Článek
Ve druhé polovině roku 1920 se vyhrotil spor mezi umírněným a radikálním křídlem Československé sociálně demokratické strany dělnické (ČSDSD). Spor, ve kterém šlo především o to, jaký postoj má nejsilnější politická strana mladé republiky k ruským bolševikům s jejich revolucí a nedávno založenou třetí internacionálou a jestli má být socialistická společnost budována postupně a v mantinelech demokracie - postoj umírněných -, nebo prostřednictvím revoluce převzít absolutní moc ve státě a poté socialismus společnosti fakticky vnutit - postoj radikálů -, dospěl ke svému prvnímu vrcholu na konci září 1920. (Všimněte si, že nešlo o to, zda socialismus a socialistická společnost ano nebo ne. V tomhle byly obě frakce za jedno, stejně jako byly v téhle otázce za jedno původní sociálně demokratické a vznikající komunistické strany v Evropě. Jeden z hlavních rozporů tedy nebyl v cíli, ale v prostředcích jak tohoto cíle dosáhnout).
Mezi 25 - 28. zářím 1920 si radikálové, vedení bývalým předsedou sociální demokracie v období 1. světové války Bohumírem Šmeralem, uspořádali sjezd v pražském obecním domě. I když byl výsledek sněmování méně radikální, než by si přáli ti největší radikálové mezi radikály - patřil mezi ně například známý básník Kostka Neumann - jeho vyznění bylo jednoznačné. Komunistická strana s radikálním revolučním programem a usilující o členství ve Třetí internacionále sice nevznikla - důvodem byl fakt, že mezi delegáty sjezdu byla řada nevyhraněných, tedy nepatřili k žádné frakci a sjezdu se zúčastnili jen kvůli tomu, že je pobouřily intriky umírněných, předcházející konání sjezdu. Snahy do poslední chvíle co nejvíce snížit počet přítomných delegátů, aby bylo možné zpochybňovat legitimitu sjezdu a tvrdit, že radikálové jsou v rámci strany sice hlasitá a hlučná skupina, ale bez podporovatelů, zahrnovaly výhrůžky vyloučením ze strany a rozesílání dopisů poštou jednotlivým delegátům, aby do Prahy nejezdili, protože sjezd byl rozhodnutím vedení přeložen na konec listopadu, tyhle nevyhraněné centristy nahnaly do náruče radikálů. Obecně se tohle chování považovalo za rozbíjení jednoty strany a ničení všeho dobrého, čeho ČSDSD od vzniku republiky dosáhla. Pro mnoho nevyhraněných byla tedy přítomnost v Obecním domě spíš demonstrace vůči umírněným, než sympatie k radikálům.
Jádro radikálů v čele se Šmeralem muselo téhle skutečnosti přizpůsobit svou taktiku. Tak se zrodila koncepce v první řadě ovládnout ČSDSD, i s jejím majetkem a poté ho i s většinou členské převést do komunistické strany. Z původní sociální demokracie by tak zůstalo ohlodané torzo se zlomkem členské základny a majetku, ze kterého by mohla financovat svůj provoz - První republika neznala koncept státních příspěvků politickým stranám a ty si tak prostředky na své fungování musely zajišťovat na vlastní pěst.
Bohumír Šmeral, vytlačený z politiky v roce 1917. Vrátil se do ní v roce 1920 jako vůdce radikálů v ČSDSD
Tenhle velmi chytrý plán, jehož autorem byl téměř jistě sám Šmeral, se začal uskutečňovat hned po sjezdu. Jakmile byl Šmeral hlasy drtivé většiny přítomných delegátů zvolen předsedou a posty ve vedení obsazené dalšími vlivnými radikály, významné postavení v předsednictvu získal například Antonín Zápotocký, věci se daly do pohybu. Stoupenci nového, z pohledu umírněných nelegitimního vedení, začali obsazovat stranický majetek, včetně jeho nejdůležitější součásti. Lidového domu na Hybernské ulici v Praze.
Rvačka o Lidový dům
Budova, tvořící rozsáhlý komplex, nebyla pro sociální demokraty jen hlavní stranickou centrálou, sídlem hlavní redakce stranických deníků a časopisů v čele s Právem lidu - strany té doby používaly své noviny jako primární zdroj komunikace se svými voliči a každá významnější disponovala pestrou směsí vlastních periodik - a dějištěm všech významných událostí. Byl to především hmotný symbol toho, co se ze strany stojící dlouho na politickém okraji a jednou nohou v ilegalitě, se na začátku 20. století proměnila v jednu z největších a nejbohatších politických stran v zemi. V té době se dalo bez nadsázky říct, že kdo ovládal Lidový dům, ten ovládal československou sociální demokracii a s ní fakticky politickou levici v celé zemi.
Lidový dům v Hybernské ulici v Praze. Sídlo Československé strany sociálně demokratické dělnické v prosinci 1920 hlavní bojiště umírněných a radikálů
Umírnění samozřejmě velmi dobře chápali o co se hraje, a že oni sami běží o své přežití a budoucnost v politice. Místo revolučně naladěných mas v ulicích, se však rozhodli bojovat pomocí paragrafů a ustanovení v zákonech. Na konci listopadu si uspořádali vlastní sjezd, kde si zvolili své vedení - strana se tak ocitla ve schizofrenní situaci, kdy měla dva předsedy a dvě různá vedení, která se navzájem neuznávala - a zároveň si na tomto sjezdu odsouhlasili přijetí nového sociálního a hospodářského programu, kde se explicitně zřekli myšlenek na socialistickou revoluci a snahu měnit společenské poměry za použití násilím. Naopak, výslovně vyjádřili podporu stávajícímu systému parlamentní demokracie. Pro budoucnost ČSDSD v režimu autoritativní demokracie Druhé republiky se tahle proklamace ukázala jako nesmírně důležitý krok.
Další část bitvy radikálů a umírněných se odehrála v jednací síni pražského okresního soudu, na nějž se žalobou na zábor soukromého majetku obrátil jednatel družstva Cíl a zároveň prominentní politik umírněného křídla ČSDSD Antonín Němec. Tehdejší zákony totiž neumožňovaly politickým stranám vlastnit jakýkoliv majetek. Tohle nařízení se tedy obcházelo zřizováním organizací, jako bylo právě družstvo Cíl, na něž byly nemovitosti spojené s dotyčnou stranou oficiálně zapsány. Vedlo to tak k absurdní situaci, kdy všichni věděli, že Lidový dům patří ČSDSD, ale z pohledu práva byla budova majetkem družstva Cíl.
Rozjela se tak soudní bitva, v níž se Němec domáhal vyklizení majetku Cíle . Radikálové zase argumentovali tím, že Cíl ještě za Rakouska - Uherska zřídila česká sociální demokracie, jejímž přímým pokračovatelem byla právě ČSDSD, a že cílem tohoto družstva bylo od začátku získání Lidového domu. Tahle právní tahanice, při níž se obě strany sporu ve svých médiích častovaly různými peprnými výrazy, se stala celostátně sledovanou záležitostí, jíž patřičnou pozornost věnovala všechna v té době relevantní média. Nejen ta stranická, ale i ta oficiálně nezávislá, jako byly Lidové noviny a celou řadu článků k tomuto tématu napsal v té době začínající žurnalista Ferdinand Peroutka. Z pohledu justice bitva skončila na začátku prosince 1920. Pražský okresní vydal rozsudek, v němž za vlastníka Lidového domu prohlásil družstvo Cíl a vyzval radikály k vyklizení budovy.
Když tito odmítli rozsudek soudu akceptovat a tím pádem pádem nevyhovět výzvě k vyklizení Lidového domu, rozhodla vláda Jana Černého, že toto vyklizení provede policie.
9. prosince 1920 tak do Hybernské ulice vyrazilo několik desítek po zuby ozbrojených policistů, s rozkazem vyklidit Lidový dům, třeba i za použití krajních prostředků.
Události se daly do pohybu.
Masakr na Hybernské
Od začátku zásahu šlo snad všechno špatně. Kromě toho, že celou akci komplikovalo mírné, ale za to vytrvalé sněžení - policisté, účastnící se zásahu ve výpovědích opakovaně zmiňovali prsty zkřehlé mrazem a uniformy nacucané vodou ze sněhu - tak se radikálové v Lidovém domě zabarikádovali tak důkladně, že se dovnitř podařilo proniknout až po po vyražení sklepního okénka v zadní části traktu. Po celou dobu, co se policie snažila do Lidového domu vniknout, ji z oken radikálové zasypávali nadávkami a nejrůznějšími předměty. Několik mužů zákona muselo být kvůli tomu odvedeno k ošetření, protože byli zasaženi těžkými kusy nábytku. Přes chladné prosincové počasí tak brzy začalo být v Hybernské pořádně horko.
Agresivita policistů, frustrovaných kombinací odporu a mrazu, se začala velmi rychle stupňovat. Na vlastní kůži to pocítili demonstranti, kteří se dostavili na místo zásahu, aby vyjádřili svůj nesouhlas s ním a ti odvážnější hodlali Lidový dům bránit. Nebyla to žádná malá skupinka křiklounů, ale pořádný dav. Jakmile se mezi obyvateli dělnických předměstí Karlín a Žižkov - obě tato předměstí se stala součástí Prahy až v roce 1922 rozkřiklo, že „chlupatý vyklízí Liďák“, zafungovalo to jako příslovečná jiskra u soudku se střelným prachem. Mezi obyvateli pražských dělnických předměstí měli radikálové řadu stoupenců. Navíc, když se rozkřiklo, co se odehrává v Hybernské, v továrnách právě končily noční směny. To znamenalo, že potenciálních demonstrantů bylo více než dost, a že dav, který se u Lidového domu shromáždil, musel být opravdu početný. V záznamech z vyšetřování nebyl počet demonstrujících specifikován, ale zmínka, že dav byl shromážděný od Lannova paláce po křižovatku U Bulhara, což je několik stovek metrů, jasně naznačuje, že počet demonstrantů rozhodně malý nebyl.
Policisté proti tomuto davu okamžitě vyrazili s nebývalou tvrdostí. Koneckonců se jednalo o neohlášené a nepovolené, tedy z pohledu práva nelegální shromáždění a takové měla policie právo rozpustit a rozehnat. Rozhánění 9. prosince 1920 však probíhalo opravdu tvrdě. Policisté tloukli demonstranty pendreky po hlavách, zádech a především končetinách. Někteří byli tlučeni i poté, co skončili s pouty na rukách a byli odváděni do vazby. Nicméně, i když byl zásah poměrně brutální, stále to nebylo nic, co by zásadně přepsalo dějiny. Měřítka policejní brutality v Evropě na začátku 20. let se od těch dnešních lišila zcela zásadně. Co by člověk v roce 2026 popsal jako brutalitu a nepřiměřený zásah, to bylo na konci roku 1920 zdařilá akce a úspěšné rozehnání nepovoleného shromáždění. Jenže ve vyhrocené atmosféře a přesně taková ten den v okolí Lidového domu panovala, stačí málo, aby se celá událost zvrhla v naprostou katastrofu a přesně to se 9. prosince 1920 v Hybernské ulici stalo.
Policejní strážníci v uniformě, muži jako tito se 9. prosince 1920 podíleli na Masakru v Hybernské ulici
Krátce po sedmé hodině ranní byl strážník se služebním číslem 367 u dolního rohu Lannova paláce zasažen dlažební kostkou, vytrženou z povrchu vozovky. Ten kus čediče byl hozen tak nešťastně, že dotyčného strážníka zasáhl do míst, kde hlavu nechránila přilba. Způsobil mu tak okamžité bezvědomí s těžkým zraněním, jemuž strážník číslo 367 po třech dnech v nemocnici, bez toho, aby nabyl vědomí, podlehl.
Byl to právě ten kousek čedičového kvádru, rozbíjející lebku strážníka 367, co československé dějiny změnil navždy.
Už tak rozvášněné policisty přivedlo zranění jejich kolegy do stavu částečné nepříčetnosti. Začali si z ramen strhávat karabiny a z nich spustili palbu do davu. Netrvalo dlouho a z disciplinovaných mužů zákona se stal vraždící zástup . Než se velitelům podařilo obnovit pořádek a dostat své muže pod kontrolu, trvalo to několik dlouhých minut. Během nich do demonstrantů létaly kulky z policejních karabin. Palba vedená z bezprostřední blízkosti znamenala naprostou katastrofu. Kulky vypálené z bezprostřední blízkosti, měly vysokou průraznost, že dokázaly projít skrz několik těl. Všechno ještě zhoršila panika, vyvolaná střelbou. Snaha dostat se co nejrychleji a co nejdále od běsnících policistů způsobila další katastrofu. Jak lidé na zasněžené vozovce klouzali a padali, ocitli se pod nohami dalších prchajících. Zhruba třetina obětí Hybernské tak nezemřela v důsledku střelného zranění, ale ušlapání.
Když po několika dlouhých minutách konečně dozněly poslední výstřely, naplno se ukázalo, co za hrůzu se vlastně odehrávalo. Po celé jižní polovině Hybernské leželi mrtví a zranění. Prázdné nábojnice. Krev, místy ji prý bylo tolik, že úplně přebarvila sníh. Všude se ozýval nářek a chroptění. Celý tenhle surrealistický výjev pomalu zakrýval čerstvě napadaný sníh.
Mrtvých přímo na místě bylo 70 - 80, přesné číslo se dodnes nepodařilo určit. K tomu zhruba trojnásobné množství zraněných, mnozí z nich umírali v pražských nemocnicích ještě několik dnů poté.
Byla to právě tato událost, pro níž se okamžitě vžilo označení Masakr na Hybernské, která spustila další události, vedoucí ke změněně charakteru Československa a všech jeho obyvatel.
Zdroje
GALANDAUER, Jan. Bohumír Šmeral. Bratislava: Pravda, 1986.
GALANDAUER, Jan. Od Hainfeldu ke vzniku KSČ: české dělnické hnutí v letech 1889- 1921. Praha: Svoboda, 1986.
KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918–1938). Díl první. Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918–1929). Praha : Libri, 2000.
