Článek
Byl 11. červenec 2026. Vstával jsem mezi sedmou a osmou hodinou ranní, což je v mém cyklistickém slovníku ekvivalent bojového poplachu. Důvod byl prostý: chtěl jsem být u snídaňového švédského stolu mezi prvními dravci, urvat si nejlepší kousek čerstvého pečiva, zalít ho horkou kávou a s úsměvem vyrazit směr Radostín nad Oslavou.
Dnešní porce kilometrů vypadala lidsky pouhých 51,5 km. Předpověď počasí sice s varovným prstem hrozila nejobávanějším a nejteplejším dnem v roce, ale moudré hodinky na mém zápěstí s ledovým klidem ukazovaly 24,4 °C. Snesitelné? Dokonalé!
Snídaně šampiónů a únik z tábořiště
Snídaně proběhla v doslova královském duchu.

AKCIOVÝ PIVOVAR DALEŠICE/ foto:vol.Pedro Smolero
Teplá káva, džus, nekonečné zásoby jídla a pak už jen zběsilý sprint do kolárny pro mého ocelového oře. Cesta začala idylicky. Kopírovala včerejší trasu kolem malebného rybníka s altánem přesně toho místa, kde původně hrozilo, že budeme nuceni rozbít tábor pod širým nebem.
Mé dnešní ambice mě ale táhly dál. K cílům podstatně velkolepějším: k legendární Dalešické přehradě.
Inženýrský zázrak, ze kterého mrazí v zádech
A že má tato vodní nádrž, rozprostírající se mezi kopečky na jihozápadě Moravy nedaleko Třebíče, co nabídnout! Když v roce 1970 vypukly stavební práce, inženýři plánovali klasickou betonovou hráz. Jenže geologové jim hodili vidle do rozjetých míchaček a podloží nekompromisně označili za zcela nevyhovující.
Výsledek? Gigantická sypaná hráz s nepropustným jílovým jádrem.
S jílem si tehdy dělníci užili své jakmile navlhnul, hrozilo, že se celá stavba poroučí k základu. Tyhle dramatické momenty přilákaly i filmaře, a tak tu v roce 1974 režisér Jiří Menzel točil přímo na místě svůj snímek Kdo hledá zlaté dno. Voda se začala líně valit do údolí v červenci 1976 a o dva roky později bylo hotovo.

vodní nádrži Dalešice/foto:vol.Pedro Smolero
Cena za tento technický zázrak byla ovšem krutá. Hladina dlouhá 22 kilometrů nekompromisně pohltila hluboké údolí řeky Jihlavy i s jeho bohatou historií. Pod vodou navždy zmizel Čermákův mlýn ze 14. století, Jirkasův mlýn s pilou, Třebenický mlýn s Francisovou turbínou, historický Koněšínský mlýn i malebný Dalešický mlýn stojící pod hradem Čalonice.
Dnes se na těleso hráze dívám s posvátnou úctou:
- Nejvyšší v ČR: S výškou 100 metrů jde o nejvyšší hráz v České republice.
- Evropský unikát: Je druhou nejvyšší sypanou hrází v celé Evropě (hned za rumunskou Gurou Apelor).
- Český rekord v hloubce: S hloubkou 85,5 metru jde o nejhlubší vodní plochu v zemi.
- Energie pro jádro: Gigantický objem 127 milionů metrů krychlových drží vodu pro jadernou elektrárnu Dukovany.
- Obří výkon: Pod hrází navíc maká přečerpávací elektrárna o výkonu 4 × 120 MW, která funguje jako špičková energetická záloha celého státu.
Divočina v Budišově: Zřícená korouhev a tajemství mnichů
Po kochání se inženýrskými divy jsem opřel pedály přes Studenec a Pozdatín rovnou do Budišova. A tady začala ta opravdová divočina.

opravdová divočina/foto:vol.Pedro Smolero
Mým prvním cílem byl Kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Gotharda. Jeho pozdně románské jádro sahá až do 12. století, kdy ho založili benediktinští mniši z třebíčského kláštera.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Gotharda/foto:vol.Pedro Smolero
Místní legenda praví, že poslední opat onoho kláštera je pohřben přímo pod dlažbou, po které chodí věřící. V průběhu staletí dostal kostel gotickou sakristii, majestátní oblouky, barokní klenbu po zničujícím požáru v roce 1720 a výzdobu od malíře Antonia Josepha Prennera.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Gotharda/foto:vol.Pedro Smolero
Renesanční věž z roku 1524 pak zažila komickou zápletku: těžkou železnou korouhev nahradila v roku 1982 měděná, která ovšem neslavně spadla a na své místo se po letech dohadů vrátila až v roce 2011.
Zavřené brány a volání asfaltu
Hned o kousek dál stojí majestátní Zámek Budišov, vybudovaný v 70. letech 16. století Václavem Berkou z Dubé na místě staré vodní tvrze. Barokní přestavba z 20. let 18. století pod vedením rodiny Paarů zanechala stopy v podobě nádherných pokojů (vyhlášený Antický a Rybářský pokoj) a unikátní sala terreny.

Zámek Budišov/foto:vol.Pedro Smolero
Zámek si prošel divokou historií vystřídal řadu majitelů, od barona Jungwirtha až po JUDr. Richarda Baratty Dragonoa. Po druhé světové válce ho potkal smutný osud jako řadu jiných památek: sloužil jako sklad textilu a bytovky. Dnes ale po rozsáhlých rekonstrukcích kaple sv. Anny a s novým zámeckým okruhem doslova žije.
Chtěl jsem dovnitř. Dnes ale brány zůstaly nekompromisně zavřené. Nechal jsem to být – venkovní pohled na historické hradby mi pro tentokrát musel stačit. Kolo strakatě lesknoucí se na slunci a nekonečná stužka silnice totiž volaly dál…
Která historická památka, mlýn či místo zničené při stavbě vodních nádrží nejvíce mrzí vás, nebo jaký technický zázrak na našich řekách vás naopak nejvíce fascinuje?
_______
Historie:
_______
Autor: Autorský zápis z cesty stylisticky upravil Google Gemini.
- Foto: Pedro Smolero (foceno na Samsung S 25 FE a citlivě upraveno AI).
_______
Baví vás příběhy, kde nejsou důležité kilometry, ale hlavně zážitky? Klikněte na tlačítko [Sledovat], ať vám neuteče další cesta!






