Článek
Začíná na pohled nevinně, pouze jako vratká chůze při lehké opilosti. V tu chvíli ještě nikdo v okolí nemá podezření, že by se snad dělo něco neobvyklého. Později se ale k těmto symptomům přidává i výrazný třas, který má tendenci se neustále zhoršovat. Postižený už brzy nedokáže ovládat své pohyby, celé tělo, jazyk ani myšlenky. O pouhých několik měsíců později už dochází k úplnému rozkladu duševních schopností, inteligence i vnímání okolní reality. Z ještě nedávno zdravého člověka se tak stane umírající troska. Takový je průběh děsivé nemoci, pozorované u příslušníků jednoho domorodého etnika. Evropští cestovatelé jí začali přezdívat „smrtelný chechot“, protože se krátce před smrtí projevuje hrozivým vyvrcholením v podobě jakéhosi nekoordinovaného smíchu, který umírajícím doslova otřásá. Ačkoliv to ale může znít jako docela příjemný odchod z tohoto světa, realita je nepochybně zcela jiná.
Zmíněná nemoc byla poprvé zpozorována až ve 30. letech minulého století, kdy se západní vědci poprvé dostali do kontaktu s domorodci kmene Fore, obývajícími hornaté oblasti Nové Guinei. Tyto domorodce kosila nemoc takovým způsobem, že jich za jediný rok padlo za oběť několik desítek a výjimečně dokonce i dvě stě. Není divu, že pro obávanou chorobu vymysleli i vlastní jméno, a sice kuru – v překladu „smějící se smrt.“ Moderní medicína až později odhalila, že se jedná o nemoc s podobnými symptomy, jakými se projevuje lidská Creutzfeldt-Jacobova nemoc nebo známá „nemoc šílených krav.“ Při ní se postupně mění některé části nervové tkáně v mozku a jsou deformována centra pro myšlení a další podstatné části našeho řídícího tělního orgánu. Důvodem je nezastavitelné množení infekční bílkoviny (tzv. prionu) v nervové tkáni mozku. Průběh nemoci má tak postupně zcela zdrcující vliv na inteligenci a další duševní kvality člověka nebo jiného savce, který jí onemocní. Vědci si po objevu kmene Fore dlouho lámali hlavu s tím, proč jsou jeho příslušníci k této děsivé chorobě tolik náchylní. Objevila se myšlenka jakési vrozené dispozice, dané jim snad geneticky. Vzhledem k relativně malé početnosti jejich populace vědci předpokládali, že jakýkoliv podobný znak se mohl po pouhých několika málo generacích rychle rozšířit. Skutečnost je ale odlišná, ještě mnohem temnější a děsivější.
V roce 1950 jako jeden z prvních pojednal o hrozivé nemoci domorodců australský lékař Vincent Zigas. Jeho odborné shrnutí se však podobalo spíše jakémusi gotickému hororu, už i proto, že příčina strašné nemoci nebyla vědě známá. Zigas dokonce zašel tak daleko, že se ptal po příčinách mimo objektivní a exaktní vědu, včetně jakýchsi atmosférických nebo „kosmických“ příčin. Nová Guinea byla tou dobou ještě stále nedokonale prozkoumanou zemí asi 700 různých kmenů na úrovni vývoje doby kamenné, skutečná země mlhou zakrytých hor, kde se čas jakoby zastavil. Progresivní nemoc, která svým obětem postupně zabránila chodit, mluvit a dokonce i jíst, působila na vědce z civilizovaných oblastí skutečně děsivě. Není tedy divu, že koloniální australští úředníci brzy nařídili, aby žádný z příslušníků kmene Fore neopouštěl svoje vymezené území. Cílem bylo zabránit obávanému šíření nákazy, která byla podle jejich názoru dědičná. Velký posun nastal až po roce 1960, kdy veterinární patolog William Hadlow zpozoroval podobnost mezi nemocí kuru a klusavkou, známou u ovcí a koz. Obě degenerativní choroby mají podobný průběh, spočívající zejména ve ztrátě koordinace, třesu celého těla a nakonec i jisté smrti. Stejné je také poškození mozku, které obnáší postupné proděravění nervové tkáně do podoby mycí houby nebo švýcarského sýra. V této době už byl vědecký svět konečně připraven na nejzávažnější objev – jak vůbec tato choroba vzniká a jakým způsobem se přenáší.
Jedním z nejpozoruhodnějších a zároveň nejvíce šokujících zvyků kmene Fore byl totiž rituální kanibalismus, zejména pak v souvislosti s ceremoniálním pojídáním mozků rodinných příslušníků a vzdálenějších příbuzných. Jak se brzy ukázalo, právě slavnostní spořádání tohoto orgánu zemřelých osob, související s vyznáváním kultu mrtvých, vedlo k rozšíření zmíněné nemoci. Mozek je totiž sídlem nákazy a nejvíce ohroženými osobami byly paradoxně zejména ženy a děti, které ceremoniální pokrm připravovaly. Vysvětlit, proč zdroj nákazy neodhalili tito lidé dříve, je poměrně snadné – nákaza totiž nepropuká okamžitě, ale až za poměrně dlouhou dobu po požití infikované mozkové tkáně. Dodržováním svých slavností a ceremonií k uctění mrtvých tak domorodci nevědomky chystali hrob sami sobě. Původ nemoci pomohl odhalit také syn slovenského vystěhovalce do Spojených států, Daniel Carlton Gajdusek z Národního institutu zdraví, který jako první dal ony děsivé zvyky domorodců z kmene Fore do možné souvislosti s jejich nemocí. V 60. letech spolu s kolegou Michaelem Alpersem odhalil, že nemoc nejvíce propuká u žen, které dostávaly mozek jako pokrm přednostně. Těla zemřelých byla nějakou dobu nechávána, aby „uzrála“ a potom byla vařena a porcována. Mozky s infekční bílkovinou pak byly vlastně tím samým, čím jsou injekční stříkačky s krví člověka pozitivního na HIV. Za svůj objev a navazující vědeckou práci obdržel Gajdusek v roce 1976 dokonce Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství. Gajdusek však ještě neměl možnost využít technologie mikrobiologického výzkumu nové doby, a tak za původce této choroby označoval nesprávně jakési „pomalé viry.“ V rámci svého výzkumu infikoval postiženou nervovou tkání pokusné šimpanze, což je samozřejmě eticky ošidná záležitost. V posledních desetiletích došlo prakticky k úplnému vymýcení nemoci, protože již v roce 1954 se příslušníci zmíněného kmene svých kanibalských rituálů definitivně zřekli. Doufejme, že se jedná o definitivní konec „smějící se smrti“.
---------
Chlapec z domorodého kmene Fore v pokročilém stadiu nemoci kuru.
---------
Kanibalismu u člověka se odborněji říká antropofágie (lidojedství). Kromě zmíněného případu se v posledním století vyskytl například během válek, hladomorů nebo při tragických událostech a ekologických katastrofách (havárie letadla, ztroskotání lodi, destrukce zemětřesením apod.). Méně případů je spojených s psychickou nemocí (masoví vrazi – kanibalové) nebo rituálními či dokonce léčebnými praktikami. V předchozích stoletích se případy kanibalismu vyskytly prakticky na celém světě – v Austrálii například u některých Aboriginců, v Africe třeba u Ašantů, v Asii u indických sekt aghóríů nebo obyvatel Indonésie. V Severní Americe praktikovalo kanibalismus mnoho indiánských kmenů, počínaje Kariby, dále Aztéky a nakonec i některými prérijními indiány, u nichž přetrval tento zvyk v rituální podobě až do počátku 19. století. Žádná univerzální pravidla nebo tabu, která by se vázala k těmto rituálům, zřejmě neexistují; zatímco některé kmeny praktikovaly pouze pojídání částí těla svých nepřátel, v jiných etnikách bylo běžné pojídání masa svých zemřelých příbuzných. Je také pravdou, že ne všechna svědectví o kanibalismu domorodých etnik v průběhu raného novověku musí být objektivní skutečností. Již před sto lety si někteří autoři a dějepisci povšimli velmi negativního a pohrdlivého způsobu, jakým o nově objevených kmenech a etnikách referovali evropští mořeplavci a dobyvatelé. Pomluvy a historky o kanibalismu měly v mnoha případech pouze ospravedlnit jejich kruté zacházení s nově porobenými obyvateli a poněkud zmírnit pocit viny z jejich vykořisťování.
To ale rozhodně neznamená, že se v Novém světě s kanibalismem v minulosti nikdo nesetkal. Děsivý případ se odehrál například v britské kolonii Jamestown, jedné z prvních anglických kolonií v Severní Americe. Toto městečko ve Virginii bylo počátkem 17. století pouhou vznikající osadou. V období hladomoru mezi roky 1609 a 1610 zde zahynulo 154 z původně 214 osob. Kvůli špatné úrodě vypukl krutý hladomor, který donutil mnohé obyvatele k pojídání těl zemřelých. Jeden muž byl dokonce zaživa upálen za to, že se přiznal k zabití a následnému snězení své těhotné ženy. V roce 1763 zase indiánští válečníci údajně rituálně pozřeli části těla britského vojáka v průběhu bitvy u pevnosti Fort Detroit. Ještě výraznější je ale událost, známá jako Boydský masakr. Ten se odehrál roku 1809 na opačném konci světa, na severním pobřeží Nového Zélandu. Maorové tehdy údajně přepadli, zabili a snědli asi 66 až 70 Evropanů, což měla být pomsta za zbičování jistého maorského náčelníka posádkou britské brigantiny Boyd. Ačkoliv jde o děsivé a sotva představitelné události, ve skutečnosti se stejné, nebo možná ještě větší hrůzy v té době odehrávaly i v Evropě nebo na moři v rámci evropských posádek lodí. V roce 1672 byl organizovaným davem zabit, zohaven a částečně sněden například i holandský politik Johan de Witt (1625–1672). Ke kanibalismu se v průběhu novověku uchylovalo množství vojáků a zločinců od Ruska až po západní Evropu. Mezi známé příklady patří francouzský jedlík Tarrare (1772–1798), polský voják Charles Domery (asi 1778–1800) nebo Ir Alexander Pierce (1790–1824), který vraždil a pojídal ostatní usvědčené kriminálníky při svém vyhoštění v dnešní Tasmánii (tehdy britská trestanecká kolonie). Ještě známějším příkladem je pak francouzská válečná fregata Méduse, která se roku 1816 dostala do potíží a uvízla na mělčině asi 50 kilometrů od mauritánského pobřeží. Celkem 151 lidí na palubě muselo být evakuováno na improvizovaném voru, kde potom za strašných podmínek bojovali o život, navzájem se zabíjeli a došlo i na početné případy kanibalismu (nakonec přežilo jen 15 námořníků).
Ale zpět ke kuru - co vlastně víme o této chorobě dnes? Kuru je odbornou řečí prionové onemocnění (způsobené infekční bílkovinou) patřící do skupiny nemocí z okruhu tzv. transmisivních spongiformních encefalopatií (TSE). V podstatě se nejedná o žádnou klasickou nákazu, spíše jde o jakousi poruchu organismu, způsobenou jeho neschopností zlikvidovat cizorodou látku v těle. Infekční bílkovinu totiž lidský organismus nedokáže ani metabolizovat, ani vyloučit, a tak postižený po nějaké době od nákazy a propuknutí choroby vždy umírá. Naštěstí je ale v tomto případě (stejně jako u AIDS) mocným spojencem prevence. Kanibalismus je zkrátka vhodné ze svých zvyků vypustit. Toto tvrzení nám může připadat směšné, ale naši vzdálení předkové by takový postoj nechápali. Na počátku tohoto století byla totiž publikována zajímavá studie, která ukazuje, že kanibalismus byl u dávných lidských populací velmi běžný jev, související zřejmě rovněž s rituály na počest zemřelých. Nejen neandrtálci, ale i naši přímí předkové (archaický Homo sapiens) tak nejspíš často pojídali maso a některé orgány svých zemřelých, a to obvykle při jakési smuteční hostině nebo při obřadu vítězství nad nepřítelem (kdy mohly být obřadně pojídány orgány poražených nepřátelských bojovníků). Pokud se vám z takové představy zvedá žaludek, pak vězte, že u mnoha kultur ještě v nedávné historické době mohlo jít skutečně spíše o pravidlo než o výjimku. Vědecká studie, publikovaná na základě výzkumu u různých populací v Africe, Evropě i Asii ukázala, že prakticky u všech lidských ras se objevuje nějaká forma ochranné mutace prionového genu, která jeho nositele chrání před propuknutím podobných nemocí, jako je kuru. Z toho je patrné, že kanibalismus musel být dříve skutečně značně rozšířený! V současnosti je až na vzácné výjimky celosvětově vymýcen, nemoc kuru tak byla nejspíš jedním z posledních mement, které nás před tímto ohavným zvykem dávných dob varovalo.
---------
Daniel Carleton Gajdusek (1923–2008) – americký fyziolog slovenského původu (jeho otec byl řezníkem z obce Smrdáky v Trnavském kraji), který začínal svoji kariéru jako virolog u armády Spojených států v průběhu druhé světové války. Později působil v Austrálii a stal se známým pro své výzkumy nemoci kuru a jejího spojení s kanibalskými návyky domorodců z Nové Guineje. V roce 1996 byl odsouzen za sexuální zneužívání nezletilých chlapců, což jeho pověst skvělého vědce a úctyhodného člověka nenávratně poškodilo. Zemřel v evropském exilu v norském Tromsø ve svých 85 letech.
---------
Literatura:
Bjerre, J. (1967). Poslední lidojedi. Mladá fronta (ed. Kolumbus), 167 str.
Stingl, M. (1970). Ostrovy lidojedů. Svoboda, 227 str.
Hogg, K. (1995). Kanibalové a jejich oběti. Svoboda, 274 str.
Hubinger, V. (1996). Lidojedství. Public History, 115 str.
Schutt, B. (2018). Přírodopis kanibalismu: O lidojedech, placentách, prášku z mumie a jiných věcech. Academia (ed. Galileo), 288 str.
---------
