Článek
Nemyslíme tím houbaření, hokej, pití piva, tradiční recepty a kulturu v běžném slova smyslu, ale nějakou propracovanou životní filosofii, která by nás vedla ke smysluplným a dobrým životům. Nabízela nám směr, sny, moudrost, hodnoty a dobré vzory.
Korupce, rozvodovost, absence sebevědomí a pocitu sounáležitosti, rezignace na život, nedůvěra, kulturní války, alkoholismus, absence dobrých autorit. To jsou některé symptomy naší krize. Nevíme, co s nimi, a bohužel se nesoustředíme se na jejich příčinu a neřešíme je komplexně, pokud vůbec.
Právě hlubokou filosofii potřebujeme k tomu, abychom úspěšně zvládali náročné věci jako krize, funkční soužití ve společnosti, nespravedlnosti, ale i manželství, práci či výchovu dětí. A abychom byli dokonce odolní, obětaví, přiměřeně pozitivní, stateční a mohli vytvářet spokojené vztahy.
Zvířata na rozdíl od nás kulturu nepotřebují – nemají jak si ji předat a jejich vrozené chování jim vystačí. My lidé jsme ale složití a máme velkou volnost v chování, a tak na kultuře závisíme. Spoléháme se na to, že nám naše rodina nebo společnost nějakou moudrost předá – typicky formou příběhů, náboženství, rituálů a podobně. Takhle to funguje už odněpaměti: Co fungovalo, bylo předáváno dál a přirozeně se vyvíjelo po celá tisíciletí.
A my jsme sofistikovanou kulturu ztratili minimálně před 80 lety. A tak, na rozdíl od našich předků, své životy musíme vymýšlet od nuly, cítíme se přemoženi světem, nedokážeme se v něm orientovat, neumíme pracovat se svými emocemi, opakujeme stejné chyby.
Česká kultura je rozbitá, respektive v podstatě chybí, a ani si to neuvědomujeme – tenhle stav se stal naší normou. A je to opravdu složitý problém k vyřešení (který nemůžeme házet na politiky, protože to není nutně jejich role. Ani na volný trh).
Jak jsme se sem dostali?
Prvorepubliková kultura byla snahou o obrození naší předrakouské kultury. Ale sotva se začala usazovat, byla nahrazena uměle vytvořeným, neměnným a nefunkčním komunistickým fabrikátem. Toho jsme se sice zbavili, ale teď absolutně nevíme kam dál.
Z této minulosti nám navíc převážně zůstal přístup, který můžeme nazvat „Pasivní rebelství“ – odpor, cynismus, hledání chyb a stěžování si mezi kamarády. Je to pochopitelná reakce na život v totalitě a monarchii. Ale teď je kontraproduktivní a překáží, protože neobsahuje motivaci nebo návod k vybudování něčeho nového, ke konstruktivitě, odvaze a posouvání věcí dál.
Naopak tlumí cokoli, co se někdo jiný snaží udělat, protože pokud jsou ostatní převážně negativní a nevěří mi, ani mě nenapadne nějak pomáhat, něco vytvářet a vystupovat z davu. Takže se nic nemění… a zase je na co si stěžovat. A samozřejmě to není dobrý přístup pro výchovu dětí, budování vztahů, práci nebo organizování čehokoliv.
Vidíme to i na tom, jak stále držíme v úctě rebelské hrdiny jako Havla, Horákovou, odbojáře, Mašíny či Švejka. Neuběhne rok, aniž by o nich nevznikl nový film. A nic proti nim, ale jako vzory momentálně nejsou použitelní, protože už není proti čemu vzdorovat – teď je čas vytvářet.
Konzervativci nemají být ohledně čeho konzervativní a zuby nehty se drží posledních zbytků normy: tradičního manželství, rolí pohlaví a hranic. Opět, nic proti nim, jen to ilustruje, jak prázdná naše kultura je.
Nemáme ani žádné sofistikované tradice, kromě silně zohýbaných, původního významu zbavených svátků. (Nepočítáme věci jako pití piva, sledování fotbalu, houbaření a rybaření, což nejsou hluboké tradice, ale spíše příjemné a nedávno rozšířené činnosti).
Takže jsme zaseklí.
Myšlenka, že bychom měli kulturu, ohledně které jsme pozitivní, hrdí a vděční a kterou dokonce udržujeme a vylepšujeme, je momentálně zcela mimo naši představivost. Vůbec to není součástí našeho pohledu na svět či identity.
Co teď?
Ideálně potřebujeme něco jako další obrození, které spojí a opraví naši společnost. Můžeme prohledat naši minulost, vybrat to, co je relevantní (příběhy, hodnoty, tradice, rituály, moudrosti, umění), pochopit to a zmodernizovat to. Udělat to lákavé a držet to v úctě. Inspirovat se jinými zeměmi a starými filosofiemi. Vytvořit nové české příběhy, které reflektují jak současnou dobu, tak i starou moudrost. (Mimochodem přesně s takovým záměrem psal Tolkien Pána prstenů.)
Potřebujeme příběhy o dobrých autoritách a hrdinech, aby nám sloužili jako vzory. Takových, co udržují rodinu pohromadě nebo dokonce budují širší komunitu. Kteří jsou pozitivní, čestní, vedou a vylepšují. Uklidňují mezigenerační a kulturní války. Soulad a důvěra jsou násobně cennější – musíme je udělat lákavějšími než jsou hněv, překřikování a podvádění. Věříme, že tudy vede cesta. Pojďme se na ni zaměřit.
