Článek
Tematika hypotetických vysoce inteligentních, kulturně vyspělých neptačích dinosaurů (neboli dinosauroidů) je nyní stará již mnoho desetiletí. Je vcelku logické, že hypotetický koncept rozvinuté dinosauří civilizace, vzkvétající ještě před jejich vyhynutím na konci křídy nebo i po něm, byl poprvé rozpracován autory vědecko-fantastické literatury, a to již v první polovině minulého století. Mezi významnými postavami, kteří se tohoto tématu zhostily, figuruje například i slavný americký astronom a popularizátor vědy ukrajinského původu Carl E. Sagan (1934-1996). Paleontologové se této dlouho vysmívané a znevažované myšlence vyhýbali, a tak první vážný krok udělal až počátkem 80. let kanadský paleontolog Dale Russell (1937-2019), tehdy kurátor paleontologických sbírek obratlovců v National Canadian Museum v Ottawě.[1] V roce 1982 vytvořil Russell koncept dinosauroida – výsledek hypotetických evolučních pochodů, které měly působit na relativně inteligentní „srpodrápé“ teropody, jako byl Troodon formosus (či příbuzný druh Stenonychosaurus inequalis).[2] Troodon je dnes jakýmsi přeborníkem mezi neptačími dinosaury, co se hodnoty encefalizačního kvocientu (relativní velikosti mozkovny) týče. Jeho mozek byl totiž podle výpočtů až 6,5krát větší, než mozek stejně hmotného krokodýla.[3] Tento asi dva až tři metry dlouhý dravec o hmotnosti většího psa žil v období pozdní křídy, zhruba před 76 miliony let.[4]
Není tedy divu, že si jej Russell vybral jako modelového dinosaura pro své úvahy. Paleontolog přitom vycházel z vlastního výzkumu a zjištění, že hodnota EQ u teropodních neptačích dinosaurů měla v průběhu geologického času vzestupnou tendenci.[5] U troodona byl mozek relativně několikanásobně objemnější, než u velké většiny ostatních teropodů (kteří byli zase v průměru v tomto směru lépe disponovaní než většina býložravých dinosaurů, s výjimkou některých ornitopodů). Přestože byl mozek troodona ještě velmi malý ve srovnání s lidským nervovým centrem, pokrok byl dle Russella více než patrný. Russell dále uvažoval v čistě hypotetické rovině a představil si, že neptačí dinosauři na konci křídy nevyhynuli a vyvíjeli se po další desítky milionů let. Jeho troodon by se této šance s gustem chopil a vyvíjel se směrem k rozvíjení svých intelektuálních schopností, abstraktního myšlení, plánování při lovu i reprodukční strategii a nakonec by se tak možná dopracoval až ke kultuře v užším slova smyslu. Zkrátka k pravé dinosauří civilizaci. Objem mozkovny Russellova dinosauroida by dnes dle jeho propočtů činil asi 1100 cm3, tedy jen asi o 13% méně, než u průměrně vzrostlého muže. Russell si také povšiml zvláštní stavby přední končetiny troodona, která dle jeho názoru umožňovala manipulaci s předměty díky přítomnosti částečně konfigurovaného vratiprstu (obdobou lidského palce). Další předností zřejmě v noci a za šera lovícího troodonta byly dopředu namířené stereoskopicky vidící oči, což je další znak připomínající lidskou anatomii.[6]
Mezi nejinteligentnější dinosaury patrně spadali zástupci tzv. deinonychosaurů, jako byl i Velociraptor mongoliensis (zde replika kostry v Bruselu).
Ještě v roce 1982 navázal Russell spolupráci s výtvarníkem Ronem Séguinem a vznikl dnes již proslulý model dinosauroida, mající vzhled dvounohé vzpřímené humanoidní bytosti s dinosauřími i lidskými rysy. Matně zelený tvor o výšce 1,3 metru měl přesně podle autorových představ relativně velké dopředu směrované oči, silně zkrácený čenich, ústa bez rtů, obratnou tříprstou ruku s vratiprstem apod. Genitálie měly být interní a nevyčnívaly tedy viditelně z roviny těla, pro rozvoj velkého mozku u mláďat však byla třeba placenta (a tedy pupek na břiše). Pochopitelně nebyly přítomny žádné mléčné žlázy jako u savců, dinosauroidi by tedy krmili své mladé předem natrávenou potravou, podobně jako jejich potomci ptáci. Stejně jako ptáci se měli dle Russella také dorozumívat – žádnou mluvenou řečí, ale pípáním, cvrlikáním a celou další paletou zvuků, známou u dnešní ptačí fauny. U veřejnosti vzbudil děsivě a tajemně vyhlížející dinosauroid o velikosti desetiletého dítěte velký ohlas, místo vědecké náruče jej ale spíše přijala ta popkulturní.[7] Russellův hypotetický dinosauroid byl podrobován kritice již od svého vzniku, a to plným právem. Paleontologové jako Thomas R. Holtz (*1965) nebo Gregory S. Paul (* 1954) již koncem 80. let vyslovili názor, že i kdyby některý dinosaurus do třetihor přežil a vyvinul se v inteligentní bytost (o čemž pochopitelně nemáme žádné doklady), rozhodně by ani vzdáleně nevypadal jako onen „troodontidní humanoid“.[8]
Neptačí dinosauři existovali po celých 170 milionů let své existence v poměrně jednotném tělesném plánu, který by se velmi pravděpodobně ani po dalších 66 milionech let výrazně nezměnil.[9] Jednalo by se tedy o tvory s horizontálně drženým hřbetem, dlouhým ocasem a nepříliš zkrácenou preorbitální částí lebky (čenichem). Téměř s jistotou by šlo o tvora opeřeného a vykazujícího spíše vzhled velkého nelétavého ptáka, určitě ne šupinatého plaza. S předměty by zřejmě manipuloval zejména svými čelistmi a zadními končetinami, „ruce“ by mu k velkému užitku ještě nejspíš nebyly. Tito „reálnější“ dinosauroidi by se vyvíjeli spíše cestou dalšího zlepšování kooperace při smečkovém lovu, složitějších sociálních a reprodukčních interakcí a snad i jisté vynalézavosti v loveckých technikách a hnízdění; velmi pravděpodobně by však dnes nestavěli mrakodrapy a raketoplány. Russellův dinosauroid tedy může být s klidem pohřben znovu (pokud by snad někdy byl opravdu existoval). Na druhou stranu, můžeme si být jistí, že už víme o vývoji v geologické minulosti vzdálené desítky až stovky milionů let dost na to, abychom takovou eventualitu mohli zcela s jistotou zavrhnout? Dinosauroid je samozřejmě pouhý myšlenkový experiment, pro který neexistují žádné fosilní doklady. Ukazuje nám však, že bychom si při výzkumu vývoje života na Zemi měli ponechat alespoň některá okénka na první pohled nesmyslných možností mírně pootevřená…třeba nás druhohorní zkameněliny ještě hodně překvapí.
---------
Videozáznam přednášky autora článku na téma inteligentních dinosaurů:
---------
Odkazy:
---------
Reference:
[1] Cumbaa, S. L.; et al. (2020). Dale Alan Russell (1937-2019): Voyageur of a Vanished World. Canadian Journal of Earth Sciences. 58 (9): 731-740.
[2] Russell, D. A.; Séguin, R. (1982). Reconstruction of the small Cretaceous theropod Stenonychosaurus inequalis and a hypothetical dinosauroid. Syllogeus. 37: 1–43.
[3] Franzosa, J. W. (2004). Evolution of the Brain in Theropoda (Dinosauria). The University of Texas at Austin (theses).
[4] Evans, D. C.; et al. (2017). A new species of troodontid theropod (Dinosauria: Maniraptora) from the Horseshoe Canyon Formation (Maastrichtian) of Alberta, Canada. Canadian Journal of Earth Sciences. 54 (8): 813–826.
[5] Larsson, H. C. E. (2001). Endocranial anatomy of Carcharodontosaurus saharicus (Theropoda: Allosauroidea) and its implications for theropod brain evolution. In Tanke, D. H.; Carpenter, K.; Skrepnick, M. W. (eds.). Mesozoic Vertebrate Life. Indiana University Press. (p. 19).
[6] Naish, D.; Tattersdill, W. (2021). Art, Anatomy, and the Stars: Russell and Séguin’s Dinosauroid. Canadian Journal of Earth Sciences. 58 (9): 968-979.
[7] Russell, D. A. 1987. Models and paintings of North American dinosaurs. In Czerkas, S. J. & Olson, E. C. (eds) Dinosaurs Past and Present, Volume I. Natural History Museum of Los Angeles County/University of Washington Press (Seattle and Washington), pp. 114-131.
[8] Caspar, K. R.; et al. (2024). How smart was T. rex? Testing claims of exceptional cognition in dinosaurs and the application of neuron count estimates in palaeontological research. The Anatomical Record. 307 (12): 3685-3716.
[9] Corecco, L.; Kohn, M. J.; Schultz, C. L. (2024). Triassic climate and the rise of the dinosaur empire in South America. Journal of South American Earth Sciences. 142: 104977.
---------
