Jel jsem se do Pirny podívat, kde soudruzi z NDR udělali chybu

V bývalých kasárnách postavených jako ubikace pro císařskou armádu, která sloužila i nacistům a lidové policii spolu s armádou socialistického Německa, se nachází od roku 2005 soukromé museum zaměřené s velkým rozptylem na život obyvatel východoněmeckého státu dělníků a rolníků.

Museum začalo skromně na 250 metrech čtverečních, expozice nabobtnala na nynějších více než 2000 metrů.

Z autobusového nádraží sem jede pravidelná linka, já se prošel s navigací téměř 3 kilometry, ale i procházka stála za to.

Leninem to začíná

U vchodu do objektu stojí vedle zeleného trabanta na piedestalu obří hlava Vladimíra Iljiče Lenina. Bronzová hlava váží asi 4 tuny, na výšku měří 2.5 metru, široká je 2 metry. Byla odlita podle největší busty bolševického sovětského vůdce, která se nachází v Ulan-Ude na Sibiři.

Východoněmečtí komunisté ji dostali darem od svých soudruhů ze SSSR za internacionální šíření svých myšlenek na prohnilý Západ v roce 1981. Když padl v roce 1989 režim, schovali ji do nějakého skladu. Do Pirny se dostala z muzea ve Spreewaldu v roce 2020.

Vítejte v časech NDR! jako by zvala na návštěvu unikátních sbírek soukromého musea.

Není to tak dávno

V kase, kde se prodávají různé “ retro“ suvenýry, docela zajímavá směs, jsem zaplatil deset euro, ale pak jsem jen koukal, co všechno mám vyfotit, možná se ještě vrátím. Chodby a místnosti jsou tou socialistickou nádherou přeplněné, a protože se jednalo o stát toho správného bloku, uvidíte tady mnohé z toho, s čím jsme žili doma.

Je tu dost vzpomínek na Československo – od spotřebního zboží, přes alkohol, hračky, bytové doplňky, socialistické standarty s hesly, frázemi a výkřiky. Busta Klementa Gottwalda, vzácný to dar československých bolševiků, fotky se státnickými líbačkami, naši umělci, Gott, Vondráčková, Korn na titulech rozjásaných časáků, vedle nich spolu s domácími celebritami jediný americký umělec, který ze Západu zdrhl na Východ,

opěvovaný Dean Reed.

Jen Východ

V chodbě visí na stěnách desítky Thalmannů, Honeckerů, Ulbrichtů a všech soudruhů, kteří to s pomocí obávané Stasi mysleli se svými občany dobře.

K tomu obrázky mnoha dalších nositelů správných idejí na nižších stupních jednotné partaje, jejichž obličeje snad ještě stále něco říkají domácím návštěvníkům .

Cizinců sem moc nezabrousí.

Ve vitríně uvidíte dokonale vyvedené podobizny zakladatele ruské Čeky, tajné bolševické policie, F. E. Dzeržinského, spoluzakladatele velkého sovětského teroru. Vše v dárkovém balení, s nejlepšími citáty, jimiž oblboval soudruhy.

Tuhle vzácnost dostávali jen zvláště vybraní soudruzi. O partaji a představitelích je tu hodně artefaktů. To oni určovali, co si má Němec ve východním bloku myslet. a Žádné poslouchání západních štvavých vysílaček a sledování pozlátka v televizi. Směrování antén se sledovalo, od toho byly uliční výbory.

Takový (život) jsme žili

Ale také je tu v řadě místností předveden běžný endéerácký život.

Místnosti jsou zařízené jako byty, kuchyně, ložnice, koupelny, dětské jesle. Vedle toho Konsum, ordinace, policejní služebna, cukrárna, prádelna.

Velká místnost připomíná letní dovolené, za hranice se dostalo jen málo Němců, většina směřovala do středisek na Rujáně, kde se radovali pod dohledem svých bdělých orgánů. K tomu stovky různých textů informujících o závazcích a úspěších. Několik místností je věnováno světlým zítřkům uvědomělé mládeže, jejímž nejskrytějším přáním bylo stát se účastníkem mezinárodního pionýrského tábora Artěk na břehu sovětského Černého moře. Spontánnost připomíná fotky HJ ze 30. let minulého století.

Vzpomínám na zájezdy do Drážďan, nebo Karl-Marx-Stadtu, nynější Saské Kamenice. Jezdili jsme tam pro silonové záclony, u nás naprosto nedostatkové zboží, dětskou obuv, optiku, potraviny, které u nás byly jen v Tuzexu, u nich se daly koupit za marky ve speciálních obchodech. Němci jezdili na povolení k nám, tady měli daleko větší výběr různého zboží.

Celní a pasová kontrola, co vyvážíte a přivážíte?

Aby vše bylo v socialistickém pořádku, nad tím bděla na hranicích Pohraniční stráž, po celém území jednotky Národní lidové armády (NVA), policie a v závodech obdoba našich Lidových milicí, bojové skupiny dělnické třídy.

Šmejdění pohraničníků a celníků na obou stranách lidově demokratické čáry po nedovoleném zboží, což mohlo být podle libovůle orgánů cokoli, bylo naprosto ponižující a hnusné. Jejich radost nad jakýmkoli úlovkem se rovnala úspěšnému lovu. Z práce strážců hranic tu uvidíte také řadu autentických fotek, třeba jak dokázali hbitě rozebrat auto na prvočinitele.

Jenže na nákup měli Němci jen 20 marek, což bylo 60 korun a za to si toho moc nekoupili, takže se peníze sháněli bokem.

Nebylo vše špatné

Žít se v tom sice dalo, ale Němci, kteří měli příbuzné na Západě, a nejen ti, by to rádi viděli jinak.

Ale nesmí se zapomínat na sportovní úspěchy, těch si nejvyšší představitelé vážili nejvíce, zviditelňovaly NDR před celým světem. Určitě ve vší té plastové záplavě jsou i ty nepovedené filmové lžičky z Pelíšků. Měly jsme je dona také a držely jako stalinská ocel.

Je tu i připomenutí německého kosmonauta, letecké společnosti Interflug, obchodního loďstva, lovu ryb, automobilového a motocyklového průmyslu, vynikající optiky, chemického průmyslu. Rozhodně nebylo vše špatné, jen zašpérované, partaj se bála. O tom svědčí i tajná vězní a mučírny Stasi v řadě německých měst.

Museum vzniklo na základě soukromé sbírky Connyho Kadena, předměty začal shromažďovat již začátkem 90. let.

Nedá se vše vyjmenovat, text je zlomkem viděného. Co mě rozesmálo, byly loutky Špejbla, Hurvínka, Máničky, Žeryka a tety Kateřiny, kdy u taťuldy je popisek, že je to Pan Špejíbel. (Prodávají je v kase.)

A pak, v rámci družby (?) rámeček s pohlednicemi z Náchoda, kde jsem vyrůstal.

Asi nějaký frojnčaft, partajgenose.

Text:

vlastní plus www.DDR-Musem- Pirna.de