Rehabilitace kardinála Berana: Nezákonná komunistická internace míří před soud

Česká justice otevírá jednu z významných kapitol komunistické perzekuce církve. Obvodní soud pro Prahu 1 se bude zabývat návrhem na soudní rehabilitaci kardinála Josefa Berana, kterého totalitní režim držel téměř patnáct let v nezákonné internaci. O podání návrhu informoval advokát Lubomír Müller, který se dlouhodobě specializuje na nápravu křivd z dob nesvobody. Případ má nejen právní, ale i silný symbolický rozměr, neboť připomíná osud muže, který se odmítl sklonit před nacismem i komunismem.

Podnět k tomuto kroku podal Jan Kratochvil, ředitel brněnského Muzea českého, slovenského a rusínského exilu 20. století. Ačkoliv kardinál Beran zemřel v roce 1969 v římském exilu a nemá žijící blízké příbuzné, kteří by mohli udělit plnou moc v souladu se zákonem o soudní rehabilitaci, český právní řád umožňuje řešení.

„To nijak nebrání tomu, aby kdokoli mohl státnímu zastupitelství předložit podnět k nápravě nějaké nespravedlnosti,“ vysvětlil advokát Lubomír Müller svůj postup. Návrh se opírá o pečlivé zkoumání archivních materiálů Úřadem dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Cílem je oficiální soudní výrok, který by potvrdil, že dlouholeté zbavení osobní svobody pražského arcibiskupa bylo nezákonné. Podobného zadostiučinění se v minulosti dočkal například umučený kněz Josef Toufar či jezuita František Lízna.

Jádrem návrhu na rehabilitaci je období mezi lety 1949 a 1963, respektive až do roku 1965. Komunistický režim Berana sice neodsoudil v žádném z monstrprocesů, ale uvrhl ho do režimu, který si s vězením v ničem nezadal. Po odmítnutí slibu věrnosti komunistické vládě po únoru 1948 byl arcibiskup nejprve dva roky držen v domácím vězení v Arcibiskupském paláci. Následně byl v letech 1951 až 1963 internován na šesti různých odlehlých místech, například v Roželově či Růžodolu.

Podmínky internace byly drastické. „Vyznačovaly se úplnou izolací od vnějšího světa a absolutní ztrátou soukromí,“ uvedl Müller. Beran byl pod neustálým dohledem, každé dvě hodiny ho kontrolovali strážci, byl odposloucháván a neměl tušení, kde se nachází. Byl mu odpírán kontakt s rodinou i tisk. Nejhorší však byla psychická trýzeň pramenící z nejistoty. „Beran nevěděl, jak dlouho internace potrvá, zda bude souzen, jestli je určen k internaci na doživotí, nebo k likvidaci,“ dodal advokát. I po formální amnestii v roce 1963 mu bylo zakázáno vrátit se do Prahy a vykonávat úřad, musel žít pod dohledem v Radvanově na Táborsku.

Josef Beran se stal symbolem nezlomnosti českého národa ve 20. století. Narodil se v roce 1888 v Plzni a původně zvažoval dráhu lékaře, nakonec však zvítězila teologie. Jeho morální pevnost se projevila již za druhé světové války. Jako rektor pražského semináře odmítl ustoupit nacistickému tlaku. Po atentátu na Heydricha byl zatčen, vězněn na Pankráci, v Terezíně a nakonec v koncentračním táboře Dachau.

Když se v roce 1946, po smrti kardinála Kašpara, hledal nový pražský arcibiskup, volba padla právě na Berana, který se těšil obrovské autoritě. Jeho jmenování tehdy s nadšením přivítala celá společnost a prezident Edvard Beneš mu udělil Československý válečný kříž.

Naděje na svobodný rozvoj církve však zmařil únor 1948. Beran zakázal kněžím politickou angažovanost v komunistických strukturách a exkomunikoval „vlasteneckého kněze“ Josefa Plojhara, který přijal post v Gottwaldově vládě. Tento nekompromisní postoj vedl k jeho následné izolaci. „Někdy není snadné v čase nepohody hlásat či zastávat se pravdy, ale když to neučiníme, tak by bylo mnohem hůře,“ připomněl Beranův odkaz kardinál Dominik Duka.

Zlom v Beranově životě nastal v roce 1965, kdy jej papež Pavel VI. jmenoval kardinálem. Československý režim mu povolil odcestovat do Říma na slavnostní převzetí kardinálského klobouku, ovšem pod krutou podmínkou – cesta byla jednosměrná. Návrat do vlasti mu byl zapovězen.

V nuceném exilu však Beran nezmlkl. Naopak, jeho hlas zněl svobodným světem s novou silou. Na II. vatikánském koncilu vystoupil s přelomovým projevem o svobodě svědomí, v němž se vyslovil i pro rehabilitaci Jana Husa. „Svojí věrností a vytrvalostí povzbudil katolíky celého světa,“ vzpomínal na něj biskup Jaroslav Škarvada. Beran navštěvoval krajany v USA i Evropě a promlouval k domovu prostřednictvím Vatikánského rozhlasu. Silně prožíval i tragédii Jana Palacha v roce 1969.

Když 17. května 1969 zemřel, komunistická vláda nepovolila převoz jeho těla do vlasti. Papež Pavel VI. mu proto prokázal mimořádnou poctu – Josef Beran byl jako jediný Čech pohřben v kryptách svatopetrské baziliky po boku papežů. Jeho poslední přání, spočinout doma, se splnilo až v roce 2018, kdy byly jeho ostatky s poctami převezeny do katedrály svatého Víta v Praze.

Osobnost kardinála Berana zůstává živá i desítky let po jeho smrti. V roce 1991 mu byl in memoriam udělen Řád T. G. Masaryka I. třídy. Církev již v roce 1998 zahájila proces jeho blahořečení, který stále probíhá.

Případná soudní rehabilitace by tak byla dalším střípkem do mozaiky uznání muže, který se stal svědomím národa v dobách jeho nejtěžších zkoušek. Rozhodnutí soudu se očekává v nadcházejících měsících.