Flak 88: Jak se z protiletadlového kanónu stal postrach tanků

Historie kanónů ráže 88 mm sahá až do konce 19. století. První děla tohoto kalibru se objevila jako součást výzbroje válečných lodí německého císařského námořnictva (Kaiserliche Marine), kde měla chránit velké bitevníky před rychlými torpédovými čluny. V roce 1892 vstoupil do služby Kruppův kanón 8,8 cm SK L/30, který se postupně vyvíjel dále. V roce 1904 přišla verze SK L/35 a v roce 1905 pak SK L/45 s prodlouženou hlavní, díky níž se dostřel zvýšil až na 14 kilometrů.

Za první světové války se ukázalo, že díky své vysoké úsťové rychlosti se osmaosmdesátky výborně hodí i k boji proti letadlům. Firma Krupp vyvinula na základě námořních děl pozemní protiletadlovou variantu, která nesla označení 8,8 cm K-Zugflak L/45 (později Flak 16). Dobře vycvičená obsluha dokázala dosáhnout kadence až 10 ran za minutu a teoretický výškový dostřel činil asi 6 850 metrů.

Po prohrané válce však Versailleská mírová smlouva z roku 1919 striktně vymezila, jaké dělostřelecké zbraně mohou Němci nadále vyrábět. Firma Krupp z Essenu tato omezení obešla a poslala své konstruktéry do Švédska ke společnosti Bofors, v níž držela asi třetinový podíl. V roce 1935 ho musela prodat, protože Švédsko zakázalo zahraniční vlastnictví zbrojovek. Vývoj tajně financovala německá armáda (Reichswehr). Nejdříve vznikl 75mm protiletadlový kanón, ale s ním armáda spokojena nebyla a požadovala výkonnější zbraň. Požadavek na novou zbraň padl v roce 1928, první prototypy byly hotové do roku 1932 a v roce 1933, tedy v roce, kdy se k moci dostala NSDAP, byl kanón přijat do výzbroje. Označení „Flak 18“ zapadalo do tehdejší praxe používat u nových zbraní krycí letopočty, které zastíraly skutečný vývojový harmonogram.

První sériová verze, 8,8 cm Flak 18, se po zavedení rychle osvědčila jako protiletadlová zbraň. Vyznačovala se dlouhou jednodílnou hlavní umístěnou na otočné křížové lafetě, poloautomatickým klínovým závěrem se samočinným vyhazováním vystřelených nábojnic a přepravním podvozkem, který umožňoval rychlé dosažení palebné pozice. Úsťová rychlost 820 m/s zajišťovala účinný výškový dostřel kolem 8 000 metrů.

Flak 36 byl první významnou modernizací. Hlavní změnou byla vícedílná hlaveň. Při opotřebení tak nebylo nutné měnit celou hlaveň, ale pouze její nejvíce namáhanou část. Některé kanóny také dostaly ochranný štít pro obsluhu a byl přepracován podvozek, což umožnilo přizpůsobení různým motorovým podvozkům i železničním vagónům. U Flaku 18 se používaly přepravní podvozky Sonderanhänger 201, vpředu s jedním kolem na každé straně a vzadu se dvěma koly na každé straně. U Flaku 36 je nahradil Sonderanhänger 202, jehož přední i zadní vozík byly shodné a každý měl čtyři kola. Dělo se tak dalo táhnout oběma směry a rychleji se uvádělo do palby.

Flak 37 se od předchozí verze lišil především přepracovaným systémem přenosu cílových údajů a nastavení prvků střelby. Nový systém se hodil více pro statická palebná postavení než pro polní zbraně. V praxi se však součásti všech tří typů daly vzájemně zaměňovat, takže se běžně vyskytovaly například hlavně Flaku 18 na modernější lafetě Flaku 37. Flak 18 a Flak 36 měly napevno připojený nastavovač roznětek se dvěma tzv. Zünderstellbechery. Od roku 1943 se montoval už jen jeden.

Základní technické parametry všech tří verzí byly podobné. Hmotnost v palebném postavení se pohybovala mezi 5 000 a 5 500 kg, přepravní hmotnost byla u Flaku 18 asi 7 400 kg a u Flaků 36 a 37 se pohybovala mezi 7 650 a 8 200 kg. Dálkový dostřel dosahoval zhruba 14 800–15 200 m, maximální výškový dostřel přibližně 9 900–10 900 m a rychlost střelby 15–20 výstřelů za minutu.

Přesnost protiletadlové palby zvyšoval propracovaný systém řízení palby. Baterie Flaků byly obvykle rozmísťovány společně s počítačem řízení palby nazývaným Kommandogerät 40. Šlo o kombinaci stereoskopického dálkoměru Em4mR40 s trubicí o délce 4 metry a analogového počítače, který zpracovával pozorování cíle do instrukcí pro jednotlivá děla v baterii. Celé zařízení vážilo 1 600 kg a vyžadovalo obsluhu nejméně pěti speciálně vyškolených vojáků.

Zaměřovací zařízení dokázalo přes komunikační kabel odesílat jednotlivým dělům instrukce jako směr palby, úhel náměru hlavně a dobu zpoždění časové roznětky granátů. U Flaku 18 a 36 se požadovaná poloha hlavně zobrazila na každém dělu rozsvícenými žárovkami na tzv. Lampenempfängeru (jakémsi předchůdci displeje) a obsluha jen srovnala ukazatele se světly. U Flaku 37 tuto roli převzaly ukazatele s ciferníky. Potřebné zpoždění na roznětce nastavoval člen obsluhy ručním kolečkem na nastavovači roznětek, dokud se ukazatele nekryly s přenesenými údaji. V některých sestavách baterii podporoval také mobilní radar Würzburg.

Pro kanón se vyrábělo několik typů munice. Kromě klasických tříštivých granátů s časovou roznětkou (typicky Zt.Z. S/30) se vyráběly také průbojné střely, včetně podkaliberní Panzergranate 40. Podle tabulek pro tankový KwK 36, který s Flakem sdílel nábojnici a používal příbuznou munici, prorážela na vzdálenost 1 000 m pancéřovou desku o tloušťce až 138 mm (skloněnou o 30° od svislice). Při kolmém dopadu a podle jiné metodiky měření to bylo až 179 mm. Standardní tříštivý náboj do Flaku 18/36/37 byl dlouhý asi 930 mm a vážil zhruba 14,4 kg. Samotná střela měřila asi 395 mm a vážila přes 9 kg. Její konstrukce a náplň se lišily podle konkrétního typu munice.

Poprvé byl Flak 18 nasazen do skutečného boje během španělské občanské války v druhé polovině 30. let jako součást německé Legie Kondor. Zde měl uspokojivé výsledky v protiletadlové roli, ale významnější bylo, že zde bylo poprvé experimentálně zkoušeno i jeho použití proti pozemním cílům – zejména proti tankům.

Definitivní průlom v této roli však přišel až během tažení do Francie v roce 1940, kdy Němci narazili na těžké francouzské a britské tanky (Char B1 bis, Matilda II), s nimiž si jejich dosavadní protitanková děla nedokázala poradit. Vysoká úsťová rychlost 820 m/s a plochá dráha střely v kombinaci s těžkým granátem o hmotnosti kolem 9 kg činily z osmaosmdesátky účinnou protitankovou zbraň. Nešlo tedy o improvizaci z jara 1940, ale o využití zkušeností získaných již během španělské občanské války.

U Arrasu v květnu 1940 se znovu ukázalo, jak nebezpečnou zbraní může být osmaosmdesátka proti obrněným vozidlům. Rommel ji využil k posílení německé obrany proti britskému protiútoku. A byla to zkušenost, kterou o rok později zúročil v poušti.

S příchodem německých jednotek v roce 1941 dorazily osmaosmdesátky do severoafrické pouště v roli univerzální zbraně, která měla pálit jak na letadla, tak na tanky. Velitel německého Afrikakorpsu generál Erwin Rommel a jeho podřízení dokázali účinně využít předností této zbraně. Kanóny byly používány k budování obranných postavení a „pastí“, do nichž byly lákány britské tanky. Dostřel a průbojnost umožňovaly osmaosmdesátkám ohrožovat řadu tehdejších britských tanků z větší vzdálenosti, než na jakou mohly účinně odpovídat jejich vlastní kanóny.

Britové potřebovali pro rychlý manévrový boj v poušti dělostřelectvo, které by udrželo krok s tanky. Jedním z řešení byl Bishop, samohybné dělo vzniklé instalací 25liberní kanónové houfnice na podvozek tanku Valentine.

Na východní frontě se po přepadení Sovětského svazu v roce 1941 ukázalo, že osmaosmdesátka bude ještě potřebnější. Němci se zde poprvé setkali s novými sovětskými tanky T-34, KV-1 a KV-2, které jejich stávající tankové ani protitankové zbraně nedokázaly spolehlivě zničit. Standardní německé 37mm kanóny sovětské tanky T-34 a KV zepředu prakticky neprorážely. 50mm kanóny uspěly jen na krátkou vzdálenost. Podle německého rozboru přitom osmaosmdesátka dokázala prorazit pancíř tanků KV až ze vzdálenosti 1 000–1 500 metrů. Proto se osmaosmdesátka stala nepostradatelnou. Nevýhodou zůstávala vysoká silueta a poměrně velká hmotnost, kvůli nimž se kanón obtížně maskoval, ale se zkušenou obsluhou šlo o mimořádně účinnou zbraň.

S osmaosmdesátkou se bolestně seznámili i Američané. U Faidu v Tunisku na přelomu ledna a února 1943 se americká 1. obrněná divize pustila za předstíraným ústupem Němců a narazila na clonu protitankových děl. Podle jednoho pozorovatele vjeli přímo do hlavní skrytých osmaosmdesátek.

Univerzálnost zbraně se projevila i v Normandii. V červenci 1944 během operace Goodwood zasáhl podle vlastního svědectví major Hans von Luck u Cagny do situace, kdy obsluhy několika protiletadlových kanónů Luftwaffe původně mířily na vzdušné cíle. Po jeho intervenci obrátily děla proti britským tankům. Von Luck později odhadoval, že na polích severně od vesnice zůstalo přes čtyřicet zničených nebo poškozených britských tanků. Část historiků jeho verzi zpochybňuje.

Jednou z nejneobvyklejších verzí osmaosmdesátky byla její instalace na podvozek autobusu. Firma Vogtländische Maschinenfabrik AG (VOMAG) ze saského Plavna, která původně vyráběla pletací a vyšívací stroje pro místní krajkářský průmysl, začala v roce 1935 produkovat velkokapacitní autobus VOMAG 7 OR 660. Ten disponoval třemi nápravami, hmotností 7,15 tuny, dieselovým motorem o výkonu 150 koní a maximální rychlostí až 90 km/h. Několik desítek autobusů provozovala zejména Říšská pošta.

Začátkem roku 1940 zahájila firma VOMAG práce na přestavbě těchto autobusů na nosič protiletadlového kanónu ráže 88 mm. Vozidlo neslo oficiální označení Selbstfahrlafette auf Fahrgestell VOMAG 7 OR 660 mit 8,8 cm Flak. Přestavbu si objednal Hitlerův doprovodný prapor Führer-Begleit-Bataillon jako protivzdušnou ochranu Vůdcových cest a dočasných velitelských stanovišť.

Autobus byl zkrácen až o dva metry, původní kabina byla nahrazena novou (shora otevřenou), uprostřed ložné plochy byl instalován kanón Flak 36 (podle některých pramenů hlaveň Flaku 18 na lafetě Flaku 36) na otočném podstavci. Vozidlo neslo 72 kusů dělostřelecké munice a s výzbrojí a 400 litry nafty vážilo cca 19 tun. Před zahájením palby se sklápěly drátěné boční stěny a spouštěly se čtyři stabilizační podpěry.

Než však byla vozidla připravena, Německo bleskovým tažením obsadilo země Beneluxu a Francii a vozidla pro Hitlerovu pozemní eskortu už nebyla potřeba. Všechna vyrobená vozidla tak v dubnu 1941 převzal I. oddíl Flak-Regimentu 42 (mot.) z Berlína. Některé z těchto vozidel se dostaly až do Budapešti, kde byly nejpozději počátkem roku 1945 zničeny.

Vývoj však neskončil. Firma Rheinmetall vyvinula výrazně silnější protiletadlové dělo – 8,8 cm Flak 41, které představovalo nejvýkonnější protiletadlovou variantu této ráže. Kanón měl větší nábojovou komoru, delší hlaveň a nabízel úsťovou rychlost 1 000 m/s, dálkový dostřel 19 800 m, výškový dostřel 14 700 m a kadenci 20–25 výstřelů za minutu.

Flak 41 byl však konstrukčně velmi složitý a vyráběl se pouze v omezeném počtu. V protitankové roli byl použit jen limitovaně. Souběžně s vývojem Flaku 41 pracoval Krupp na vlastním výkonném kanónu Gerät 42. Z této konstrukce následně vznikl protitankový kanón 8,8 cm Pak 43 L/71. Na vzdálenost 1 000 metrů prorážel Pak 43 s podkaliberní střelou Pzgr. 40/43 pancéřovou desku o tloušťce až 193 mm. S běžnou průbojnou střelou Pzgr. 39/43 činila tato hodnota 165 mm. Údaje platí pro desku skloněnou o 30° od svislice.

Kvůli nedostatku Flaků 41 se Němci pokoušeli o kompromisní řešení. Hlaveň Flaku 41 nejprve zkoušeli namontovat na podvozek Flaku 37, ten ale zatížení nevydržel. Následně vznikla varianta Flak 37/41. Měla hlaveň Flaku 37 přepracovanou pro silnější náboj Flaku 41, úsťovou brzdu a zesílené díly. U vícedílné hlavně se objevily potíže, proto vznikla nová jednodílná hlaveň podle Flaku 18. Vyrobilo se asi 13 kusů, protože další výroba vyžadovala podobné zdroje jako samotný Flak 41, a ty už nebyly k dispozici.

V srpnu 1944 sloužilo Němcům 10 704 kanónů všech tří 8,8 cm modelů (Flak 18, 36 a 37). Od března 1943 se z této řady vyráběl už jen Flak 37 a od října 1943 do listopadu 1944 bylo asi 61 % vyrobených děl určeno pro statickou obranu. Výroba přitom pokračovala až do závěru války a celkem vzniklo kolem 20 tisíc děl této řady. Flaků 41 bylo vyrobeno jen 556.

Úspěch osmaosmdesátky v roli protitankového děla vedl logicky k vývoji tankové verze. Vznikl kanón 8,8 cm KwK 36 L/56, hlavní výzbroj těžkého tanku Tiger I, který vstoupil do služby v roce 1942. Výkonný kanón KwK 36 umožňoval Tigeru I ničit řadu spojeneckých tanků na vzdálenosti, na nichž jejich vlastní výzbroj často nedokázala účinně odpovědět. Skutečný výsledek však závisel na typu protivníkova vozidla, úhlu zásahu a podmínkách boje.

Nábojnice 88 × 571R byla společná jak pro Flak 18/36/37, tak pro tankový KwK 36 – lišila se pouze zápalkovým šroubem (perkusní C/12 pro Flak, elektrická C/22 pro KwK).

Kanóny z rodiny Pak 43 tvořily hlavní výzbroj stíhačů tanků Ferdinand (později přestavěných na Elefant), Nashorn a Jagdpanther. Odvozený tankový kanón 8,8 cm KwK 43 byl instalován do věže těžkého tanku Tiger II (Königstiger) a patřil k nejsilnějším tankovým kanónům druhé světové války.

Osmaosmdesátky nepoužívali jen Němci. Využívala je italská armáda a ke konci roku 1944 je krátce bojově nasadily i jednotky americké 7. armády. Finsko získalo v roce 1943 osmnáct děl na polních podvozcích, která posílila obranu Helsinek při sovětských náletech v únoru 1944. V červenci 1944 převzalo dalších 72 děl na pevných lafetách, celkem tedy 90 kusů. Jako protiletadlová děla sloužila do konce šedesátých let, poté byla část z nich převedena k pobřežnímu dělostřelectvu.

Jugoslávská lidová armáda jich měla koncem padesátých let téměř 170 a dlouhá desetiletí je využívala v pobřežní obraně. Během jugoslávských válek v devadesátých letech je používaly i různé válčící strany. Po válce děla sloužila také v Norsku, které jich převzalo asi 360, ve Francii, mimo jiné v Indočíně, a v Československu. Řada z nich se dochovala v muzeích a soukromých sbírkách po celém světě.