Článek
Cestuji se synem fotografem a knižním nakladatelem Jiřím, který má tyhle končiny rád, pobývá jednak v Thajsku, především v Kanchanaburi u řeky Kwai, nebo na ostrově Cat Ba ve Vietnamu. Pracuje tam, na počítači vyrábí na zakázku knihy klientům, opečovává své nakladatelství Klika. V horkém Thajsku vysedává na velké zastřešené terase a ťuká do noťasu s občasným pohledem na slavnou řeku Kwai nebo ve Vietnamu vzhlédne od noťasu občas na moře, z něhož trčí vápencové, zelení dekorované skály zálivu Lan Ha. Také já se bez práce na notebooku neobejdu, pokaždé v něm mám rozepsanou knížku, někdy dvě, zapisuji si dojmy do cestovního deníku. Zatím jsme dali dohromady literárně pojednaný cestopis s mnoha barevnými fotografiemi s názvem Nechte psa doma.

Vietnam, Sapa, převoz krávy na motorce
Co nás žene do světa?
Viděli jsme za těch sedm let nespočet přírodních krás v Thajsku, Vietnamu, na Jávě a Bali, na Srí Lance, Jirka navíc v Laosu, Kambodži a Barmě. Dramatické západy slunce nad mořem i řekou, posvátné plumerie a banyán se vzdušnými kořeny, hustými jako vlasy obra, bambusové houštiny a mangrovový les, různé druhy palem a další stovky druhů exotické flóry, mnohdy s velkými květy či neznámými plody. V přírodě jsme pozorovali extravagantní rajku, hbité gekony, noční ještěry - gekony obrovské, kolibříky, ale i varany na ostrově Komodo a množství slonů a opic, bizarní chameleony, krmili jsme vařenou rýží majny obecné, poslouchali hvízdání loskutáků a řinčení cikád… Poznali jsme lidi různých národností s dobrým srdcem, navštěvovali botanické zahrady, temply, včetně těch starověkých a středověkých. Na Jávě - buddhistický Borobudur a hinduistický Prambanan, v Thajsku historický park ze 14. století Sukhothai, zažili jsme mořská akvária v Bangkoku a v Chiang Mai. Na Srí Lance ve městě Kandy, a později na Bali jsme shlédli tradiční úchvatná taneční představení, viděli zemědělskou krajinu s lány rýžovišť a zvlněné čajové plantáže Srí Lanky, obrovská hejna kaloňů, dopřávali si exotické ovoce a chutná a vždy levná a lehká jídla.

Vápencové skály ze zálivu Lan Ha
Drahý koníček? Vůbec ne
Mohli jsme si dovolit pobývat v Thajsku, Vietnamu, Indonésii na Jávě a na Bali nebo na Srí Lance hlavně díky tomu, že se v těchto zemích dá pořídit bydlení v přepočtu i jen za dvě tři stovky, a jídlo na ulici, kde je těch stravoven spousta a všichni dělají vlastně minutky, stojí třicet až šedesát korun. Nebýt ceny za letenky, mohla bych tvrdit, že tam lítáme vlastně ušetřit, neboť v Čechách je cestování s ubytováním a stravováním až třikrát dražší než v těch exotických končinách. Kdo ovšem sleduje ceny cestovních kanceláří - které třeba chtějí 60 tisíc za 12 dní v Thajsku, ten se tomu může divit, ale nám tato částka bohatě stačí na dva měsíce. Ubytování se sežene snadno přes internet, jídla je všude dost.
I ateista, pokud není lhostejný kulturní ignorant, se v těchto zemích potěší úžasnými temply a starobylými historickými parky. Navíc v zemích, kde žijí převážně buddhisté, hinduisté, ale i tolerantní, umírnění muslimové (v Indonésii) je zlodějna, ale i žebrota vzácná. Občas jsme se s ní setkali v severním Vietnamu, kde například žebrala, pod dozorem opodál stojící ženy, skupina asi deseti malých dětí, jinde jsme tam narazili na zoufalé, podvyživené stařeny, které k nám prosebně natahovaly tenké ruce. Později jsem se dozvěděla, že ve Vietnamu činí průměrný důchod v přepočtu šest set korun, nedá se z něj vyžít. Teoreticky má staroušky živit jejich rodina, což někdy dělá, jindy ne. Ženy v mém věku bývají zpustošené, vyhublé stařenky, které často zametají ulice, aby si trochu přivydělaly.

Bali, templ Gunung-Kawi-Sebatu
Pitnou vodu mají jen balenou v plastu
Sedm zim jsem takto prožila pod štědrými paprsky subtropů a tropů. Horko je v těch zemích ale každým rokem o něco vyšší, stoupá ke čtyřicítce ve stínu. Chodíme tou výhní zaliti potem po celý den, a i když se pak třeba vykoupeme v bazénu, do čtvrt hodiny se zase koupeme v potu. Ani noc nepřináší úlevu jako u nás v létě, kdy za tmy klesá teplota. I když jsem pila tři i víc litrů vody denně a užívala hořčík, braly mě křeče do lýtek, v jednom případě nesnesitelné, trvaly dlouhé minuty.
Pitná voda v žádné z těchto zemí z kohoutků neteče, musí se kupovat balená. Řešili jsme to tak, že jsme si ji kupovali v galonových (devatenáctilitrových) barelech nebo alespoň pětilitrových, když na to nebyl čas. Byla to věčná starost, nakoupit si vodu, přitáhnout barel v ruksaku domů a odhadnout, jak dlouho nám vydrží. Z domova jsme si přivezli hadičku, kterou jsme vodu mohli stáčet. Vzpomínala jsem, jak doma udělám pár kroků ke kohoutku a kdykoli si pitnou vodu natočím.
Odpadové hospodářství nefunguje
Ve všech navštívených zemích zřejmě nevědí, co s odpadem, vzácné jsou i odpadkové koše, viděli jsme je jen v botanických zahradách nebo na letištích, ale občas je k vidění černý otevřený plastový pytel, kam lze odpadky odhodit. Plastové obaly, pytlíky, kelímky, staré hadry, rozbité plastové židličky, plechovky od nápojů ale i vysloužilé pneumatiky či stará prkna (u nás bychom je spálili v kamnech, ale v tropech a subtropech kamna nemají), házejí někde (Indonézie, Myanmar) domorodci do vyschlých koryt řek s tím, že až přijde liják či období dešťů, proud vody vše odnese do moře.
Asijské národy jsou početné, tak třeba Indonézie má víc než čtvrt miliardy obyvatel, Thajsko 69 milionů, Vietnam 99 milionů, přidejme k nim Indii s jednou a půl miliardy, stejně jako má Čína. Je dobře, že my, Evropané, jsme rozumní, třídíme odpad, hlídáme čistotu řek a ovzduší… V celosvětovém měřítku a hlavně při srovnání s asijskými zeměmi, Indií a možná i zeměmi Jižní Ameriky, o Africe nemluvě, jsme ale početně zanedbatelní. Mnohokrát nás při těch počtech přepadla beznaděj. Všude v těchto zemích se nacházejí divoké skládky, ve městech i v přírodě.

Červánkový podvečer na ostrově Koh Phangan
Pohyb ve městech na vlastní riziko
Chodníky v těch zemích bývají většinou úzké a navíc vyvýšené, musí se překonat vysoký schod, na nějž se chodec ze silnice vyhoupne, skoro nikde se chodník, třeba na přechodu či křižovatce, nesvažuje k silnici jako u nás, aby starší lidé, maminky s kočárky, malé děti natož vozíčkáři měli usnadněnou cestu. Pokud je chodník zkosený, tak jen proto, aby mohli místní s motorkou zajet až do domu. Snad i proto jsem v asijských městech nikdy neviděla na ulici vozíčkáře, ale ani slepce nebo třeba domorodce vezoucí dítě v kočárku. Dokud dítě nechodí, nosí je v náruči.
Problémy s pitnou vodou, stoupající teplota a binec a zápach z odpadků, chodníky, které neslouží chodcům, ale parkují na nich motorky a zabírají je stánky, pěší musí jít leckde po silnici v proudu motorek a aut – mě natolik otrávily, že s jihovýchodní Asií končím, říkám si pokaždé po oněch dvou až třech měsících.
Nářek obyvatel Evropy nad našimi poměry je zhýčkanost
Cestování nejen po jihovýchodní Asii, ale i po Gruzii, Arménii, Černé Hoře nás zbavilo sebemenší potřeby naříkat si na poměry v Čechách. Máme se skvěle, jsme bohatí, cestujeme po světě, nejsme zavaleni odpadky, plýtváme pitnou vodou, máme vysoký stupeň svobody, skvělé zdravotnictví a štědré důchody, mnohé rodiny vlastní byt a k tomu ještě chalupu či chatu na venkově, auto je samozřejmostí, dožíváme se vyššího věku. I ta letní vedra jsou u nás snesitelnější, než 39 stupňů nad nulou ve stínu, které nás sužovalo v Saigonu (oficiálně Ho Či Minově městě), z něhož jsem koncem února 2024 odlétala do Prahy.
Všemu navzdory poletím zas
Svých cest nelituji, jsem bohatá vzpomínkami, tisíci fotografiemi, cestování obohatilo mé myšlení, cítění, dodalo mi radost a úžas z toho, jak je svět pestrý, barevný, čím překypuje a čím trpí. Musela jsem kromě jiného přijmout fakt, že naše kultura, civilizační zvyky a hodnoty, svoboda a vzdělanost jsou v celosvětovém měřítku v menšině, a také že se o nás obří Asie celkem nezajímá, nepočítáme-li, že si nás jako Čechy dokáží kluci občas spojit se jmény našich fotbalistů.
Vládne zase lezavá zima, šeď a přítmí… a je to jako minulý rok, v polovině ledna opět vyrážím za žhavým sluncem do Bangkoku, kde na mě čeká syn Jiří, pár dní nato přeletíme do severního Vietnamu, mj. i na ostrov Cat Ba, a nakonec na měsíc do Malajsie. Až se vrátím, oslavím 78 narozeniny. A s Jirkou už v březnu v Malajsii oslavíme jeho padesátku.
https://asie.jirinosek.cz/
https://neviditelnypes.lidovky.cz/novinari/vera-noskova.N5193