Základní fakta o nejkrvavějších bitvách v dějinách lidstva

Je smutným, avšak nezpochybnitelným faktem, že dějiny lidstva jsou zároveň dějinami válečných konfliktů. Jak nám výmluvně historie ukazuje, dlouhá období míru byla v minulosti spíše výjimkou než pravidlem. Je téměř jisté, že násilí má člověk v krvi, zdědil ho totiž po svém společném předkovi se šimpanzem již před sedmi miliony let. Dnes již nemůžeme zjistit, kdy a z jakého důvodu vzešla první válka, lze-li tímto termínem označit události před historickou epochou lidských dějin. Je však téměř jisté, že dávno zapomenuté boje nebo dokonce bitvy menšího rozsahu probíhaly již v dobách, kdy nejsilnější zbraní byl ještě pouhý pěstní klín.

V současnosti dokážeme mapovat historické bitvy do období nanejvýš 4300 let vzdáleného, neboť z dřívějších dob se žádné písemné záznamy nedochovaly. Právě v historické době těchto posledních několika tisíciletí však vznikla lidská civilizace v užším smyslu a člověk se stal nejúspěšnějším živočichem na této planetě. Rozhodně se však nestal tvorem mírumilovným. Největší a nejkrvavější konflikty, jaké se kdy odehrály, spadají právě do tohoto nejmladšího období naší historie. Není ostatně divu – početnost lidské populace se takřka enormním způsobem zvýšila a v posledních stoletích se výrazně zefektivnily i způsoby a prostředky k zabíjení. Málokdo si dnes uvědomí, jak ohromný skok zaznamenal právě vývoj zbraní od pouhého meče k jaderné bombě během pouhých několika desítek generací. S tím souvisí i téměř logaritmickou řadou se zvyšující počet mrtvých ve válkách jednotlivých epoch. Lze to dobře demonstrovat i na číslech. Ve 20. století již například umíralo ve velkých válečných konfliktech v jediném dni více vojáků, než kolik jich ještě v 18. století vůbec tvořilo pravidelnou armádu. Není tedy divu, že „nejkrvavější“ konflikty se odehrály právě v moderní éře.

Významné bitvy, které mnohdy výrazným způsobem promluvily do chodu dějin nebo dokonce pozměnily celou epochu, se však odehrávaly již ve starověku. Je prakticky nemožné vytvořit seznam, který by přesně seřadil válečné konflikty nebo dokonce jednotlivé bitvy podle stupně jejich „významnosti“. Přesto se na několika výjimečných bitvách s dalekosáhlým dopadem pro budoucí historii shoduje většina historiků i odborníků na dějiny vojenství. Bitvy, které jsou zde v chronologickém pořadí popsány, patří tedy bez debaty k přelomovým konfliktům, i když každá trochu jiným způsobem a z jiného důvodu.

---------

Kdo: Řekové (Athéňané) v počtu asi 11 000 proti Peršanům o síle 20 000-30 000 mužů

Kdy: Zřejmě 12. září roku 490 př. n. l., Řecko-perské války

Vítěz: Řekové (drtivým způsobem)

Ztráty: Řekové pouze 192 mužů, Peršané asi 6400

Mocná Perská říše se pokusila využít drtivé početní převahy svých vojsk a podmanit si vojensky evropské Řecko. Král Dareios I. (asi 550-486 př. n. l.) měl v plánu potrestat řecké městské státy, které poskytly vojenskou pomoc povstání maloasijských Řeků proti perské nadvládě. Vypravil tedy ohromnou armádu o síle až několika set tisíc mužů, se kterou hodlal Řecko pokořit. Některými historiky jsou tak Řecko-perské války interpretovány jako „první válka východu proti západu“, to je však značně zavádějící a nepřesné.

Přes výraznou početní přesilu Peršanů téměř v každém střetnutí této války to byli Řekové, kteří dokázali vítězit v rozhodujících bitvách. První fázi střetnutí rozhodla v roce 490 př. n. l. bitva u Marathónu. Na úzké planině se zde střetla invazní vojska Peršanů, vedená veliteli Datisem a Artafernem, s armádou Athéňanů a menším kontingentem Platajců. Řekové byli v početní nevýhodě nejméně 1:2, byli však lépe vyzbrojeni a jejich bojová morálka výrazně předčila vojsko nepřítele. Řeckým velitelem byl Kallimachos, plán bitvy však vypracoval geniální stratég Miltiadés. Řekové zahájili bitvu poměrně rychlým výpadem. Aby dali perským lučištníkům co nejméně prostoru, překonali vzdálenost mezi oběma vojsky poklusem. Bitva pak probíhala zcela podle přání Řeků. Střed jejich formace byl sice Peršany zastaven a zatlačen, na křídlech však Peršané nápor nevydrželi. Peršané si uvědomili, že jsou obkličováni a propadli panice. Od té chvíle byla bitva spíše masakrem prchajících nebo zoufale se bránících elitních jednotek Peršanů. Část Peršanů se ještě dokázala ve spěchu nalodit a odplout; pokus o rychlé dobytí Athén jim však nevyšel, protože řečtí vojáci se stačili do města včas vrátit.

Počty padlých jsou více než výmluvné – pouhých 192 Řeků a kolem 6400 Peršanů. Lepší výzbroj a bojové schopnosti řeckých vojáků dokázaly vynulovat výhodu početní převahy Peršanů, jak se ukázalo i o deset let později u Thermopyl. Přes dílčí neúspěchy šli Řekové pomalu vstříc konečnému vítězství. Je zřejmě poněkud přehnané mluvit v této souvislosti o „záchraně evropské kultury a civilizace“, porážka obrovské orientální říše malým uskupením městských států však skutečně měla dalekosáhlý význam. Řecko si díky vítězství uchovalo svou svobodu a antickou formu demokracie, kterou jsme o tisíciletí později přejali v pozměněné podobě i my.

---------

Kdo: Tři římské legie a pomocné sbory (asi 20 000-25 000) proti spojeným germánským kmenům (početní síla neznámá)

Kdy: Září roku 9. n. l. (bitva trvala čtyři dny)

Vítěz: Germáni (drtivým způsobem)

Ztráty: Římané přes 20 000, germánské neznámé

Bitva v Teutoburském lese byla střetnutím mezi třemi římskými legiemi, vedenými Publiem Quinctiliem Varem a mezi germánskými kmeny, vedenými vůdcem Cherusků Arminiem. Bitva se odehrála během několika dní počátkem září roku 9 n. l. Nešlo však o regulérní konflikt dvou uspořádaných armád. Římané byli vinou důvěřivosti velitele Vara vlákáni do pasti Arminiem, který byl až dosud římským spojencem a Varovým pomocníkem. Arminius si byl vědom toho, že germánští bojovníci nedokážou vzdorovat římským legiím v otevřeném boji. Proto inicioval menší povstání v odlehlejších částech provincie a doporučil jejímu správci vytáhnout s legiemi a povstání potlačit. Neprozíravý Varus opravdu vyvedl tři legie a vydal se s nimi napříč provincií. Když rozptýlená armáda procházela špatně schůdným terénem Teutoburského lesa, zaútočily spojené síly několika germánských kmenů. Římané se dlouho bránili a odráželi stále zuřivější útoky nepřítele, brzy však bylo jasné, že Arminiova lest měla dokonalý efekt. Boj v hustém lese a deštěm promáčené půdě nedovolil Římanům využít nic ze své úspěšné bojové taktiky. Přežilo jen málo vojáků a ti byli spolu s ženami a dětmi, které legii doprovázely, obětováni germánským bohům nebo prodáni do otroctví.

Bitva byla významná především svým strategickým dopadem na další expanzi římského impéria. Císař Augustus byl zprávou o této vojenské katastrofě zdrcen a také z jeho popudu byla hranicí mezi Germánií a Římskou říší stanovena řeka Rýn. Římané se pak již vzdali příliš smělých myšlenek na dobytí celého tohoto území.

---------

---------

Kdo: Západořímská říše (asi 30 000 – 50 000) proti Hunům a jejich vazalům (zhruba stejný počet)

Kdy: 20. června 451 n. l.

Vítěz: Nikdo rozhodujícím způsobem

Ztráty: Obrovské na obou stranách, ale přesná čísla nejsou známa

Bitva velkého rozsahu, která na sklonku antiky zřejmě rozhodovala o dalším osudu Evropy. Na jedné straně stálo vojsko hunského vůdce Attily, výrazně posílené germánskými kmeny (Ostrogóti, Herulové, Skirové, Gepidové ad.). Na straně druhé se k obraně chystalo spojené vojsko Západořímské říše, složené z Římanů, Vizigótů, Alanů a Franků. Ty vedl římský vojevůdce Flavius Aetius.

Bitva trvala mnoho hodin a měla charakter mnoha jednotlivých střetů na rozsáhlé ploše. Bitva byla velmi tvrdá a krvavá, o čemž svědčí také fakt, že byl během ní zabit vizigótský král Theodorich I. Díky obratné Aetiově taktice, která způsobila Hunům obrovské ztráty (lehce zraněn byl i sám Attila), byla bitva strategickým vítězstvím Římanů. Hunové byly odraženi a zastaveni ve svém drtivém tažení na západ. Attila se přesto již o rok později vrátil a drancoval sever Itálie. Před větší pohromou Řím zachránila jeho smrt v roce 453 n. l. Bitva na Katalaunských polích byla zároveň posledním vojenským vzepětím západní části Římské říše, jejíž sláva už patřila minulosti.

---------

Kdo: Frankové (asi 20 000 – 30 000) proti ummajovskému chalífátu (možná až 80 000)

Kdy: 11. října 732 n. l.

Vítěz: Rozhodné vítězství Franků

Ztráty: Frankové kolem 1500, Arabové možná až 10 000

Jedna z nejdůležitějších bitev raného středověku se odehrála v říjnu roku 732 poblíž Tours a Poitieres na území dnešní Francie. Střetlo se zde vojsko germánských Franků, vedené Karlem Martelem a arabská armáda emíra Abd ar-Rahmána. Arabové postupovali z Pyrenejského poloostrova stále více na východ a snažili se rozšířit svůj vliv dál po západní Evropě. Bitva začala šarvátkami mezi oběma armádami, které se navzájem zkoumaly. Potom Abd ar Rahmán vyslal své jezdce, aby zaútočili na těsně semknutou masu franských pěšáků. Arabové vrhali na nepřátele oštěpy, Frankové však odpověděli svou zbraní franciscou (vrhací sekerka) a Arabové se rozprchli. Poté zaútočili znovu, ale Frankové nastavili koním hustou hradbu kopí. Arabové se pokoušeli o průlom ještě několikrát, ale nedokázali proniknout řadami nepřátel. Silní germánští bojovníci stáli pevně na svých místech. Následující den se Frankové seřadili do boje, ale po muslimech již nebylo ani vidu ani slechu, jejich tábor byl opuštěn.

Dodnes se historikové přou o to, zda bitva u Poitieres byla skutečným střetnutím, nebo jen likvidací průzkumných oddílů arabského vojska. Jisté však je, že šlo o konec arabské expanze z Pyrenejského poloostrova do nitra Evropy.

---------

Kdo: Anglické námořnictvo proti španělskému

Kdy: 8. srpna 1588

Vítěz: Strategickým vítězem Angličané (a holandští spojenci)

Ztráty: Anglie 50 - 100, Španělsko 15 000 – 20 000

V polovině 16. století bylo Španělsko na vrcholu moci, a to především díky dodávkám surovin a drahých kovů z kolonií Nového Světa. Španělským Habsburkům však od počátku vlády královny Alžběty I. (1558) výrazně překážela Anglie, která byla teprve počínající námořní velmocí, ale Španělsku již silně konkurovala a záměrně škodila. Filip II. Španělský proto nechal postavit mohutnou flotilu, zvanou Armada, pro vojenskou invazi do Anglie. Armada představovala asi 130 lodí různého druhu, vyzbrojených 2500 kusy děl. Posádku tvořilo asi 8 000 námořníků a kolem 18 000 vojáků. Jen finanční vydržování této mohutné vojenské síly stálo španělského krále ročně 4 miliony dukátů (asi polovinu jeho příjmů).

Armada vyplula pod vedením vévody de Medina-Sidonia z Lisabonu 28. května roku 1588, načež zamířila do kanálu La Manche, kde se měla podle plánu spojit s armádou vévody Parmského, tehdy velitele španělských vojsk v Nizozemí. Následně se pak mělo celé vojsko vylodit v Anglii. To se však nikdy nestalo. Po bitvě u Gravelines, kdy Angličané španělské loďstvo drtivě porazili, byl zbytek španělské flotily zahnán na sever a při návratu kolem břehů Skotska a Irska dokonaly zkázu přírodní živly. Do Španělska se vrátil pouze zlomek původní flotily: 64 lodí a zhruba 10 000 k smrti vysílených mužů.

Rok 1588 byl vlastně počátkem námořní a pozdější koloniální slávy Anglie; zároveň však také počátkem úpadku Španělského království, které se z role supervelmoci postupně propadlo na velmoc druhé kategorie.

---------

Kdo: Švédové (celkem 24 000) proti Rusům (49 000)

Kdy: 8. července 1709 (podle gregoriánského kalendáře)

Vítěz: Rozhodné ruské vítězství

Ztráty: Rusové 1345 mrtvých, Švédové 6600 mrtvých

Bitva u Poltavy (dnes na území Ukrajiny) je nejdůležitější bitvou tzv. Severní války. Střetlo se zde ruské vojsko vedené carem Petrem I. Velikým a Švédské vojsko, kterému velel Carl Gustaf Rehnskiöld. Švédsko patřilo již od dob Třicetileté války k nejmocnějším evropským velmocem a v Severní válce šlo takřka od vítězství k vítězství (v roce 1700 porazili Švédové drtivě Rusko u Narvy). V roce 1708 vpadl švédský král Karel XII. do Ruska a postupoval spolu s ukrajinským hejtmanem Ivanem Mazepou a jeho kozáky. Dosáhl některých vítězství, hlavní rozhodnutí se však mělo odehrát u Poltavy, kterou Švédové oblehli v červnu roku 1709. Rusové, kteří se již poučili z předchozích bitev, vybudovali severně od města opevněný tábor a vyčkávali. Švédové pak naplánovali útok a hrdinně postupovali proti přesile v nevýhodném postavení. Dokázali za cenu velkých ztrát obsadit některé pevnůstky, ale výsledek bitvy byl již nakloněn na stranu Rusů. Zbytky Švédské armády byly zahnány na břeh Dněpru, kde Švédové 10. července kapitulovali.

Bitva u Poltavy znamenala nejen přelom v celé Severní válce, ale také změnu v postavení evropských velmocí. Zatímco Švédsko nyní čekal pozvolný úpadek, bylo od této chvíle nutno počítat s novou východní velmocí – Ruskem.

---------

Kdo: Napoleon (72 000) proti spojenecké koalici (50 000 Prusů, 68 000 Angličanů a jejich spojenců)

Kdy: 18. června 1815

Vítěz: Spojenecká koalice

Ztráty: Napoleon 25 000 padlých, 7000 zajatých a 15 000 nezvěstných; spojenci 22 000 mrtvých nebo zraněných

Bitva u Waterloo (dnešní Belgie) byla poslední a rozhodující bitvou napoleonských válek. Střetla se zde francouzská a spojenecká (britsko-nizozemsko-pruská) vojska. Bitvě předcházely události související s Napoleonovým útěkem z ostrova Elba a jeho stodenním císařstvím. Napoleon věděl, že na výsledku bitvy bude záviset budoucnost jeho i celé Francie. Obnovil své vojsko a vydal se vstříc nově zformované koalici nepřátel. 15. června překročil hranice Belgie a vydal se na Brusel. Již o den později zaznamenal velký úspěch, když porazil izolované pruské vojsko a vyslal maršála Grouchyho, aby zabránil spojení Prusů s britskými jednotkami pod velením vévody z Wellingtonu. K rozhodující bitvě pak došlo 18. června 1815. Přes sérii statečných ofenzív se Napoleonovi nepodařilo prorazit a jednotlivé útoky postupně selhávaly. Do boje se zapojili také Prusové, které Grouchy nedokázal zadržet. I přes nasazení své osobní gardy do boje již Napoleon nemohl zvrátit výsledek bitvy. Vrátil se do Paříže a po neúspěšném vystoupení v parlamentu abdikoval. Dožil v internaci na ostrově Svaté Heleny.

Porážka u Waterloo měla za následek konec jedné epochy a s ní spojeného velikána tohoto období. Zároveň zaniklo první francouzské císařství a Evropa se ještě na několik desetiletí vrátila ke „starému pořádku“.

---------

---------

Kdo: Pruská armáda (221 000 mužů) proti rakouské armádě (celkem 206 000 mužů)

Kdy: 3. července 1866

Vítěz: Rozhodné pruské vítězství

Ztráty: Prusové 1900 padlých, 6800 zraněných; Rakušané 5735 padlých, 8440 zajatých, 7925 nezvěstných

Bitva u Hradce Králové (nebo také Bitva na Chlumu či Bitva u Sadové) byla jednou z největších bitev celého 19. století. Byla rozhodujícím střetnutím v rámci Prusko-rakouské války, v níž šlo také o získání moci nad německy mluvícími zeměmi střední Evropy. Prusko získalo po nástupu „železného kancléře“ Otto von Bismarcka výrazný vliv v této důležité oblasti a k tomu touhu po další expanzi. Konflikt tedy záměrně přivodilo sebevědomé Prusko. Nejdříve svévolně obsadilo Holštýnské vévodství a poté dokonce dalo podnět k vyloučení Rakouska z Německého spolku. Odvetou vyhlásilo Rakousko Prusku 17. června roku 1866 válku. Samotná bitva začala nad ránem 3. července. Rakouské vojsko pod velením generála Ludvíka von Benedeka mělo mírnou převahu pouze v úvodní, dělostřelecké fázi bitvy. Po nástupu pruské pěchoty, která používala rychleji nabíjené pušky zadovky, se převaha trvale přiklonila na stranu Pruska. Bitvu nakonec rozhodl až příchod 2. pruské armády korunního prince Fridricha Viléma na bojiště. Rakousko ve dvouhodinovém boji o vrch Chlum zcela ztratilo iniciativu a okolo třetí hodiny byl strategický boj již obsazen Pruskem. Severní rakouské armádě hrozilo obklíčení a úplné zničení; proto zahájila ústup na Moravu. Rakousko bylo definitivně poraženo.

Prusko o čtyři roky později zvítězilo i nad Francouzským císařstvím a jako sjednocené Německo se pak stalo nejsilnějším a nejmilitantnějším státem v Evropě. Většina historiků hledá příčiny obou světových válek již v událostech tohoto období.

---------

Kdo: Spojenci (Francie a Velká Británie v počtu 1 071 000) proti Německému císařství (1 485 000)

Kdy: 5. září – 12. září 1914

Vítěz: Rozhodné strategické vítězství spojenců

Ztráty: Spojenci asi 263 000 (z toho 250 000 Francie); Německo zhruba 250 000

První světová válka byla konfliktem dosud nevídaných rozměrů. Lidstvo vstoupilo do vědeckotechnického období své historie a spolu s tím stoupala také účinnost používaných zbraní. V kombinaci s mobilizací mnohem většího počtu vojáků než v dřívějších dobách tak enormním způsobem stoupl počet mrtvých a raněných. Některé bitvy obou světových válek jsou toho smutným a zjevným příkladem. Mezi nejvýznamnější bitvy 1. světové války první bitva na Marně, která se odehrála mezi 5. a 12. zářím roku 1914. Představovala klíčovou bitvu počáteční fáze první světové války v rámci západní fronty. Během několika dní dokázaly spojené Francouzsko-britské síly zastavit postup německých vojsk, směřujících na Paříž. Po krvavé protiofenzívě byli dokonce Němci přinuceni k částečnému ústupu o 65 km k řece Aisne. Bitvy se zúčastnilo na obou stranách více než 2 miliony mužů, z toho přes 500 000 jich padlo. Přes jisté neshody mezi francouzským a britským vrchním velením a veliké ztráty byl pro spojence výsledek bitvy malým zázrakem.

Bezprostředním následkem bylo zhroucení německé počáteční ofenzívy, uspořádané podle upraveného Schlieffenova plánu, a především konec všem německým nadějím na rychlé ukončení konfliktu na západní frontě.

---------

Kdo: Nacistická Třetí říše a její spojenci (až 1 011 000 mužů, 10 250 děl, 675 tanků, 402 funkčních letadel) proti Sovětskému svazu (1 103 000 mužů, 15 501 děl, 1463 tanků, 1115 letadel)

Kdy: 17. července 1942 – 2. února 1943

Vítěz: Rozhodné sovětské vítězství

Ztráty: Třetí říše kolem 150 000 padlých nebo zraněných a 91 000 zajatých; Sovětský svaz 700 000 - 800 000 mužů, 40 000 - 50 000 civilistů

Druhá světová válka byla největším konfliktem lidských dějin a některé bitvy této války přinášely doslova milionové oběti. Mezi nejvýznamnější, zároveň však také nejtragičtější bitvy této války, patří také Stalingradská bitva. Ta představuje společně s Bitvou o Moskvu z roku 1941 a Bitvou u Kurska (1943) rozhodující střetnutí sovětských vojsk a vojsk německé Třetí říše na východní frontě. Bitva byla vedena o město Stalingrad (dnešní Volgograd), strategicky klíčovou aglomeraci na dolním toku řeky Volhy. Hitler plánoval město dobýt za cenu jakýchkoliv ztrát, a to nejen ze strategických, ale i propagandistických důvodů (město neslo název jeho hlavního nepřítele). Rudá armáda postupně dobyla těžkého, ale rozhodného vítězství, když nejprve obklíčila a posléze také zcela zničila německou 6. armádu pod velením polního maršála Friedricha Pauluse. Německé branné síly zde utrpěly významné materiální i lidské ztráty, které byly také příčinou ústupu německých vojsk z některých dobytých oblastí a celkově vedly k výraznému oslabení Němců na východní frontě. Během bitvy zemřely i desítky tisíc civilních osob a město, ve kterém se sváděly boje o každý blok domů, bylo prakticky změněno v ruiny.

Bitva byla jedním z rozhodných obratů na východní frontě i v celé válce. Nacistická Třetí říše již neměla sílu dovést válku k vítěznému konci, naopak Sovětský svaz se začal z trosek a sutin spálené země vynořovat jako budoucí supervelmoc.

---------

Prameny:

Fidler, J. (2018). Osudové bitvy dějin. J. Otto - Ottovo nakladatelství. 304 str.

Hrbek, J. (2016). Bitvy a vojevůdci v dějinách. Libri, 304 str.

Humphreys, A.; Parker, P. (2019). Bitvy, které změnily svět. Universum, 256 str.

Lepeška, J. (2023). Historie bitev a válek od starověku po druhou světovou válku. Naše vojsko, 264 str.

---------