Legendární „Hakl“: Vývoj, varianty a bojové nasazení transportéru Sd.Kfz. 251

Ve druhé polovině třicátých let hledala německá armáda způsob, jak zajistit pěchotě v tankových divizích stejnou taktickou mobilitu, jakou měly jejich tankové jednotky. Klasická pěchota však na postupující obrněnce nemohla stačit. Její tempo bylo příliš pomalé, nákladní automobily zase neposkytovaly ochranu před palbou nepřítele a nezvládaly obtížný terén. Pro Blitzkrieg proto bylo zapotřebí vozidlo, které bude rychlé, dostatečně pancéřované, s výbornou průchodností terénem a schopné podpořit pěší družstvo palbou.

Plně pásový obrněný transportér by byl konstrukčně i výrobně náročnější a kolový podvozek zase neposkytoval požadovanou průchodnost terénem. Kompromisním řešením se ukázal polopásový podvozek. Jako základ byl vybrán lehký dělostřelecký tahač Sd.Kfz. 11, vyvíjený od roku 1933 nejprve firmou Hansa-Lloyd (Borgward) a od roku 1938 vyráběný firmou Hanomag pod označením Hkl 6. Právě z tohoto zkráceného označení pravděpodobně pochází přezdívka „Hakl“. Původně nesl označení mittlerer Gepanzerter Mannschaftstransportwagen, které bylo počátkem roku 1941 změněno na mittlerer Schützenpanzerwagen, zkráceně SPW.

Vývoj samotného obrněného transportéru pod označením Sd.Kfz. 251 začal v roce 1937. Hanomag upravil podvozek, firma Büssing-NAG navrhla pancéřovou nástavbu a finální montáž převzala pravděpodobně firma Deutsche Werke. První prototypy byly testovány již v roce 1938 a jejich zkoušky dopadly úspěšně.

Sd.Kfz. 251 měřil na délku zhruba 5,9 metru, na šířku 2,1 metru a na výšku 1,75 metru. Bojová hmotnost se pohybovala kolem 8,5 až 9 tun. Užitečné zatížení činilo přibližně 1,5 tuny.

Podvozek tvořila přední řiditelná náprava s listovým perováním a zadní pásová část se sedmi překrývajícími se pojezdovými koly odpruženými torzními tyčemi. Pojezdová kola nebyla na obou stranách umístěna přesně proti sobě, což umožňovalo jejich vzájemné překrývání. Pásy o šířce 280 mm byly osazeny gumovými patkami pro pohodlnější pohyb po silnicích.

Řízení fungovalo tak, že do 15° natočení volantu reagovala pouze přední kola jako u běžného automobilu, při větším natočení se automaticky přibrzďoval pás na vnitřní straně oblouku – stejně jako u tanku. Vozidlo dokázalo zatáčet v poměrně malém poloměru. Nevýhodou tohoto systému byla mechanická složitost.

Pohonnou jednotku představoval benzinový šestiválec Maybach HL42 TUKRM o objemu 4,2 litru a výkonu 100 koní (75 kW) při 2800 ot/min. Převodovka Hanomag měla čtyři rychlostní stupně vpřed a jeden vzad, doplňovala ji dvoustupňová redukce – řidič tak měl fakticky k dispozici osm rychlostí vpřed. Maximální rychlost na silnici činila 52,5 km/h, v terénu přibližně 21 km/h. Palivová nádrž o objemu 160 litrů umístěná pod podlahou umožňovala dojezd zhruba 300 km po silnici a asi 150 km v terénu. Zajímavostí bylo, že plnicí hrdlo ústilo přímo do podlahy kabiny, takže bylo možné doplňovat benzín z kanystrů bez opuštění vozidla.

Pancéřování využívalo výrazně zkosené pancéřové desky. Čelní pancíř dosahoval tloušťky 14,5 mm, kryt motoru 8–10 mm, boky a záď 8 mm, dno pouze 6 mm. U základní konstrukce zůstával otevřený bojový prostor, který poskytoval pěchotě dobrý výhled a usnadňoval sesednutí, zároveň však ponechával vojáky zranitelné vůči palbě shora a střepinám.

Posádku tvořili řidič a velitel, který současně plnil funkci radisty, a deset pěšáků na sklápěcích lavicích v přepravním prostoru. Standardní výzbroj představovaly dva kulomety MG 34 nebo MG 42 ráže 7,92 mm s celkovou zásobou 2010 nábojů. Přední kulomet byl umístěn v přední části bojového prostoru, u pozdějších verzí chráněný pancéřovým štítem, zadní pak v zadní části korby. Spojení zajišťovala radiostanice Fu.Spr.Ger. f s dosahem přibližně 3 až 5 km.

Během války prošel Sd.Kfz. 251 postupným vývojem, jehož výsledkem byly čtyři hlavní výrobní verze:

Ausführung A (1939) – Trup byl svařen z 19 pancéřových plátů, čelní maska měla úzký, „rakvovitý“ tvar se dvěma samostatnými deskami a otevíratelným krytem chladiče. Vozidlo nemělo štít předního kulometu.

Ausführung B (1939–1940) – První větší úprava přinesla zrušení bočních průzorů v přepravním prostoru (zůstaly jen palebné střílny) a mírné zjednodušení výroby. Postupně byla také radiostanice přesunuta z pravé boční stěny dopředu pod velitelův čelní průzor.

Ausführung C (1940–1943) – Motorový prostor dostal nově řešenou čelní pancéřovou desku a přepracované boční ventilační otvory. U této verze se objevilo teplovzdušné vytápění. Přední kulomet dostal štít.

Ausführung D (1943–1945) – Zásadně zjednodušená válečná varianta určená pro masovou produkci. Trup byl svařen pouze z 9 pancéřových plátů namísto předchozích 19. Boky se táhly rovně od přídě k zádi, zmizel charakteristický zlom mezi kabinou a přepravním prostorem. Skladovací boxy nad blatníky byly integrovány přímo do trupu. Právě verze D se stala nejpočetnější – z celkových 15 252 vyrobených transportérů tvořila zhruba 10 600 kusů.

Na výrobě jednotlivých částí a kompletaci se podílela řada německých i protektorátních podniků, mezi nimi Hanomag, Borgward, Wumag, Škoda v Plzni a Bohemia v České Lípě.

Roční produkce se rozjížděla pomalu a až do roku 1941 nepřekročila tisíc kusů ročně. V roce 1942 vzniklo 1190 vozidel, v roce 1943 už 4250 a v roce 1944 dokonce 7800 kusů. Současně rostla potřeba nahrazovat ztráty a zvyšovat efektivitu výroby, což vedlo také k výraznému zjednodušení konstrukce verze Ausf. D.

Právě mimořádná adaptabilita byla důvodem obrovské obliby Sd.Kfz. 251. Během války vznikla široká řada variant určených pro nejrůznější úkoly na bojišti.

Nejpočetnější zůstával základní transportér pěchoty Sd.Kfz. 251/1, k němuž patřila i raketometná modifikace Wurfrahmen 40 se šesti postranními rámy pro rakety ráže 280/320 mm, přezdívaná „Stuka zu Fuß“. Přímou palebnou podporu pěchotě poskytovala i varianta 251/9 s krátkohlavňovým 75 mm kanonem KwK 37 L/24 z tanku Pz.Kpfw. IV, vojáky přezdívaná „Stummel“, a pozdní stíhač tanků 251/22 s kanonem PaK 40 ráže 75 mm, vyrobený v závěru války v několika desítkách kusů.

Spojení a velení zajišťovaly varianty 251/3 (spojovací vůz Mittlerer Funkpanzerwagen v několika radiových subverzích), 251/6 (velitelský vůz se zachovaným předním kulometem, zatímco zadní byl u této varianty odstraněn) a 251/11 a 251/19, určené k pokládání telefonních kabelů a provozu polní ústředny. Spojení s Luftwaffe obstarával průzkumný 251/18 s výkonnou radiostanicí.

Dělostřelectvu sloužila celá skupina specializovaných vozů: muniční 251/4 (120 granátů ráže 75 mm), minometný 251/2 s 81 mm minometem a zásobou přibližně 66 granátů, a čtveřice méně rozšířených typů 251/12 až 251/15 určených k měření a vyhodnocování údajů pro dělostřelecký průzkum a řízení palby. 251/12 sloužil jako měřicí a přístrojový vůz, 251/13 k akustickému záznamu dělostřelecké palby, 251/14 k jejímu akustickému vyhodnocování a 251/15 k vyhodnocování světelných záblesků při určování palebných postavení.

Ženisté a zdravotníci měli vlastní úpravy: 251/5 pro devítičlenné ženijní družstvo, 251/7 nesoucí na bocích díly pohotovostního mostu, a sanitní 251/8 bez výzbroje pro přepravu dvou ležících a čtyř sedících raněných.

Protitankovou úlohu plnil 251/10 s kanonem PaK 36 ráže 3,7 cm, zatímco protiletadlové varianty představovaly 251/17 s 2 cm kanonem FlaK 38 a sklopnými bočnicemi. Pozdější provedení využívalo lafetu typu Schwebelafette 38. Varianta 251/21 pak nesla trojici leteckých kanonů MG 151/15, později MG 151/20. Každý ze tří kanonů dosahoval kadence okolo 700 ran za minutu, takže celá lafeta teoreticky dosahovala přibližně 2100 ran za minutu, ze zásoby 3000 kusů munice. O prototyp se osobně zajímal i Adolf Hitler, který si jej nechal předvést.

Nejneobvyklejší zůstávaly varianty pro speciální nasazení: plamenometný 251/16 se dvěma bočními plamenomety 14 mm a nádrží na 700 litrů hořlavé směsi, a dvojice vozidel pro noční boj – 251/20 „Uhu“ (Sova) s mohutným infračerveným světlometem o průměru 60 cm dosahujícím 1500 m, sloužícím k osvětlování cílů tankům Panther s IR zaměřovači, a samostatně vyvíjené doprovodné vozidlo „Falke“ (Sokol), jehož řidič měl vlastní infračervené zařízení a pěchota útočné pušky StG 44 s přístrojem Vampir. Vývoj probíhal od podzimu 1944, zkoušky od února/března 1945, plánovaná sestava pěti Pantherů s jedním Uhu a jedním Falke na jednu četu se ale kvůli blížícímu se konci války zřejmě nestihla plně realizovat. Nejvyšší číslo v oficiálním číslování nesl průzkumný 251/23 s věží ze Sd.Kfz. 234/1 a kanonem 2 cm KwK 38 – počet skutečně dokončených vozidel není jistý a existují pochybnosti, zda se vůbec dostal za fázi prototypu.

Tato pestrost proměnila „Hakl“ z obrněného transportéru pěchoty v univerzální platformu pro širokou škálu úkolů mechanizované pěchoty a jejích podpůrných jednotek.

Zajímavostí je vývoj prototypu s kanonem 7,5 cm PaK 42 L/70, konstrukčně příbuzným 7,5 cm KwK 42 L/70 z Pantheru, v roce 1943, který ovšem oficiálně nesl označení jako varianta tahače Sd.Kfz. 11, přestože využíval pancéřové prvky obrněného transportéru. Kanon byl v přepravní poloze ukládán do sklopného lože na motorové kapotě, kde procházel doslova mezi hlavami řidiče a velitele. Prototyp byl 1. října 1943 předveden nejvyššímu armádnímu velení včetně Adolfa Hitlera. Po střeleckých zkouškách byl projekt 26. ledna 1944 ukončen. Pancéřování končilo hned za motorovým prostorem a posádka obsluhující kanon zůstávala v podstatě nechráněná.

Ještě v letech 1940–41 pracovaly firmy Demag a Hanomag na plánovaném nástupci s označením HKp 603. Šlo o osmitunový stroj s novým podvozkem i trupem, ale koncepčně a tvarově velmi podobný Sd.Kfz. 251, poháněný silnějším šestiválcem Maybach HL45Z o výkonu 120 koní. Do výroby však nebyl přijat a zůstal pouze prototypem.

Sd.Kfz. 251 měl bojovou premiéru v září 1939 v Polsku, kde se v malých počtech objevil u 1. Schützen-Regimentu 1. tankové divize. V té době ještě dodávky pancéřových plechů zaostávaly za poptávkou, a tak Němci vyráběli v roce 1939 také nouzovou nepancéřovanou variantu z netvrzené oceli (více než 300 kusů), která byla později přesunuta z bojových jednotek na výcvikové úkoly.

Své přednosti naplno ukázal při tažení do Francie v roce 1940, kde umožňoval příslušníkům Schützen jednotek držet krok s tankovými jednotkami a rychle se přesouvat v jejich bezprostřední blízkosti. Podobně se osvědčil na Balkáně, v severní Africe i v prvních fázích operace Barbarossa v Sovětském svazu. Právě východní fronta ale odhalila i slabiny konstrukce. Překrývající se pojezdová kola se v blátě zanášela, a jakmile udeřil mráz, zmrzlé bláto mohlo vozidlo zcela znehybnit. Tento problém trápil ostatně i další německá vozidla s podobným řešením podvozku.

Sd.Kfz. 251 se stal charakteristickým obrněným transportérem německých Panzergrenadierů, především v tankových divizích. Po bitvě u Kurska v roce 1943, po níž Wehrmacht na východní frontě definitivně přešel do strategické defenzivy, se stále častěji ocital v obranných bojích. Sd.Kfz. 251 však zůstával důležitým prostředkem pro přepravu a podporu mechanizované pěchoty až do konce války.

Po skončení války začaly polopásové konstrukce postupně ustupovat kolovým a pásovým obrněným transportérům, které nabízely jednodušší konstrukci, údržbu a provoz. Mnoho kusů však skončilo v muzeích a soukromých sbírkách, kde se dochovaly dodnes.

Jiný osud čekal Sd.Kfz. 251 v Československu. Vzhledem k tomu, že se transportér vyráběl v Plzni a České Lípě, zůstalo na našem území po válce velké množství použitelných strojů. Ty byly zařazeny do výzbroje československé armády pod původním interním označením HKL6p, které vojáci lidově přezdívali „Hakl“. Několik set jich sloužilo v armádě po celá padesátá léta.

Původně se uvažovalo o pokračování ve výrobě těchto strojů, projekt však nebyl v této podobě realizován kvůli technické zastaralosti. V polovině padesátých let se k projektu vrátil československý průmysl a jeho modernizací byla pověřena Tatra Kopřivnice. V roce 1959 proběhly zkoušky vozu pod prozatímním označením OT vz. 59, které se však neujalo, a v praxi se prosadilo označení OT-810.

Ověřovací série 40 vozidel vznikla v roce 1959, sériová výroba základní verze pak probíhala v letech 1960–1962 v Podpolianských strojárňach Detva na Slovensku. Do roku 1962 bylo vyrobeno přibližně 1 500 kusů, včetně velitelsko-spojovacích a sanitních verzí a vozidel určených k výcviku řidičů.

Přestože OT-810 vycházel ze Sd.Kfz. 251, měl několik zásadních odlišností. Vzduchem chlazený čtyřdobý osmiválcový naftový motor Tatra T-928-3 o výkonu 88,3 kW nahradil původní benzinový Maybach. Přinesl výrazně vyšší dojezd, až 600 km, i maximální rychlost 60 km/h. Uzavřený strop bojového prostoru poskytoval osádce ochranu shora, kterou původní Sd.Kfz. 251 postrádal. Celokovové pásy nahradily původní pásy s gumovými patkami. Základní výzbroj tvořil univerzální kulomet vz. 59 ráže 7,62 mm, u některých vozidel se používal také starší lehký kulomet vz. 52.

Ve své době byl OT-810 pravděpodobně jediným polopásovým obrněným transportérem vyráběným sériově. Jeho koncepce však byla už v době zavedení technicky překonaná a v československé armádě sloužil zejména jako tahač protitankových kanonů. Poslední kusy OT-810 byly ze skladů Armády České republiky vyřazeny v roce 1995.