Konečné rozhodnutí: 420 km utrpení za 7 dní. Lednice čeká

Pátek 3. května 2024. Den, kdy se patnáct let hromaděný tlak konečně přetavil v horko. Seděl jsem doma, na sedačce, zíral do prázdna a věděl, že ten mlhavý sen z mých pětadvaceti let už není jen nápad. Je to… ďábelský plán. Měl jméno a měl i svůj dopravní prostředek: Lednice a zbrusu nový, zářivý Leader Fox za osm tisíc. Pojedu tam. Na kole. Z domova.

1. V Březnu 2024 mi bylo čtyřicet. Čtyřicítka je zlom, že? Zatímco jiní investují do drahých kabrioletů, já jsem si pořídil svobodu na dvou kolech. Lednice, ten vznešený cíl na Moravě, je dostatečně bláznivý, aby prověřil mou vůli, a dostatečně daleko, aby se cesta stala katarzí. Splnit ten patnáctiletý slib. Stvořit příběh.

2. Původně jsem chtěl být v sedle sám, ale už při prvním nákresu trasy mi došlo: na 420 km utrpení potřebuji parťáka. Parťáka na podporu, na ty debaty u piva a hlavně — na sdílení vize. Zavolal jsem Milanovi.

„Hele, Milane, potřebuju tě. Mám plán. Ďábelský a brutální. Přežijeme to jen spolu.“

Milan, muž, který má k cestování stejně blízko jako já k dobrému českému ležáku, odpověděl typicky: „Dokud to není o kopání hrobů, jdu do toho. Co je to?“

„Cyklovýlet. Z domova do Lednice. 420 kilometrů za sedm dní. To dělá rovných 60 kilometrů denně. Bude to epické, bolestivé a hlavně rychlé.“

Po chvíli ticha se rozesmál. „Šedesát denně? To je sebevražedná mise, ne krize středního věku. Ty chceš, aby nás zradila kolena, ty blázne.“

„Přijď, ukážu ti to. Myslím to sakra vážně.“

Odhodlání bylo první, technická realizace druhá. Hodinu jsem zíral do mapy.cz.

Chaos silnic, lesních cest, polí. Kudy jet? Mým cílem sice byla Lednice, ale moje tři pilíře byly jasné: cestování, pivo a svoboda.

A pak přišlo to osvícení. Nebudu se honit za nejkratší trasou. Mým cílem už nebyla jen Lednice, ale zážitky. Rychle jsem otevřel své oblíbené stránky s pivovary.

Mozaika se začala skládat: Pojedu okolo hranic. To mi dá šanci minout hlavní tahy a navštívit ty pravé, malé, lokální pivovary. A navíc — čím víc se budu blížit Lednici, tím víc se má pivní trasa protne s mou druhou láskou: vínem.

Dokonalé! Odměna pivka za každý ujetý, bolestivý kilometr.

Můj plán se proměnil v geostrategickou operaci. Trasa se klikatila jako had podél česko-rakouské hranice. Každý den měl svůj cíl — malý, regionální pivovar, kde místní zlatý mok bude jedinou skutečnou kompenzací za brutální dávku kilometrů.

Když Milan dorazil, seděl jsem obklopen mapami a poznámkami, s výrazem absolutního génia a lehce šíleného nadšení.

„Tak, šéfe, kde je ta ďábelština, co nás má zabít?“ zeptal se Milan s posměchem.

Natáhl jsem ruku a ukázal na mapu.

„Tohle,“ řekl jsem s patřičným dramatickým tónem, „je naše cesta ke svobodě. Pojedeme podél hranic. 18 pivovarů. Každý den 60 km a čtvrtý den zlom a začátek vinařské stezky. Žádný stres. Jen čistá, bolestivá svoboda.“

Milan se podíval na mé poznámky. Jeho úsměv postupně mizel. Nahradil ho výraz respektu. „Ty to myslíš sakra vážně. Ty jsi to celé vymyslel.“

„Dovolená, Milane. Od 30. srpna do 8. října. Tohle je jen začátek, ale ten hlavní týden je o tom dostat se za hranici vlastních sil.“

Milan přikývl, s očima stále upřenýma na mapu. „Dobře, fajn, máš mě. Trasa vypadá skvěle. Ale… kde, proboha, budeme spát? Šedesát je moc. Nikdo nám to ubytování neudrží, když dojedeme zničení.“

Ticho.

Můj mozek, který s matematickou přesností naplánoval logistiku pivovarů, tras a časování, zamrzl.

„Hm. Zajímavá otázka,“ zamumlal jsem. „Vlastně, docela hloupá odpověď. Nenapadlo mě to. Vůbec. Já tvořím koncepty, vize, ale… kde složíme hlavu? To je přesně ta část, nad kterou jsem vůbec neuvažoval.“

Drbal jsem se na hlavě. Patnáct let jsem snil o trase, hodinu jsem ji kreslil, ale spaní? Vždyť to je přece detail! Vždyť přeci někde je!

„No, vidíš. Plán je krásný, ale noc pod širákem ve spacáku po šedesáti kilometrech… to si rovnou můžeme volat záchranku,“ prohlásil Milan, v jeho hlase už byla lehká panika.

„Dobře. 60 kilometrů je naše tvrdá realita. To je naše konstanta. Do šedesáti kilometrů musíme najít postel, a musí být jistá.“

A tak se můj ďábelský plán, hrdě se vznášející na křídlech svobody a piva, srazil s tvrdou realitou a brutální logistikou. Společně jsme se vrhli na web. Booking, Airbnb, místní penziony.

Každá rezervace byla malým vítězstvím. Cihlou v základech naší výpravy. Plán byl šílený, ale teď už byl zajištěný.

Teď už zbývalo jen jedno: Vyrazit a nechat si rozšlapat kolena.