Vojenská patrola a utopené mlýny: Tajemství vodní nádrže Dalešice

Cestou od zámku z Náměště nad Oslavou jsem marně vyhledával jakékoliv místo, kde by se dalo slušně najíst.

Místo klasické restaurace jsem nakonec narazil na Masarykově náměstí na Cukrárnu u Ráčků. Umírající samotářský hladovec si ale nemůže vybírat. Objednal jsem si tam Kofolu s řízkem a bramborem, které jsem do sebe s chutí nasázel, a v duchu děkoval všem svatým za cokoliv, co mě zachránilo před jistým kolapsem na trati.

Když už jsem na náměstí stál, obhlédl jsem kostel sv. Jana Křtitele.

Původní románský kostelík z roku 1345 lehl popelem v roce 1629 a ten dnešní dal vystavět hrabě Jan Baptista z Werdenbergu. Největší kuriozita? V roce 1910 do průčelí instalovali pět soch svatých z brněnské dílny Adolfa Loose staršího, otce slavného architekta. Hned vedle stojí barokní fara z poloviny 18. století (dnes ZUŠka) a u ní pítko s pitnou vodou.

Načepovat plnou láhev ledové vody před další samostatnou etapou? To byl v tom horku poklad nad zlato.

Z Náměště nad Oslavou to byl start mé hlavní mise. První zastávka: Vícenice u Náměště nad. Osl.

Zdejší kostel sv. Marka ze 13. století ukrývá věž se třemi zvony a u kostela stojí památník padlým z obou světových válek. Hlavně tam ale mají nádhernou zvoničku. Nedalo mi to a musel jsem si několikrát cinknout. Ten čirý, čistý zvuk zvonu mi vyloženě ohřál srdce.

A že to srdce potřebovalo vzpruhu! Slunce totiž začalo pařit s neuvěřitelnou intenzitou. Teploměr olizoval třicítku, pot ze mě stékal v potocích a každé dvě minuty jsem přemýšlel, že to zapíchnu do nejbližší škarpy. Kdybych nechvátal, asi bych si vyprosil pauzu, ale jako sólo jezdec jsem musel spoléhat jen na vlastní morálku.

Držel jsem se cyklotras, což znamenalo kličkování v lese a nakonec… průjezd blízkostí vojenského újezdu. Představte si tu scénu:

Spalující výheň, z lesa vychází jednotka vojáků z blízké letecké základny v Náměšti v plné polní  se zbraněmi, maskovaní, pot z nich stříká. A do toho se kolem nich na kole sólo šourám já  jen v šortkách, bez trička, spálený do červena a s úsměvem od ucha k uchu.

Ten výměnný pohled bych přál zažít každému. Klobouk dolů před děvčaty a chlapci , já bych v té uniformě padl po sto metrech.

V Hartvíkovicích jsem musel dát nouzové chlazení studený drink a zmrzlinu na doplnění cukrů. Přes Třesov s kaplí sv. Jana Nepomuckého jsem to pak konečně poslal z kopce dolů k vodní nádrži Dalešice.

Vodní dílo Dalešice je naprostý unikát. Tato přečerpávací nádrž na řece Jihlavě ze sedmdesátých let se pyšní nejvyšší hrází v České republice (100 metrů!) a druhou nejvyšší sypanou hrází v celé Evropě.

Monumentální dílo mělo ale i svou temnější, nostalgickou stránku. Při napouštění vznikla obří vodní plocha, která na dně jezera definitivně pohřbila několik historických mlýnů:

Filmaře to tu ale táhlo vždycky. Přímo během stavby přehrady v roce 1974 zde režisér Jiří Menzel natočil film Kdo hledá zlaté dno. Dnes nádrž slouží jako klíčový zdroj vody pro nedalekou jadernou elektrárnu Dukovany.

Když stojíte na té obří hrázi, pozorujete výletní loď Horácko, jak krájí hladinu, a víte, že o pár kilometrů dál na vás čeká orosená odměna v dalešickém pivovaru (kde se točily legendární Postřižiny), pochopíte jednu věc.

I když vás na sólo cestě zaskočí hlad, pekelné horko a potkáte ozbrojenou patrolu, české podhůří má prostě neuvěřitelné kouzlo.

Máte na Vysočině nebo Třebíčsku své oblíbené místo? Jezdíte raději na cyklovýlety sami, nebo v partě? Napište mi své tipy a zážitky do komentářů!

_______

Historie:

Kostel svatého Jana Křtitele

vodní nádrž Dalešice

_______

Autor: Autorský zápis z cesty stylisticky upravil Google Gemini.

_______

Baví vás příběhy, kde nejsou důležité kilometry, ale hlavně zážitky? Klikněte na tlačítko [Sledovat], ať vám neuteče další cesta!