Chladný Vietnam

„Je tam nějakej vietnamskej Přemysl oráč, hamptá bos v tom ledovým bahně jako splešťule. Tos to nemoh odložit? Musíš makat v marastu, že by psa nevyhnali?“ domlouvá mu Jirka česky a na dálku, takže si otužilý Vietnamec jeho soucitu neužije.

Snídáme venku, i když aspoň pod stříškou, omeletu, lívance s džemem, kávu černou a silnou jako hřích ve středověku. Stále prší, je sotva 14 nad nulou, okusuje nás vlhká zima. Rychle zpět do pokoje a do postele pod deky, na ně pokládám noťásek a za sebe vrstvím polštáře, Jirka pouští naši oblíbenou muziku, duši nám zahřívají kytaroví ďábli Meola, Lucia a McLaughlin. Tóny kolem nás pádí jako divocí koně. Nejvíc na cestách si uvědomuji, jak nám počítače, notebooky, mobily a internet usnadňují a obohacují život, a vysílám k vynálezcům těch darů civilizace díkůvzdání. Tak například, každý večer si pouštím jeden film ze čtyřiceti, které mi kamarád stáhl na externí disk. Že internet a mobily mohou i škodit, jim nelze vyčítat, stejně jako nevyčítáme ohni, který byl pro pralidi úžasným vynálezem a pomáhá nám v různých podobách dodnes, že v něm hořeli první křesťané, později na příkaz jejich církve zas údajné čarodějnice a takzvaní kacíři včetně našeho Jana Husa, že byly vypalovány vesnice a válečné požáry ničily města. Každý skvělý vynález, užitečná technika i vědecký poznatek se může změnit v ničivý nástroj. Zdánlivě nevinné sociální sítě jsou plné balastu, na němž si lze vypěstovat bezduchou závislost, psychopati mladí i starší na nich zveřejňují, koho si podali a jak trpěl a falešnými zprávami lze manipulovat veřejností.

Tét dává Jirkovi třetí šanci

Na neděli Jirka plánuje druhou návštěvu lokálního čtyři kilometry vzdáleného trhu, tentokrát tam pojede sám. Paní domácí mu na jeho přání v sobotu večer objednává mototaxi na sedmou ranní a syn motorkáři vzkazuje, že pojede i za deště. Když to zpochybňuji, Jiří opáčí: „To neznáš Vietnamce!“

Ráno nás probouzí šustění tak hustého lijáku, že i Jirka zvažuje, že to vzdá, především prý nechce ceďáku vystavovat foťák. Dilema za něj řeší sám motorkář, když vzkazuje, že v takovém nečase nepojede. Naše maličká usměvavá bytná nešťastného fotografa chlácholí – zítra budou trhy znovu otevřené, bude totiž Tét, vietnamský nový rok, a lidé si potřebují nakoupit – slaví ho po tři dny. Jenže zítra se po poledni přemisťujeme do Hanoje, už jsme zakoupili jízdenky. Jirka se tedy musí z ranního focení trhovců stihnout vrátit zhruba do jedenácté. Balíme se proto radši už večer. Do městečka Phố Đoàn ho veze na motorce Vietnamka, přijíždí zpět včas a spokojený s úlovky, nafotil prý kolem 850 fotek. Měla bych dodat, že z takového množství materiálu nakonec pro svůj web vybere třeba jen 50 snímků. Nejradši fotí obyčejné lidi se svým zbožím rozloženým na zemi, chudý Vietnam mu v tom poskytuje mnoho nevšedních autentických námětů.

Neznámé prostředí klade nástrahy

Jiří se ráno probudil s červeným flekem na tváři. Když v noci vstával, sedl si prý ve tmě jen na krajíček postele, sklouzl z příliš měkké matrace a upadl tváří na hranu kulatého nočního stolku z masivního dřeva. Nijak zvlášť ho to ale prý nebolí.

Jenže skvrna se druhý den začala hodinu po hodině měnit jako mraky na obloze za silného větru. Trochu se scukla, ale ještě více zrudla. Pak se mu na tváři vynořil šlinec jako po šlehnutí bičem. Natekla mu tvář pod okem i víčko a pár hodin nemohl pro otok oko skoro ani otevřít. Pak se mu vyvrbil jasný a výrazný monokl, přesahoval přes kořen nosu na druhou tvář, objevila se povrchová tržná rána. Jak to, že až teď? Jsou to pro matku zkoušky sebeovládání. Nesmím ani kvoknout, nesmím litovat, ošetřovat. Jirka usoudil, že se s tím nedá nic dělat a že se to spraví samo, jeho tělo si s tím poradí. Dělával 16 let bojová umění, do hlavy prý dostával pecky pořád, je na to zvyklý a dobře se prý hojí.

A skutečně, rána a otok na tváři pracují, mění barvy a tvar hodinu po hodině. Nenápadně to sleduji a žasnu, je to jako ve zrychleném filmu. Jirka pak denně tržnou ranku a okolí oka čistí mokrou vatičkou namotanou na špejli od nečistot a nakonec vše promazává indulonou. Za tři dny otok zmizel a za pět dní se mu pravá tvář vrátila k naprostému normálu. Zvažovala jsem, že přidám foto jeho nárazem zmalované tváře, ale hezčí bude květ banánovníku. Je také červený a kvete ve Vietnamu v únoru!

Nevstoupíš dvakrát do téže řeky

Následovala celkem dlouhá cesta přes Hanoj, kde jsme přespali, abychom se druhý den vypravili na ostrov Cat Ba, do turistické části jeho stejnojmenného centrálního města. Přiléhá k němu záliv Lan Ha. Máme na něj pěkné vzpomínky:

V kanceláři společnosti organizující výlety do zátoky zaplatíte v přepočtu sedm set korun. Ráno nastoupíte do prostorné výletní lodi s dalšími asi patnácti turisty a vyjedete na celkem mělké moře, z jehož hladiny trčí vápencové skály ozdobené tropickou zelení. Proplouvá se zátokami Lan Ha a Ha Long, je to celodenní plavba, bělavé skály nemají konce, nad hlavou krouží mořští orli.

Tenkrát byl teplý den, vyhřívali jsme se v paprscích a vnímali jsme krásu mořské krajiny, divy přírody. Na vápenci mě fascinuje, že vznikal především hromaděním a zhutňováním mořských organismů, především zbytků měkkýšů a korýšů, v průběhu milionů let. Kámen, který vznikl z původně živých tvorů! Prý společně s dolomitem tvoří čtyři pětiny všech sedimentů na povrchu Země. Dodala bych, že hlavně v Asii, poprvé jsem tyhle bizarní bílé skály vídala v mládí na čínských akvarelech, ilustrovaly staročínskou poezii, kterou jsem ráda četla.

V polovině dne nás náš delegát pozval do zastřešené části lodi, kde nám připravili chutný oběd. Okny jsme stále mohli pozorovat tvary jednotlivých i souvislých bělavých skal. Když se den klonil k večeru, vystupovali jsme z lodi s tím, že to byl báječný dárek od života a musíme se sem jednou vrátit a zopakovat si ho. Druhý den jsme pak ve slunečním jasu procházeli pobřeží a sledovali tu bizarní krásu z břehu. Bohužel jsme tu tenkrát strávili jen čtyři dny. Tentokrát tu zůstaneme aspoň týden, slibovali jsme si.

Od té doby uplynulo devět let… A jsme tu znovu, dočkala jsem se.

Jenže přímořská krajina se krutě změnila. Tentokrát jsme z okna hotelu neviděli moře, které tehdy začínalo kousek za silnicí, u níž stál náš hotel v řadě s ostatními a s pokojem za dvě stovky pro tři lidi. Soudruzi zasypali hlušinou asi půl kilometru mělkého moře, prostě ho zatlačili dál od někdejšího břehu, takže je teď vzdálené a výhled z okna a terasy je tristní. Na násypce, která se táhne asi dva a půl kilometru podél břehu, hodlají postavit velký areál s hotely, penziony a zázemím pro bohatou klientelu. Zatím sem jezdili spíš mladí baťůžkáři. Na tomto zplanýrovaném prostoru trčí jeřáby a těžká stavební technika, kolem je běžný vietnamský binec, neboť Vietnamci neumějí stavět čistě. Je zima, z tlampačů doslova řve jejich duc duc pop, a to až do večera a druhý den až do půlnoci, neboť, jak už jsem uvedla, Vietnamci slaví přelom roku. Ta agresivní primitivní hudba má zřejmě motivovat lidi k veselosti nebo ji simulovat, ale téměř žádní turisté ani místní obyvatelé v okolí nejsou, nikdo se neraduje, není proč. Nad zpustošenou krajinou? Zasypaným pobřežím? Rozhlížím se po ulici vpravo vlevo, vidím jen dva lidi, v dálce další dva. Jak je toto možné v zemi, která má přes sto milionů obyvatel? Hotely kolem silnice jsou jen minimálně obsazené. V tom našem pětipatrovém jen zřídka spatříme dalšího ubytovaného turistu, a tak to vypadá všude. K čemu a pro koho chce strana a vláda v téměř prázdném letovisku postavit nové hotely s bazény, obchody, čím je budou zásobovat, kde vezmou lákavé zboží, když téměř žádné nemají? V této oblasti je navíc chlad celkem běžný, proč by západní turisté s naditými peněženkami nezvolili k přímořskému pobytu raději bohaté, vyhřáté a zábavnější Thajsko s milými buddhisty, dostatkem lákavého zboří, chutnými jídly a většinou rovněž levným ubytováním?

O půlnoci ve městě s liduprázdnými ulicemi propuká ohňostroj, prskavky nad vyprázdněným městem nás ale neberou. V té době jsme už zakutáni pod dekami a snažíme se generovat tělesné teplo, ve Vietnamu nejsou snad nikde žádné ohřívače nebo kamna. Máme každý svůj pokoj s koupelnou a společnou zastřešenou teráskou, a to jen za pár stovek, ale zničená krajina nás frustruje, navíc chtějí soudruzi (neboť ti tu o všem rozhodují) zlikvidovat půvabné a bizarní rybářské vesnice vybudované v mělké vodě. Proč si soudruzi myslí, že do poloprázdného města přilákají na nové hotely bohaté turisty? Lákat je může snad jedině vyjížďka lodí mezi vápencovými obry, ta se dá ale pořídit i z druhé strany ze slavnější zátoky Ha Long. Marně pátráme po něčem, co bychom si koupili na památku. Líbí se nám vietnamské kónické klobouky. Ale jsou na cestování moc velké, a přitom křehké.

Všude vlají rudé prapory buď se žlutou pěticípou hvězdou – to jsou ty státní, nebo mají uprostřed srp a kladivo, známé zemědělsko-dělnické pracovní nástroje z praporů a plakátů mého dětství a dospívání - vlajka komunistů. Ale je těch praporů příliš, lemují ulice, vlají z hotelů, z malých praporků je v Hanoji vyrobena vlajkosláva přes kus ulice. Před léty jsem viděla stranickou vlajku i v Tonkinském pohoří, byla zapíchnutá do střechy na jakési kůlně.

Jeden den jsme vystoupali po 190 schodech na vyhlídku na kopci čnícím nad městem, ale celkem nic jsme neviděli. Jen oschlé křoví a už popsaný zplanýrovaný kus krajiny s jeřáby, a v dálce odstrčené moře.

Těším se do horké Malajsie. Přeletíme tam ze studené Hanoje letadlem už za tři dny, konečně se zahřeji. Z Vietnamu si odvážím bílý látkový klobouček do teplých krajin a předsevzetí: Byla jsem v téhle zemi třikrát, víckrát netřeba.

Hanojská křižovatka

https://www.youtube.com/watch?v=E0RlzJXY5sI