Děmjanský kotel 1942: Úspěšný letecký most, který předznamenal katastrofu u Stalingradu

Po porážce Wehrmachtu před branami Moskvy na přelomu let 1941 a 1942 byla německá armáda zahnána čerstvými sovětskými jednotkami o desítky až stovky kilometrů zpět na západ. V chaosu ústupu se německému II. armádnímu sboru podařilo udržet důležitý výběžek fronty u městečka Děmjansk, ležícího asi 280 kilometrů jihovýchodně od Leningradu, mezi Ilmeňským a Seligerským jezerem.

Děmjanský výběžek ležel na pravém křídle Skupiny armád Sever, nedaleko hranice se Skupinou armád Střed. Hitler v něm viděl výchozí základnu pro případnou novou ofenzívu proti Moskvě. Právě proto kategoricky odmítl návrh polního maršála Wilhelma von Leeba stáhnout jednotky za řeku Lovať a vybudovat tam pevnější obranu. Hitler přitom vědomě přijal riziko obklíčení. Nařídil držet Děmjansk za každou cenu, i kdyby se spojení s X. armádním sborem u města Staraja Russa přetrhlo. Von Leeb na protest požádal o propuštění. Hitler mu vyhověl a nahradil ho generálplukovníkem Georgem von Küchlerem. V oblasti zůstaly 12., 30., 32., 123. a 290. pěší divize, motorizovaná divize SS „Totenkopf“ a doplňkové policejní a pracovní jednotky, celkem zhruba 100 000 mužů pod velením generála pěchoty Waltera von Brockdorffa-Ahlefeldta.

Po úspěchu u Moskvy usoudili Stalin a Sovětské vrchní velení (Stavka), že lze zaútočit na celé frontě a Němce definitivně dorazit. Na leden 1942 proto naplánovali několik rozsáhlých ofenzív. Úderem v oblasti Děmjanska byl pověřen Severozápadní front generálporučíka Pavla Alexejeviče Kuročkina. Na začátku operace měl asi 105 700 mužů v 1. úderné, 11. a 34. armádě. V lednu k nim patřily ještě 3. a 4. úderná armáda, které od 21. ledna přešly pod Kalininský front.

Sovětská ofenzíva započala 7. ledna 1942. Od počátku narážela na obtíže. Vojáci bojovali s neprostupným terénem bažin a lesů a především s houževnatým odporem Němců, kteří si v oblasti vybudovali propracovanou síť opěrných bodů (Stützpunkte). Už 9. ledna stála sovětská 11. armáda před městem Staraja Russa. Němci město přes neustálé útoky udrželi.

Dne 8. února padla poslední zásobovací silnice i telefonní vedení do kotle. Obklíčení se uzavřelo 25. února, když se u vesničky Zalučje spojily sovětské kleště. V kotli o rozloze asi 3 000 km² se ocitlo kolem 90 000 německých vojáků, 10 000 pomocníků a 20 000 koní.

Hitler s odvoláním na ujištění Hermanna Göringa a velení Luftflotte 1 nařídil, aby obklíčené jednotky za každou cenu držely svá postavení. Zásobování mělo zajistit letectvo. Pevnost Děmjansk, jak Hitler kotel přejmenoval, potřebovala denně zhruba 300 tun materiálu. V kotli byla k dispozici jen dvě improvizovaná letiště, u Děmjanska a v Peski. Němci je začali budovat už koncem ledna.

Zásobování ze vzduchu začalo 12. února, první větší skupina čtyřiceti Ju 52 přistála v kotli 20. února 1942. Počátkem března bylo soustředěno asi 220 letadel, ale jen 30 % jich bylo způsobilých k letu. Dodávky kolísaly kvůli počasí, mrazu a únavě posádek. Stroje startovaly z letišť u Pskova, Ostrova a dalších míst, asi 250 kilometrů od kotle. Letecký most řídil plukovník Fritz Morzik, velitel letecké dopravy Východ. Vedle dopravních Ju 52 se k přepravě zásob využívaly také bombardéry He 111 a Ju 86. Požadovaných 300 tun denně se dařilo dosáhnout jen v některých dnech.

Od února do května 1942 bylo během 14 455 letů dopraveno do kotlů u Děmjanska a Cholmu 24 303 tun zásob a 15 446 vojáků, naopak evakuováno bylo 22 093 raněných. Letadla ohrožovala hlavně protiletadlová palba. Sovětské letectvo bylo v oblasti zpočátku slabé, a letecký most proto mohl fungovat. Od března rostly ztráty a Morzik začal v dubnu létat ve velkých formacích s doprovodem stíhačů.

Sovětské velení se pokusilo oslabit německou obranu také úderem zevnitř kotle. Úder měly vést 1. a 2. manévrovací výsadková brigáda a 204. výsadková brigáda. Šlo o lehce vyzbrojené a podle velitele 1. brigády, podplukovníka Nikolaje Tarasova, nedostatečně připravené výsadkáře.

Měli vyřadit velení, zničit letiště a prolomit obranu zevnitř. Od začátku března pronikalo do kotle na lyžích přes zamrzlé bažiny mezi německými opěrnými body asi 6 000 mužů sovětského 1. výsadkového sboru. Německá linie tam byla mezi 290. a 30. divizí řídce obsazená. Výsadkáři přerušovali zásobovací cesty a přepadali týlová zařízení. Dne 19. března 1942 zaútočili výsadkáři na letiště u Děmjanska. Němci útok odrazili. Z přibližně 8 500 mužů sboru se k sovětským liniím vrátilo jen asi 900.

Operaci zkomplikoval nedostatek zásob (1. brigáda byla v březnu několik dní bez jídla), slabá výzbroj a vysoká bojová připravenost německých obránců. Tarasov byl 8. dubna 1942 raněn a zajat. V zajetí s Němci spolupracoval a od ledna 1945 sloužil v ROA (Ruské osvobozenecké armádě generála Vlasova).

Zatímco Luftwaffe zásobovala obklíčené jednotky, německé velení připravovalo pozemní vyprošťovací operaci. Do jejího čela byl postaven generálporučík Walther von Seydlitz-Kurzbach, který velel bojové skupině o síle zhruba pěti divizí. Operace dostala krycí název Brückenschlag („Přemostění“) a byla zahájena 21. března 1942.

Postup byl obtížný. Sověti kladli odpor a navíc nastalo jarní rozbahnění. Teprve 14. dubna mohla zaútočit obklíčená vojska (Korpsgruppe Zorn) v operaci Fallreep. Z kotle se k Seydlitzovým jednotkám probíjela především divize Totenkopf pod velením SS-Gruppenführera Theodora Eickeho.

Dne 21. dubna 1942 se obě skupiny spojily na řece Lovať a vytvořily tzv. Ramuševský koridor – úzkou pozemní šňůru, která znovu propojila hlavní síly 16. armády s děmjanskou skupinou. Němci ho v následujících týdnech rozšířili na sever i na jih. Sověti se koridor snažili přerušit od května do října 1942, ale marně. Děmjansk Němci udrželi.

Děmjanský výběžek nadále vázal téměř stotisícové německé uskupení i značné síly Rudé armády. Jediná silnice přes Ramuševo na zásobování nestačila, a letecký most proto pokračoval v menším rozsahu, až do začátku roku 1943. Mezi 27. zářím a 11. říjnem 1942 Němci koridor výrazně rozšířili na jih. Vznikla další zásobovací silnice. Do výběžku byla navíc prodloužena polní železnice z Tulebli. Ústup navrhovali už v létě 1942 náčelník generálního štábu pozemního vojska Franz Halder i velitel skupiny armád Küchler. Hitler ho odmítl.

Dne 28. listopadu 1942 zahájili Sověti další velkou ofenzívu. Ze severu útočily 11. a 27. armáda (13 střeleckých divizí, 9 střeleckých brigád, 400 tanků) proti pouhým třem německým divizím. Z jihu udeřila 1. úderná armáda (7 divizí, 4 brigády, 150 tanků) proti jediné 126. pěší divizi. Sověti si zajistili téměř absolutní nadvládu ve vzduchu a útok podpořili mohutnou dělostřeleckou přípravou. Němci už neměli tankovou divizi, jen několik tankových rot 203. tankového pluku a samohybná děla. Útoky přesto zastavila dobře vybudovaná obrana, využívající opevněná postavení, protitankové zbraně a dělostřelectvo.

Po katastrofě u Stalingradu si Hitler konečně uvědomil nebezpečí dalšího velkého obklíčení a 1. února 1943 prostřednictvím náčelníka generálního štábu pozemního vojska generála pěchoty Kurta Zeitzlera nařídil 16. armádě přípravy k vyklizení kapsy. Operace dostala krycí název „Ziethen“ a byla zahájena 17. února 1943, bezprostředně poté, co Sověti 15. února spustili novou ofenzívu, jižní část širší operace Polární hvězda. Místo plánovaných 70 dnů trvalo vyklizení kapsy asi deset dnů. Němci opustili Děmjansk 21.–22. února a během následujících dnů dokončili ústup z výběžku za řeku Lovať. Evakuace byla oficiálně završena 1. března 1943. Z výběžku odešlo 100 000 mužů s většinou těžké výzbroje. Město Děmjansk při ústupu vyhořelo. Němcům se podařilo zachránit jen nemocnici s raněnými sovětskými vojáky.

V první fázi bojů (leden–květen 1942) ztratila 16. armáda asi 55 000 mužů. Těžké ztráty utrpěla divize Totenkopf. Do poloviny března 1942 ztratila asi 7 000 mužů. Za celou dobu obklíčení a následných bojů přišla o 80 % stavu (předepsaných bylo 15 000). V říjnu 1942 ji stáhli k doplnění do jižní Francie. Veteráni byli oceněni Děmjanským štítem, který obdrželo přibližně 100 000 vojáků. Severozápadní front ztratil od 7. ledna do 20. května 1942 celkem 245 511 mužů. Z toho bylo 88 908 nenávratných ztrát a 156 603 raněných a nemocných. V únoru 1943 ztratil dalších 33 663 mužů.

Děmjansk měl dalekosáhlé následky i mimo bojiště. Luftwaffe v průběhu obléhání ztratila 265 letadel, mezi nimi 106 těžko nahraditelných dopravních Ju 52, 17 strojů He 111 a dva Ju 86. K tomu přišla o 387 členů leteckých posádek. Vzhledem k tomu, že Německo vyrábělo pouhých 500 dopravních strojů ročně, šlo o ztrátu, která citelně oslabila kapacity Luftwaffe. Letecký most spotřeboval téměř celou transportní kapacitu Luftwaffe i část jejích bombardovacích sil. Britský historik Richard Overy označil děmjanský letecký most za Pyrrhovo vítězství.

Nejvyšší německé velení si z Děmjanska odneslo přehnanou důvěru v letecké zásobování. Hermann Göring i Adolf Hitler byli přesvědčeni, že obklíčená armáda může úspěšně přežít díky leteckému zásobování, dokud k ní nedorazí vyprošťovací operace. Zapomněli však, že obklíčené jednotky by měly vlastními útoky podpořit vyprošťovací operaci a že při zásobování děmjanského kotle na jaře 1942 čelila Luftwaffe mnohem slabšímu sovětskému letectvu než později u Stalingradu. Velitel letecké dopravy Morzik později označil zásobování kotle kvůli ztrátám za „negativní úspěch“. Nejvyšší vedení ale dospělo k opačnému závěru, že takové zásobování lze zopakovat i jinde. Náčelník generálního štábu Luftwaffe Hans Jeschonnek se při slibu zásobování Stalingradu odvolával právě na Děmjansk.

Když Rudá armáda spustila 19. listopadu 1942 operaci Uran a za několik dní obklíčila u Stalingradu 6. armádu Friedricha Pauluse, zareagoval Hitler podle děmjanského vzoru. Göring mu znovu slíbil, že Luftwaffe zajistí dodávky vzduchem. U Stalingradu však měla Luftwaffe zásobovat mnohem větší uskupení proti silnějšímu sovětskému letectvu. Letecký most selhal, Luftwaffe přišla o dalších asi 488 dopravních letadel a 1 000 letců. Hitler přesto 6. armádě zakázal pokus o průlom. Na začátku února 1943 (paradoxně právě ve dnech, kdy Hitler schválil vyklízení Děmjanska) kapitulovaly zbytky Paulusovy armády. Z více než 91 000 zajatců se do Německa po válce vrátilo jen asi 5 000 až 6 000.