Rusko vneslo na Ukrajinu ducha bezpráví

Jednou z prvních věcí, které ruská armáda udělala během února až března 2022 na okupovaných územích jižní Ukrajiny, blízko Krymu a Azovského moře, bylo umístění rudých sovětských vlajek nad hlavními budovami města.

Stalo se to v Melitopolu, stalo se to v Berdjansku – jak nedávno řekli uprchlíci z obou těchto měst.

To je důležitý bod: první symboly, které Rusové použili, aby ztělesnili svou okupaci, nebyly ruské, ale sovětské. Jako by se nesnažili odkazovat na skutečnou realitu ruského imperiálního státu, ale na pomíjivou realitu neexistující země, Sovětského svazu.

Tato skutečnost má minimálně tři důležité dimenze. První se týká času, druhý do práva a třetí do Evropy.

Vyvěšením rudých vlajek na budovy okupovaných měst vnesli Rusové do ukrajinského prostoru nostalgickou fantazii. Založili symboly státu, který přestal existovat před 30 lety, a snažili se popřít celou historii, která se od té doby stala.

Rudé vlajky byly znakem poselství, které se ruská armáda snažila předat svým ukrajinským obětem: „jsme stejní jako vy a měli bychom pouze vymazat několik desetiletí nedávné historie a vrátit se do naší společné reality minulosti“.

Iluzorní charakter této sovětské identity je působivý. 30 let po rozpadu Sovětského svazu nenajdete příliš mnoho Ukrajinců se sovětskou nostalgií – snad kromě některých skupin starších občanů. To, co Rusové přinášejí na Ukrajinu, je myšlenka, která je už dávno mrtvá. Fantazie, která nemá nic společného s realitou. Nicota politického simulakra.

Blaise Pascal ve svých Pensées řekl, že ve skutečnosti nikdy nežijeme přítomností. Žijeme v minulosti, ve světě našich vzpomínek – ale ještě více žijeme v budoucnosti, ve světě našich nadějí. Ruská invaze na Ukrajinu vykazuje známky toho, že v současné ruské představivosti minulost nahradila budoucnost. Naděje, očekávání nebo obavy, které máme z budoucnosti, byly nahrazeny minulými nadějemi, očekáváními nebo obavami. Budoucnost byla nahrazena touto neskutečnou budoucností v minulosti, kde všechny naše emoce mající vztah k budoucnosti a její nepředvídatelnosti jsou nahrazeny emocemi z dob dávno minulých.

Ruská politická imaginace vytváří člověka, jehož klíčovou nadějí je, že žádná skutečná budoucnost nepřijde, že to bude pouze opakování minulosti – nesmyslné a absurdní opakování, nahrazující realitu surreálným obrazem. Například červená vlajka.

Červené vlajky se však netýkají pouze minulosti, jsou také o právu. Nebo spíše absence zákona. Rudá vlajka nad ukrajinskou administrativní budovou ukončuje zákon – dokonce i ten slabý a nedokonalý zákon, který v těchto zemích existoval před ruskou invazí.

Rusko může tvrdit, že okupovaná území Ukrajiny jsou součástí Ruska, ale realita je taková, že ruská okupace z nich udělala území bez práva, dokonce i bez práva ruského. Lidé mohou být uneseni a nikdo nebude vyšetřovat jejich zmizení.

Navíc je nebezpečné, aby rodinní příslušníci a přátelé těch, které Rusové unesli, hlásili, že se jejich blízcí pohřešují.

Ukrajinští občané nelegálně zadržovaní a mučení Rusy se často nevracejí. Jejich rodinní příslušníci na ně čekají měsíce a roky, s velmi malou nadějí, že je budou mít zpět, a nemají s nimi vůbec žádné spojení.

Ale ruským okupačním úřadům je to jedno. Dokážou sebrat desítky nebo stovky lidí, zabít je, donutit členy své rodiny, aby mlčeli, a pak předstírat, že tito lidé nikdy neexistovali.

Bezpráví se týká i majetku. Na ukrajinských územích okupovaných Ruskem je běžnou věcí, že dům, byt nebo auto bude nezákonně odebráno jeho majiteli, aniž by bylo zahájeno soudní řízení o „konfiskaci“ nebo „znárodnění“. Můžete bydlet ve svém domě a pak by za vámi přišel ruský okupant nebo jeho kolaborant s ozbrojenými muži a přikázal vám odejít.

Bezpráví je samozřejmě realitou samotného Ruska. Na okupovaných územích je však situace ještě horší než v Rusku. Jelikož se z těchto pozemků během pár dní staly pozemky nad rámec zákona, lidé zde již nemají práva, včetně práva na život.

Evropské dějiny 20. století nám připomínají, co se stane, když zákon zmizí.

Timothy Snyder to popsal v Bloodlands and Black Earth. Během druhé světové války, která byla jedním z nejznámějších činů zabíjení zákona, nacisté i Sověti zničili stávající právní systémy zemí, které okupovali. Tato destrukce právních systémů vytvořila prostor pro násilí – nekonečný prostor, ve kterém můžete zabíjet bez následků.

Aby se tomu bránilo, poválečná Evropa byla založena na myšlence práva. Hlavní formou rozšíření Evropy bylo rozšíření pravidel. Evropská unie je často nazývána regulačním impériem, a přestože je zde slovo „impérium“ zavádějící, je jisté, že hlavní formou evropské měkké síly je expanze práva.

Po rozpadu Sovětského svazu rozšířila Evropa své systémy pravidel do prostoru, kde starší pravidla nefungovala. Vytrácely se a společnosti střední a východní Evropy postupně „harmonizovaly“ svá pravidla s pravidly institucionalizované Evropy. Zdálo se, že na obzoru nejsou žádné alternativní systémy pravidel. Fukuyamův „Konec historie“ byl melodií dne.

Dnes je vše jinak. Rusko nenastavuje alternativní systém pravidel, ale snaží se zničit samotnou myšlenku pravidel. Anatomie ruské invaze na Ukrajinu spočívá v tom, že Rusko používá válku ke zničení zákona. Zatímco v minulém století se mezinárodní humanitární právo snažilo vymyslet pravidla, která by omezila násilí, Rusko používá násilí k omezení (a zničení) pravidel.

Zatímco se Evropa zmítá v debatách a bojích o to, která pravidla jsou lepší, chybí jí hluboký bod: dnes čelíme síle, která ničí – a vědomě chce zničit – samotnou myšlenku pravidel. V tomto kontextu již Ukrajina není zemí „přechodu“, v níž je cílem hry přijmout evropská pravidla a efektivně je uplatňovat. Ukrajina je zemí, která hájí samotnou myšlenku pravidel a práva. Hájí nejen myšlenku práv, hájí právo na existenci samotných práv.

Takže když jsou Ukrajinci frustrovaní, když vidí, že ukrajinská integrace do EU čelí „skepsi“ ve staré Evropě, a když NATO stále sžírá strach z pozvání Ukrajiny, aby se stala jejím členem, je to proto, že očekávají hlubší změnu myšlení, která měla přijít jako reakce na ruskou invazi na Ukrajinu.

Evropa je stále v pasti starého myšlení a je přesvědčena, že „dříve nebo později“ demokracie zvítězí a že mírový demokratický stát je samozřejmou normalitou. Ať se vám to líbí nebo ne, toto myšlení patří minulosti.

Bohužel, v 21. století se demokracie budou stále více ocitat v nepřátelském prostředí sílícího autoritářství a budou čelit hrozbám, s nimiž je velmi těžké se vyrovnat. Rudé vlajky uvalené ruskými okupanty jsou surrealistické a odtržené od reality, ale problém je v tom, že je provází systémově organizované násilí, které ničí myšlenku práv a práva a zabíjí cynismem srovnatelným s minulými světovými válkami. Ve skutečnosti se tato surrealita stává realitou.

Ukrajinský odpor vůči ruskému násilí už není příběhem přechodu k nějakým lepším pravidlům. Je to příběh o tom, zda evropská idea pravidel a práva bude v 21. století vůbec ještě existovat. Zda přežije, nebo ho místo toho pohltí nihilistická energie, která změní každý zákon ve falešný. A tím znovu otevřít prostor pro nezákonné násilí.

Zdroj: Text vyšel původně na webu Visegrad Insight v rámci stipendijního programu Budoucnost Ukrajiny, jehož autorem je Volodymyr Jermolenko.

Volodymyr Yermolenko je ukrajinský filozof, novinář a spisovatel. Je prezidentem PEN Ukraine a současným ředitelem Analytics v Internews Ukraine, jedné z největších a nejstarších ukrajinských mediálních nevládních organizací. Je také šéfredaktorem UkraineWorld.org, multimediálního projektu v angličtině o Ukrajině, a docentem na Kyiv-Mohyla Academy. Byl publikován v mnoha médiích, jako je The Economist, Le Monde, Financial Times, New York Times a Newsweek.