Článek
Slunce pálilo bezohledností rozžhavené pánve, asfalt pod koly měkl a cesta z Velkého Meziříčí do Netína vedla do táhlého, nekonečného kopce, kde se i ten největší optimista mění v mrzouta. Když se přede mnou konečně zjevila hospůdka Na Jedenáctce (číslo popisné 11, pro pořádek), spadl mi kámen ze srdce tak hlasitě, že to muselo být slyšet až v krajském městě.
Půllitr ledové Kofoly, pár hlubokých nádechů a svět byl hned růžovější.
S novým elánem jsem se vydal omrknout místní kostel Nanebevzetí Panny Marie.

Nanebevzetí Panny Marie/foto:vol.Pedro Smolero
Původně románská stavba z 13. století si prošla gotickou přestavbou, aby v roce 1740 dostala barokní klenbu s nesmazatelným rukopisem geniálního architekta Jana Blažeje Santiniho. Traduje se, že slavné mariánské poutě, které tu startovaly v roce 1714, nebyly nikdy přerušeny. A popravdě, po tom výšlapu by se k nim člověk nejraději připojil jako první prosebník.
Nostalgie v lipové aleji a heslo, ze kterého mrazí
Jenže to hlavní lákadlo nás teprve čekalo. Na konci lipové aleje z roku 1871 se tyčila hrobka rodu Lobkowiczů červené cihly, novogotika a atmosféra tak hustá, že by se dala krájet.

Hrobka Lobkowicz/foto:vol.Pedro Smolero
Nechala ji postavit kněžna Leopoldina na památku svého syna Ludvíka, který odešel v pouhých pětadvaceti letech. Nad vchodem trůní alianční znak Lobkowiczů a Liechtensteinů a uvnitř kaple Sedmibolestné Panny Marie na vás z vitráže shlíží svatý Ludvík se svatým Leopoldem.
Mezi nimi, na prostředním okně, drží anděl rodové heslo: „Popel jsem a popel budu.“ V tu chvíli vám zchladnou záda i v třicetistupňovém horku. Dole v kryptě s černobílou mramorovou podlahou spí svůj věčný spánek Lobkowiczové, Harrachové i Podstatzští-Lichtensteinové, zatímco venku čtrnáct žulových kapliček Křížové cesty rámuje ticho tak dokonale, až se tají dech.
Radostínský luxus a milion hvězd zadarmo
Druhý dech jsem ale musel chytit hned v dalším stoupání. Minuli jsme rozpadající se zámeček v Zahradišti původně lesovnu z 18. století, kterou kněžna Eleonora přebudovala z obyčejného hostince a jejíž potomci ji dnes pomalu křísí k životu a konečně jsme dorazili do cíle dnešní etapy: Radostína nad Oslavou.
Nohy protestovaly, tělo odmítalo poslušnost a v hlavě mi znělo jediné slovo: Spaní.

hrobka rodu Lobkowiczů/foto:vol.Pedro Smolero
A pak jsem ho uviděl. Skvost. Architektonický zázrak. Místní autobusové nádraží! Zastávka byla tak čistá, zastřešená a uklizená, že by se z její podlahy dalo jíst. Luxusní hotel milionů hvězd zadarmo!
Abych den završil stylově, zapadl jsem do hospody. Od šesti do osmi večer se nabíjely baterie kol, pivo teklo, klábosilo se a já už se viděl, jak zalezlý ve spacáku na zastávce pozoruji noční oblohu.
Generální stávka trávicího traktu
A pak to prasklo.
Hospoda začala pomalu zavírat a židle se otáčely nohama vzhůru, když vtom na mě kamarád otočil obličej v barvě čerstvě vyhašeného vápna.
„Hele…“ zanaříkal s výrazem mučedníka, „mně je celé odpoledne hrozně zle. Musím neustále běhat na záchod.“
Zíral jsem na něj s otevřenou pusou. Cože?! Ty tady celé odpoledne bojuješ o přežití a já si ničeho nevšiml?!
Panika vyletěla na sto procent. Romantické spaní na betonové zastávce pro člověka, jehož trávicí trakt právě vyhlásil generální stávku, nepřipadalo v úvahu. Kde v devět večer sehnat postel s normálním sociálním zázemím?
Noční časovka o život (a o záchod)
Spása přišla od místních štamgastů. Jeden z nich vytočil číslo na majitele kempu v Zahradišti. Zpráva byla sladkokyselá: Pokoj mají! Ale musíte tu být do hodiny, pak zamykám.
Následovala scéna jako z akčního filmu. Zaplatili jsme rychlostí blesku, skočili na kola a vyrazili za tmy na zničující noční časovku. Vraceli jsme se přesně po té samé trase, kterou jsme před pár hodinami tak těžce vybojovali. Nohy hořely kyselinou mléčnou, v hlavě zuřil vztek na osud i na kamarádova střeva, ale nouze oholí všechny stížnosti. Šlapali jsme jako o život.
Když jsme se po zběsilé jízdě přihnali do Rekreačního střediska Zahradiště, čekal nás zázrak. Majitel nás přivítal s otevřenou náručí, chladným pivem a klíčem od pokoje. Horká sprcha smyla všechno napětí, lidský pokec vrátil úsměv a pohodlná postel nabídla ten nejlepší azyl, jaký jsme si mohli přát.
Den, který hrozil proměnou v totální cyklistické peklo, nakonec dopadl jako nejlepší záchranářská akce sezóny. Usínal jsem s úsměvem od ucha k uchu a s jedinou myšlenkou: Co za bláznivou komedii si pro mě osud přichystá zítra?
A co vy? Zažili jste někdy na svých výletech nečekanou noční krizovku, nebo vás naopak ty nejlepší zážitky potkaly až po desáté hodině večer? Podělte se v komentářích!
_______
Historie:
_______
Autor: Autorský zápis z cesty stylisticky upravil Google Gemini.
- Foto: Pedro Smolero (foceno na Samsung S 25 FE a citlivě upraveno AI).
_______
Baví vás příběhy, kde nejsou důležité kilometry, ale hlavně zážitky? Klikněte na tlačítko [Sledovat], ať vám neuteče další cesta!





