Neposedné cestování

Ráda se vydávám na cesty do exotických teplých krajin, ráda létám, baví mě letiště s cestujícími všech národností, prostoje a dlouhá čekání snesu díky čtečce, v níž mám na 400 knih. Šťastné setkání na letišti Suvarnabhumi se synem Jiřím, do centra jedeme nejdřív nadzemkou. Z její konečné sehnal taxi se zapnutým taxametrem, což není pro turisty úplná samozřejmost, ale Jirku už v Bangkoku stěží někdo napálí. Takzvané smluvní ceny jsou o dost dražší. Řidič, který o svých kolezích s odporem prohlásil, že jsou to mafiáni, nás dovezl až téměř k hotýlku, ale ještě jsme si chtěli nakoupit v nedaleké miniaturní samoobsluze „7/11“. Mimochodem, pintová lahev piva přijde na šedesát bahtů, tedy asi na 40 korun. Čech jejich pivo asi nikdy moc vychvalovat nebude.

Hotýlek a pokoj v něm, který Jiří zabookoval na konci baťůžkářské ulice Soi Rambuttri, je maličký, ale za osobu a den platíme v přepočtu jen 240,- Kč. Koupelna s teplou vodou je samozřejmostí. Je třicet nad nulou, vnímám s radostí známá místa, pachy, zboží. Najedli jsme se ve venkovní stravovně u Znuděnky, jak říkáme Thajce, která ji vede. Dříve bývala alkoholička, tak jsme ji před léty poznali, ale už opilá nebývá, a jak přišla o svou závislost, která ji formovala, opájela a ničila, vypadá často znuděně. Jsme proto příjemně překvapeni, když Jirku s úsměvem zdraví a vypadá spokojeně. V její stravovně nám chutná, ceny za jednotlivá jídla jsou v průměru šedesát bahtů, což je asi čtyřicet korun. Dávám si rýži s kuřecím masem, ananasem a oříšky kešu. Tyhle pouliční jídelny s kuchyní jsou prostinké, většinou sestávají z plastových židliček a stolků pokrytých igelitem, ale vždy na nich stojí takzvaný thajský čtyřboj – čtyři nádobky obsahující drcené arašídové oříšky, ground chilli – usušené a rozemleté chilli papričky, nakrájené papričky v octovém nálevu a ve čtvrté nádobě je nakrájené silné chilli v rybí omáčce. Každý si dochutí jídlo podle své potřeby a bez příplatku. Navíc si můžete říci o zkrojek limetky, která chuť thajského jídla příjemně ozvláštní.

Malá porce mě dokonale zasytila. Před nedalekým místním velmi nazdobeným templem Wat Chana Songkhram Ratchaworamahawihan stojí téměř permanentně vozík zmrzlinářky. Když jsme v Bangkoku, denně ji navštěvujeme. Do chutného křupavého kornoutu nám nasází pět šest kopečků tuhé kvalitní zmrzliny, kávovou, čokoládovou, jahodovou, kokosovou, citronovou, a navrch ještě připlácne oříšky a polije ji čokoládou. Dáváme jí za ni jen neuvěřitelných dvacet bahtů, které odpovídají asi našim třinácti korunám. Zmrzlináři jezdí se svými vozíky po městě se svou jednostejnou znělkou, která k nim svolává mlsouny. Drobné radosti Thajska. Ale stejné milé obchodování s kvalitní a stejně levnou studenou pochoutkou jsme pozorovali v horkém městě Ubud na ostrově Bali. Místní zmrzlinář vždy chytře zaparkoval svůj vozík před školou, která byla pár metrů od našeho rezortu, když byla přestávka nebo konec vyučování. Škoda že z našich krajů zmrzlináři s vozíky dávno zmizeli. Včetně láce téhle jednoduché sladkosti.

Máme tentokrát v plánu cestovat jeden měsíc po severním Vietnamu, chceme si hlavně užít krásy exotické přírody, a další měsíc budeme (poprvé) objevovat Malajsii. V Bangkoku jsme se vyhřívali jen tři dny, jeden z nich jsme věnovali prohlídce historického parku Ayutthaya ve stejnojmenném městě. Dojeli jsme tam minivanem za hodinu a půl.

Historický park Ayutthaya

Ayutthaya je osmisettisícové bývalé hlavní město, vzdálené asi 80 km severně od Bangkoku. Na území původního městského státu Ayutthaya, který vznikl v roce 1350 a rozpadl se roku 1767, se nyní nachází historický park, který je v seznamu a pod patronátem UNESCO. Tehdejší království se stalo vedoucí mocností regionu, řídilo samosprávná knížectví a okolní provincie. Ayutthaya byla považována za pohádkové město dálného Orientu, její moc trvala přibližně 400 let a během té doby se v tomto městském státu vystřídalo 33 králů. Město založil r. 1351 U Thong, pozdější král, poté, co tehdejší hlavní město Lopburi zdevastovala epidemie neštovic. Lopburi se dnes říká město opic, ty totiž mají v jeho centru svůj klášter a z něj podnikají výpady do celého okolí, jsou drzé, kradou a dokonce po kolemjdoucím klidně skočí. Před pár lety jsem měla jednu na zádech, snažila se mi utrhnout náušnici.

Kolem r. 1650 se počet obyvatel Ayutthayi odhaduje na jeden milion. Za krále Naresuana byly navázány kontakty s Evropou, především s Portugalskem. Jednu dobu zde žilo na čtyřicet různých národností, především Číňané, Portugalci, Dánové, Angličané a Francouzi, kteří měli svá vlastní ghetta. Posílali domů rýži, koření, dřevo a údajně i kožešiny. Ayutthajští panovníci byli schopní politikové. Po dlouhou dobu dokázali udržet nezávislost a ochránit zemi před nápory útočníků. Navzdory tomu Ayutthayu silně postihly khmerské nájezdy v letech 1569 a 1760 a v r. 1767 pak bylo město Kmery, dnešními Barmánci, po více než ročním obléhání dobyto, zapáleno a prakticky zničeno. Zhruba 30 000 lidí, včetně královské rodiny, bylo odvlečeno. Khmerská nadvláda trvala asi jen šest měsíců, než dokázal generál Tchaksin dobýt město zpět a dal se korunovat za krále. Ale vzhledem k tomu, že město bylo úplně zničeno, přesunul své sídlo na jih do města Thonburi (dnes je to čtvrť Bangkoku). V Ayutthayji převládal buddhismus theravádského směru, ale stále akceptoval některé prvky starých hinduistických tradic. V 15. století bylo v okolí Ayutthayi postaveno na 400 velkých chrámů. Sluneční paprsky odrážející se od pozlacených věží prý byly vidět do vzdálenosti tří mil. Většina jich však byla zcela zničena při barmském obléhání v r. 1767. Tolik jsem se dozvěděla o místech, kterými jsme procházeli s dalšími turisty z různých koutů světa a fotili staré sakrální stavby, které budí údiv a respekt ještě dnes. V Bangkoku jsem byla už nejméně desetkrát. Ale až tentokrát jsem se s Jiřím dostala do tohoto bájného místa. Všechny zachovalé stavby byly postavené z pálených cihel, což bylo nejlíp vidět na jejich zřícených pozůstatcích.

Bezmocný dav

Přelet do Hanoje trval asi hodinu a půl, ale na jeho letišti nás pak čekala ukázka nezvládnuté pasové vstupní kontroly. Čekali jsme ve frontě čítající před námi i za námi stovky lidí čekajících na odbavení. Uniformovaní úředníci v kukaních kontrolovali, jestli fotografie v pasu souhlasí s naší tváří a pak nám do něj uštědřili razítko. Trvalo to asi půl minuty, jenže čekatelů na povolení vstupu byly stovky a polovina přepážek byla neobsazených. Front čítajících stovky čekatelů na povolení vstupu do socialistického Vietnamu bylo asi dvanáct, kroutily se u kukaní s úředníky, mlčící, trpící dav vyplňoval obří prostor letištní haly. Stáli jsme a občas udělali krůček vpřed, celkem hodinu a čtvrt. Chtělo by to zapáleného řečníka, který by nás vyzval ke vzpouře. Bavila jsem se představou, jak se ty tisíce unavených a naštvaných lidí rozběhnou, minou uniformované vašnosty za sklem a zamíří ven… Věc měla háček, potřebovali jsme všichni razítko a pak dostat se ke svým zavazadlům. Přednost neměli ani rodičové chovající v náruči spící děcka, nikoho nezajímal můj věk ani Jirkova berla. V Thajsku nás na letišti vždy okamžitě zaznamenají a dovedou nás k takzvanému fast tracku – rychlé trase, kde jsme přednostně a ihned odbaveni, stejně jako maminky s malými dětmi či osoby na vozíku. Některé kukaně tu byly prázdné, i když by v nich mohl sedět panáček s razítkem, typická lhostejnost, kterou známe z předrevolučních časů. Občas jsem poodstoupila a prováděla prostocviky, aby má kostra a svaly dostaly naději, že je ještě budu potřebovat k chůzi. Po tomto martýriu jsme se vypotáceli ven, kde se na nás vrhli taxikáři s jejich smluvními cenami, tahali nám z rukou menší batůžky, naléhavě švitořili na chodící peněženky a letištní úředníci je museli neustále vyhazovat ven a varovat turisty, že s nimi ne a venku na nás čekají taxi renomovaných společností jezdících na taxametr.

Motorkářské peklo Hanoje

Odolali jsme jednomu, který na nás otravně naléhal, našli jsme férového taxikáře a už s námi frčel do 40 kilometrů vzdáleného hotelu v centru Hanoje. Za šest set korun, tedy za 600 000 dongů. (O náklady se vždy dělíme napůl.) Ano, naše koruna je ve Vietnamu jejich tisícovka. Přitom jejich bankomaty udrobí majiteli karty jen pár ušmudlaných milionů a my jich chtěli pro každého aspoň pět. Pět tisíc na měsíc je i tak málo a musíme vybírat z bankomatu během pobytu několikrát. Vietnamci jsou prakticky všichni milionáři, ale radost z toho nemají, všechny cenovky v obchodech a ceny ve stáncích ty tři zbytečné nuly ignorují, nepíší, nezmiňují je, jako by se za ně styděli. A už jsme v našem hotýlku poblíž centra, vstupní prostor je nelákavý, ale podařilo se nám získat za příplatek pokojík v prvním patře namísto původně přiděleného ve čtvrtém. Místnost má dvě sněhobíle povlečené postele, ledničku a koupelnu s teplou vodou. Jako téměř všude máme jen jeden stolek se židlí a nejsou tady žádné společné prostory, kde by se dalo pracovat na noťásku. Cena za osobu a den vychází na tři stovky. Sežeňte něco takového v Praze, kdekoliv v České republice nebo jinde v Evropě.

Hanoj už známe. Město je přecpané motorkami, po silnicích jedou v několikastupech, stojí natěsnané na chodníku, aniž by se jim dalo vyhnout, nerespektují přechody pro chodce, zastaví je na okamžik jen semafory, ty ovšem bývají někdy vypnuté. Vietnamci berou dopravní předpisy jen jako doporučení a dopravní policisté, objeví-li se nějaký, většinou jen bezmocně přihlížejí. Chodci odvážně nebo ustrašeně, to byl můj případ, vstupují do vozovky a kráčejí napříč tomu proudu nebo s ním. Strana a vláda prý plánuje výstavbu metra, a o víkendech vznikají v centru pěší zóny, motorky, natož auta mají po dva dny zákaz vjezdu do některých ulic a náměstí v centru města, lidé se tu radují z prostoru, hrají si na silnici s dětmi, svobodně se procházejí. Občas se nějaká motorka vyskytne, budiž, někdo se s ní potřebuje přes momentální pěší zóny dostat domů. Vidíme u několika sražených stolků na ulici asi osm šachistů, včetně chlapce, kteří, soustředěni na tichý souboj mozků, nevnímají okolí. O kus dál rodiče dělají bubliny z bublifuků a nadšené děti bubliny pronásledují, chytají a křičí radostí. Jemné, dlouhovlasé dívky v jejich typických šatech z brokátu, jejichž vrchní vrstva je na bocích prostřižena až do podpaží, chodí s kamarádkou s fotoaparátem pověšeným na krku po městě, k tělu tisknou stvol vysoké květiny nebo rozkvetlé větvičky a hledají šikovné místo na vyfocení. Pózující drobné krásky jsou soustředěné na pózování a milý úsměv.

V roce 1950 měl Vietnam 27,4 milionů obyvatel, v roce 2000 už 74, nyní má 101 milionů. Vydrželi jsme v přelidněné metropoli (Hanoj má osm a půl milionu obyvatel) tři dny, chtěli jsme si tu hlavně koupit vietnamskou simkartu a Jirka dlouhé kalhoty a bundu do hor. Napodobenina NORTH FACE a údajný goratex, vyrobeno ve Vietnamu, ale jen za sedm stovek. Za to byste u nás těžko sháněli slušnou bundu i bez „goráče“.

Pryč z města, lákají nás hory

V úterý 21. ledna jsme se přemístili v minivanu s dalšími pěti turisty do oblasti Pu Luong v horách, vysokých asi jako naše Krkonoše, na severozápadě Vietnamu. Během čtyřhodinové jízdy jsme se zájmem sledovali krajinu a městečka. Míjíme přitom příliš často binec, nesmyslné skrumáže bezcenných či rozlámaných věcí, hromady odpadu, zaprášený špinavý chaos. Zastavili jsme na místě, kde jsme si mohli koupit něco k jídlu. Převládaly sáčky, krabičky a lahvičky s čímsi, měli tu k mání zelené banány a naštěstí, jako všude ve Vietnamu, výbornou kávu. Mimochodem – přestože Vietnam není pravlastí kávy, tu sempřivezl až v roce 1857 francouzský katolický kněz, je dnes druhým největším exportérem kávy na světě (po Brazílii). Severu jižního Vietnamu v oblasti DakLak se říká Království kávy - Kingdom of coffee. Úspěch vietnamské kávy je především v její kvalitě. A jsme konečně v našem rezortu a jen co trochu vybalíme, jdeme na procházku po okolí. Tyhle hory se Krkonoším nepodobají, v jejich údolích kvetou právě velkými rudými květy banánovníky a v mnoha rýžových políčkách sázejí od bláta umazané ženy sazeničky rýže. Její stvoly vypadají křehce, divím se, jak se v tom bahně udrží vzpřímené. Jednotlivá políčka ve svahu mají ladný tvar, v úniku vody na níže položené políčko jim brání sotva dvaceticentimetrové zábrany vytvarované z hlíny. Čemuž se mi nechce věřit, ale vypadají tak. Náš pokoj v rezortu Aroma nás nadchl, přední stěna pokoje je obrovské odšupovací okno, vedle něj dveře na terásku se stolkem a dvěma židlemi. Pokoj má dvě manželské postele a moderní koupelnu, ubytování za 350 korun pro každého zahrnuje snídani i s mangem, banány a tou skvělou kávou, kterou tu mají prostě všude. Udělají nám i oběd za cenu 60–100 korun.

Nabízely se nám malebné výhledy na krajinu pokreslenou oblými liniemi rýžových políček, za nimiž se vypínají kopce porostlé džunglí. Jsme tu údajně v tropech, o čemž svědčí palmy, právě kvetoucí banánovníky a další exotické velkolisté stromy, ale odporuje tomu momentální teplota, která se pohybuje od 22 stupňů ve dne po 14 v noci. Rozmazleni thajským výživným teplem trochu klepeme kosu.

Velký trh vietnamských potřebností

Konečně je tu den, kvůli kterému jsme sem hlavně přijeli, poblíž v obci Phố Đoàn se koná velký místní lokální trh, který si chce Jirka nafotit. Vstáváme kvůli němu v půl šesté ráno. Je tma, zima a prší. Naši ubytovatelé nám na šestou objednali taxi, rychle se oblékáme, ale pak nás napadne, aby nám s taxikářem vyjednali, že pro nás přijede, až přestane pršet. Asi za hodinu už jen poprchává, taxikář je tu, snídani jsme nestihli. Prošli jsme silnici obklopenou z obou stran stánky, domy s přízemím doširoka otevřeným do ulice a plným zboží, které nám kromě zeleniny, kde převládá různé zelené lupení, a plastového a plechového nádobí celkem nic neříká. Objevuji nenápadný vchod, vejdu a pod napnutými igelity, jindy pod velkými deštníky je tu velký, místy zastřešený areál, kde se prodává vše, co by domorodci mohli potřebovat. Maso, včetně hlav a paznehtů zvířat i s kůží, mrtvé ryby, živí malí úhoři, červi, šedivé krevety, podřadnější šatstvo, teplé kýčovité deky, látkové klobouky a kšiltovky, maličké látkové peněženky na drobné potřebnosti. Na hromadách jsou k prodeji boty, ale jen plastové, vidím, že místní Vietnamci ani jiné nenosí, má je na nohou, a jako všichni bez ponožek, i mladá žena v teplém zimním kabátě. Nejsou tu boty ani kabelky z kůže, kvalitnější oblečení, neprodávají se nikde hodinky, elektronika, drogerie, kosmetika. Tržiště vždy vypovídá o tom, jak místní obyvatelé žijí, vypráví o jejich vkusu, potřebách, příjmech. Jiří fotí život na trzích rád, je to svět, kde se nic nepředstírá, lidé jsou zaujati prodejem, kupováním a smlouváním a fotografa s malým, ale výkonným foťákem si příliš nevšímají. Tady je to jiné, turisté jsou tu vzácní, takže si nás místní všímají, usmívají se a občas se Jirky někdo posunky zeptá, co má s nohou, že chodí o berli. Už na to má nacvičenou polopatickou pantomimu. Pokyvují, o mrtvici vědí všude. Doufal, že budou v místních krojích, jako jsme to viděli před lety u horského kmene Hmongů v pohoří Hà Giang , ale kroj skoro nikdo nemá, to už spíš pláštěnku. Jirka blaženě fotí, nakonec konstatuje, že už má kolem sedmi set fotografií. Náš taxikář národnosti Thai (nikoli Thajec! ve Vietnamu je 54 národností) pro nás přijíždí, vracíme se do našeho momentálního domova.

Už jsme za ta léta cestování na leccos zvyklí, jsme celkem psychicky otužilí, snášíme stoicky hlad (Jirka ho vydrží jen při focení, kdy nic jiného nevnímá) nepohodlí, víme, že se na cestách střídají dny a momenty otravné s chvílemi opojení, radosti a úžasu, že budeme jíst a pít dobroty prostřídané krmí, která nám chutnat nebude. V tom případě si jen čímkoli zaplácneme žaludek a lokneme si na usmíření s útrobami rumu nebo becherovky, které jsme si přivezli z domova. V noci ze zaplavených políček skřehotá mohutný žabí sbor. Snad jsou to maličké thajské rosničky, o nichž jsem se dočetla, že se jedná o běžný druh stromové žáby. Obývá bambusové lesy a křoviny horských oblastí. K páření dochází v jezerech, rybnících, nebo také na rýžových polích, poté opět vyleze na strom. Jiný kraj, jiný žabí mrav.