Článek
Pokud chceme být tolerantními, osvícenými a šlechetnými lidmi, je třeba být politicky korektní, a je na nutné se jednoduchými kroky ujistit, že na veřejnosti neřekneme něco, čím bychom, nedej bože, někoho urazili, nebo ranili něčí city. Než například vyjádříme svůj názor nebo řekněme nějaký vtip, je třeba se zeptat všech, kteří by náš názor či projev mohli slyšet, jestli je neuráží, ať už kvůli svému vyznání, identitě, nebo čemukoliv jinému. Tímto způsobem se krásně naučíme sociálním dovednostem, bez chyb a přešlapů, které nás stejně ničemu nenaučí. Ať žije růžový svět plný veselých myšlenek, smysluplných interakcí a společenské harmonie!
Sarkasmus stranou, chtěl bych podotknout, že zatímco někteří lidé vidí politickou korektnost jako něco, co patří pouze do světa politiky, nebo ani tam ne, najdou se lidé, kterým přesvědčení, že by se jí měli řídit nejen veřejné osobnosti, ale dokonce i běžní lidé, nepřijde absurdní, ale smysluplné a morální. Chtějí s lidmi jednat jako v bavlnce, opatrně se vyhýbat nepříjemným tématům a výrazy typu „nazývat věci skutečnými jmény“ vnímají jako projev extrémní pravice. Samozřejmě uvádím jen jeden z příkladů, jakým se člověk, který se politické korektnosti v každodenním životě zastává, může projevovat, jsou i lidé, kteří upřímně chtějí se všemi vycházet a neuvědomují si negativní dopady, jaké může takový sociální experiment pro celou společnost mít.
Kontraproduktivita politické korektnosti se může projevit v různých sférách života a nejlepší příklady nalezneme, kde jinde, než ve Spojených státech, kde je uplatňována zejména v důsledku sociálního tlaku. Například v pracovním prostředí se může bílý manažer bát kritizovat snědého podřízeného, aby na něj nebylo nahlíženo jako na rasistu, zatímco černý inženýr se může domnívat, že nebyl povýšen z rasových důvodů, ale z obav, že bude nařčen z toho, že používá „rasovou kartu“, tak si své domněnky radši nechá pro sebe. Takto funguje politická korektnost ve formě nepsaných pravidel, kterými se lidé v citlivé společnosti zkrátka musí řídit, jinak jsou nepohodlní a zavrženíhodní.
V podobných společnostech, ve kterých je politická korektnost normou, se pak není čemu divit, když se naklónost k politické korektnosti ve společnosti promítne i do legislativy. Kontroverzní kanadský zákon C-16 z roku 2016, proti kterému se v minulosti vymezoval milovaný i nenáviděný psycholog a profesor Jordan Peterson, jelikož zákon mimo jiné trestá občany, pokud nepoužívají preferovaná zájmena genderových menšin, čímž podle něj vláda bere občanům svobodu projevu, jelikož jim nakazují, jaká slova budou používat.
Jak se tedy podobných trendů vyhnout u nás v Česku? Jsem přesvědčen, že jednoduchou odpovědí je se takové hypertolerantní kultury neúčastnit, kritizovat ji a dělat si z ní legraci. Také je třeba s lidmi, kteří si destruktivní náturu této kultury neuvědomují, slušně argumentovat a přesvědčit je, že nemá v naší společnosti co dělat. Něco podobného samozřejmě do jisté míry existují v každé, i v té naší společnosti, ale nedovolme, aby to přerostlo do obskurních velikostí jako v některých západních zemích.
