Článek
Poslední dobou si stále víc všímám jedné zajímavé věci.
Je rozdíl mezi tím, jak se cítím ve vztazích s lidmi, kteří mě znají od dětství, dospívání nebo rané dospělosti, a tím, jak se cítím ve vztazích novějších.
V těch novějších je tak nějak mnohem snazší být autentický. Mám větší svobodu říkat, co si myslím. Nemám takovou potřebu naplňovat očekávání druhých. A méně se nechávám ovlivňovat představou o tom, kým bych podle ostatních měl být.
Dlouho jsem přemýšlel, proč tomu tak je.
Z pohledu systemického myšlení a komunikační teorie to vlastně dává smysl.
Každý vztah totiž vytváří určitý systém. A v každém systému postupně vznikají role, očekávání a příběhy. Lidé si o nás vytvářejí představu. Často zcela nevědomě.
„Ty jsi ten zodpovědný.“
„Ty jsi ten hodný.“
„Ty jsi ten silný.“
„Ty jsi ten, který všechno zvládne.“
Na těch představách není nic špatného. Problém nastává ve chvíli, kdy se s nimi začneme ztotožňovat natolik, že přestaneme rozlišovat mezi tím, kým skutečně jsme, a tím, kým nás vidí ostatní.
Tohle zkreslení vnímání sebe sama se ukotvuje v čase. Čím déle vztah trvá, tím stabilnější tyto vzorce bývají.
A právě proto může vzniknout zajímavý paradox.
V nových vztazích se někdy cítíme svobodněji než v těch nejstarších.
Ne proto, že by nás noví lidé znali lépe.
Právě naopak.
Ještě o nás nemají vytvořený příběh.
Nevědí, jak bychom se měli chovat.
Nevědí, co od nás očekávat.
A my tak získáváme prostor projevit i ty naše části, které byly dlouho skryté.
Nejde přitom jen o větší svobodu.
Děje se ještě něco důležitějšího.
Tyhle nové zkušenosti zpětně ovlivňují naše sebepoznání.
Najednou zjišťujeme, že nejsme jen tím, za koho jsme se celý život považovali.
Začínáme si pokládat otázky:
Co jsem převzal od svého okolí?
Co dělám jen ze zvyku?
Co že to vlastně skutečně chci?
Co je obrana?
A co jsem opravdu já?
Nové vztahy nám tedy neumožňují jen být víc sami sebou.
Pomáhají nám zjistit, kdo jsme.
Bez starých rolí.
Bez nálepek.
Bez očekávání.
Možná proto není otázka identity tak jednoduchá, jak se na první pohled zdá.
To, kým si myslíme, že jsme, se může v různých situacích výrazně lišit. Často mnohem víc, než jsme ochotni připustit.
Ve vztazích totiž neustále probíhá zpětnovazební proces. Ovlivňujeme druhé a oni ovlivňují nás. Postupně si vytváříme role, které začnou působit přirozeně. A po čase už ani nepoznáme, kde končí naše skutečné preference a kde začínají očekávání okolí.
Jiný jsem s rodiči.
Jiný jsem s partnerkou.
Jiný jsem s kolegy.
Jiný jsem s lidmi z psychoterapeutického výcviku.
A všechny tyto verze jsou nějakým způsobem „já“.
Právě proto mě stále víc zajímá jiná otázka.
Ne:
„Kým si myslím, že jsem?“
Ale:
„Kdo jsem?“
Kdo jsem bez všech těch rolí, které jsem převzal?
Kdo jsem bez příběhů, které o mně vyprávějí druzí?
Kdo jsem bez potřeby naplňovat očekávání okolí?
Možná právě tady začíná autenticita.
A možná právě proto jsou nové vztahy, sebeuvědomění a ochota zkoumat sebe sama tak důležité.
Nové vztahy totiž nevytvářejí jen novou zkušenost.
Vytvářejí nové zrcadlo.
A někdy právě v tom novém zrcadle poprvé uvidíme něco, co jsme o sobě nikdy neviděli.
Ne proto, že by nás ten druhý definoval.
Ale proto, že nám umožní vystoupit ze starých zpětnovazebních smyček.
A právě z takového poznání se mnohem lépe rozhoduje o budoucnosti.
Nejen kým jsme.
Ale také kým se chceme stát.
Možná proto někdy nepotřebujeme změnit místo, práci ani okolnosti.
Možná potřebujeme nové vztahy, nové zkušenosti a nové pohledy.
Ne proto, abychom se změnili.
Ale abychom konečně objevili části sebe sama, které byly celou dobu schované pod příběhy, jež o nás vyprávěli druzí.
A možná je právě tohle jedna z největších výhod osobního rozvoje, terapie nebo hlubokých vztahů.
Neudělají z nás někoho jiného.
Pomohou nám přiblížit se tomu, kým jsme byli celou dobu.
Jen jsme to pod nánosem rolí, očekávání a starých příběhů neviděli.
