Vzestup a pád elitní divize Hermann Göring

Počátky divize sahají do roku 1933, kdy se nacisté chopili v Německu moci. Někdejší stíhací eso z první světové války Hermann Göring tehdy získal mimo jiné funkci pruského ministra vnitra a rozhodl se vytvořit jednotku složenou z policistů naprosto oddaných nacistickému režimu. 400 příslušníků této jednotky bylo umístěno v berlínské čtvrti Kreuzberg, jejíž obyvatelstvo bylo známé svou podporou komunistické strany. Útvar nesl název Policejní oddíl zvláštního určení Wecke, podle svého prvního velitele majora Walthera Weckeho. Ve spolupráci s gestapem se podílel na zatýkání odpůrců nacistického režimu. Jednotka se osvědčila a brzy byla přejmenována na Zemskou policejní skupinu generála Göringa.

V dubnu 1934 předal Göring kontrolu nad gestapem Himmlerově SS. Svou jednotku ale rozšířil a zavedl vojenský výcvikový program. Během Noci dlouhých nožů v červnu 1934 byla společně s Leibstandarte SS Adolf Hitler nasazena k likvidaci vedení SA.

V dubnu 1935 se formace rozrostla na pluk nesoucí Göringovo jméno. V září téhož roku ho Göring nechal přeřadit do nově budované Luftwaffe, kde se pluk začal zaměřovat na protiletadlovou obranu a postupně se stával elitní formací. Uchazeči museli splňovat přísná kritéria věku, výšky, árijského původu, čistého trestního rejstříku a věrnosti nacistické ideologii. Pluk soupeřil o nejlepší rekruty s armádním plukem Großdeutschland a SS jednotkou Leibstandarte. Za války navíc přibyl požadavek dvanáctiletého závazku služby.

Výcvik probíhal v nově vybudovaných kasárnách v Berlíně-Reinickendorfu, které poskytovaly vojákům nebývalý komfort včetně bazénů a vlastního poštovního úřadu. Vojáci pluku sloužili také jako čestná stráž u Göringova soukromého sídla Carinhall a zajišťovali protiletadlovou obranu Hitlerova vlaku.

První nasazení pluku se odehrálo v březnu 1938 při anšlusu Rakouska. Také během okupace Sudet v říjnu 1938 a v březnu 1939 při obsazení zbytku českých zemí tito vojáci nechyběli. Po obsazení českých zemí střežili mimo jiné strategicky důležité Škodovy závody v Plzni. Během invaze do Polska v září 1939, kterou v Evropě začala druhá světová válka, se bojů zúčastnila jen malá část pluku – většina zůstala v Berlíně střežit Göringovo velitelství a hlavní město.

Skutečným bojovým křtem prošel pluk až na jaře 1940, kdy se jeho části zúčastnily okupace Dánska a Norska. Oddíl pod velením kapitána Waldemara Klugeho postupoval Norskem k Trondheimu a poté až za polární kruh, kde měl obsadit přístav Bodø a pomoci německým horským myslivcům, kteří se u Narviku bránili spojenecké přesile. Němečtí horští myslivci pod velením generála Eduarda Dietla museli zpočátku ustupovat podél Beisfjordu, než spojenci kvůli kritickému vývoji na západní frontě rozhodli o stažení z Norska. Po evakuaci spojeneckých sil Němci Narvik znovu ovládli.

Během tažení na Západ na jaře 1940 operoval pluk v rámci několika menších bojových skupin, které úzce spolupracovaly s rychle postupujícími tankovými klíny. Palba jeho obávaných 88mm děl způsobila těžké ztráty francouzským a britským obrněným jednotkám. Zvlášť tvrdé boje svedl pluk u lesa Mormal. Příslušníci pluku utvořili 21. června 1940 při jednáních o příměří v Compiègne Hitlerovu čestnou stráž. Následně pluk zajišťoval protiletadlovou obranu na pobřeží kanálu La Manche a v okolí Paříže. Novým velitelem pluku se v červnu 1940 stal plukovník Paul Conrath, který jednotku – nejprve jako pluk, později jako divizi – vedl až do dubna 1944.

Poté, co byl Göring roku 1940 jmenován říšským maršálem, byl pluk na počátku roku 1941 motorizován a přejmenován na Pluk (mot.) Hermann Göring. Když v dubnu 1941 Němci spustili balkánské tažení, plnil Göringův pluk roli zálohy v Rumunsku, kde zajišťoval protiletadlovou obranu ropných polí v Ploješti. Následoval přesun na pozice podél řeky Bug, kde se pluk zapojil do operace Barbarossa v rámci 1. tankové skupiny generálplukovníka Ewalda von Kleista. Po boku 11. tankové divize se podílel na prolomení sovětských linií 22. června 1941 a obsluhy jeho 88mm protiletadlových děl znovu prokázaly vysokou účinnost v boji proti obrněncům.

Při postupu směrem na Dubno se pluk zapojil do tankové bitvy u Brodů na Ukrajině, kde čelil sovětským tankům T-34 a KV. Pluk se následně podílel na obkličovacích operacích v prostoru Kyjeva a Brjanska a vysloužil si pověst elitní jednotky. Jelikož se v bojích osvědčil, bylo v polovině roku 1942 rozhodnuto přeměnit jej na brigádu pod velením generálmajora Paula Conratha. Ani nový stav však netrval dlouho a v říjnu 1942 padlo rozhodnutí brigádu přeměnit na plnohodnotnou divizi. K divizi přibylo asi 5 000 mužů, většinou dobrovolníků z řad Luftwaffe, a také příslušníci parašutistického pluku 5. Papírově se divize skládala ze dvou granátnických pluků, mysliveckého pluku, tankového pluku, protiletadlového pluku a dělostřeleckého pluku. Struktura tak měla být podobná jako u tankových divizí Wehrmachtu.

Němci museli reagovat na spojenecké vylodění v Alžírsku a Maroku z listopadu 1942 (operace Torch). Jako první byl do severní Afriky odvelen parašutistický pluk 5, z něhož později vznikl myslivecký pluk divize. Měl podporovat 10. tankovou divizi v Tunisku. Zaujal obranné pozice západně a jihozápadně od Tunisu, obsadil důležité mosty přes řeku Medžerdu a v listopadu 1942 u Medjez el-Bab odrážel útoky postupujících spojeneckých sil. Další části stále plně nezformované divize odcházely do severní Afriky během února a března 1943 a pod velením generálmajora Josefa Schmida zformovaly bojovou skupinu Schmid (Kampfgruppe Schmid) o síle 7 000 až 11 000 mužů.

V bojích s Američany, Brity a Francouzi si tito vojáci rychle získali respekt svou útočnou razancí a vytrvalostí v obraně. V dubnu 1943 byla Kampfgruppe Schmid oficiálně pochválena ve zprávách Wehrmachtu. Zhruba 400 mužů divize však na tuniských bojištích padlo a většina ostatních, včetně nejzkušenějších veteránů, musela 13. května 1943 spolu se zbytky sil Osy v Africe kapitulovat. Jen generálmajoru Schmidovi se s hrstkou vojáků na výslovný rozkaz Hermanna Göringa podařilo uniknout do Itálie.

Ztráty musely být doplněny co nejrychleji. Formace dostala nový název – tanková divize Hermann Göring – a v červnu 1943 zaujala pozice kolem sicilského města Caltagirone. Když 10. července 1943 Spojenci zahájili operaci Husky, snažila se divize spolu s 15. tankovou granátnickou divizí a italskou divizí Livorno spojenecký průlom zastavit, ale utrpěla těžké ztráty, zejména kvůli lodnímu ostřelování. Následujícího dne, 11. července, zaútočila italská divize Livorno ve třech proudech na americké Rangers, zatímco divize Hermann Göring udeřila na předmostí 1. americké pěší divize – útok byl nakonec zastaven a opuštěn. Německé velení poté na Sicílii přesunulo posily, mimo jiné 29. tankovou granátnickou divizi, znovu zformovanou po zničení její předchůdkyně u Stalingradu, a 1. výsadkovou divizi z Francie. Počátkem srpna svedla divize Hermann Göring tvrdé pouliční boje s britskou 78. pěší divizí o město Centuripe, než ustoupila k Messině. Přesto se většině vojáků nakonec podařilo ostrov opustit i s těžkými zbraněmi.

Novým působištěm divize se stalo okolí Neapole. Dne 3. září 1943 se v Kalábrii vylodila britská 8. armáda a o šest dní později Američané u Salerna. Příslušníci tankové divize Hermann Göring přešli 11. září společně s dalšími německými divizemi do protiútoku s cílem zahnat Američany zpět na moře. Německé pokusy zničit předmostí trvaly devět dní, než polní maršál Albert Kesselring nařídil stažení do nových obranných pozic severně od Neapole. Divize zde bojovala v rámci XIV. tankového sboru generála Hubeho po boku 16. tankové a 15. tankové granátnické divize. Po ústupu se zapojila do obrany Neapole, kterou vyklidila až 1. října, a stáhla se na linii Volturno–Termoli, kde spolu s 15. tankovou granátnickou divizí získávala čas na vybudování Gustavovy linie.

Když se Spojenci 22. ledna 1944 vylodili v německém týlu u Anzia, byla divize povolána na nové bojiště. U Cisterny proti ní stála americká 3. pěší divize a dva prapory Rangers. Po nočním průniku je zasáhl protiútok divize Hermann Göring a 715. pěší divize, do zajetí padlo asi 700 Američanů. Na počátku roku 1944 byla divize přejmenována na výsadkovou tankovou divizi Hermann Göring a na jaře převzal velení generálmajor Wilhelm Schmalz.

Na podzim 1943 velitel divizních dílen podplukovník Julius Schlegel nabídl opatovi starobylého kláštera Monte Cassino pomoc s převozem klášterních cenností do bezpečí. Převážely se klášterní knihovna a archiv, ostatky svatého Benedikta z Nursie i umělecká díla z neapolských muzeí uložená v opatství. Převoz trval přes tři týdny.

Jelikož byl Hermann Göring proslulý loupežemi uměleckých děl, spojenecký rozhlas obvinil jeho vojáky, že chtějí klášterní poklad ukrást. Schlegel navíc o celé akci neinformoval svého velitele a hrozil mu vojenský soud. Když do kláštera dorazil oddíl polního četnictva Waffen-SS zatknout podplukovníka a jeho muže, mniši příslušníkům SS potvrdili, že jim Schlegel naopak velmi pomáhá. Řada cenných předmětů díky Schlegelově akci unikla zkáze, ačkoli samotný klášter byl v únoru 1944 zcela zničen spojeneckými nálety. Příslušníci divize ale část beden s uměleckými díly zadrželi a darovali je Göringovi k narozeninám. Mezi díly odvezenými pro Göringa byla i Tizianova Danaé z neapolského muzea Capodimonte, která visela v jeho ložnici a do Itálie se vrátila až roku 1947. Akce byla široce využívána k propagandě a její role v záchraně pokladů zůstává sporná.

Mniši uspořádali na Schlegelovu počest zvláštní mši a udělili mu ozdobnou latinskou listinu s poděkováním. V červenci 1944 byl Schlegel zraněn při náletu u Boloně a přišel o nohu, čímž jeho válečné nasazení skončilo. Po válce ho spojenci na více než sedm měsíců uvěznili pro podezření z plenění, než ho na osobní přímluvu britského polního maršála Harolda Alexandera propustili. Počátkem 50. let jej přijal na zvláštní audienci papež Pius XII.

V květnu 1944 padlo Monte Cassino a Spojenci následně prolomili německé pozice u Anzia a Nettuna. Kesselring povolal Göringovy vojáky do bojů jižně od Říma, tentokrát však utrpěli těžké ztráty. Přesun byl nařízen za bílého dne navzdory spojenecké letecké převaze. Řím byl už 14. srpna 1943 vyhlášen italskou vládou „otevřeným městem“. Kesselring tento status 3. června 1944 potvrdil, německá vojska město opustila a 4. června do něj vstoupili Spojenci. Německé velení divizi za vedení bojů znovu vyzdvihlo ve zprávách Wehrmachtu.

V polovině července 1944 divize opustila italské bojiště, ale odpočinek ji nečekal. Sověti od 22. června postupovali v operaci Bagration a Němci potřebovali každou jednotku. Koncem července byly útvary vyslány do prostoru severovýchodně od Varšavy, kde se spolu s dalšími tankovými divizemi, mezi nimi 5. tankovou divizí SS Wiking, podílely na obklíčení a zničení 3. sovětského tankového sboru. V době, kdy německá armáda na většině front ustupovala, představoval tento úspěch pro německé velení i vojáky vzpruhu. Zároveň vypuklo Varšavské povstání a části divize se podílely na jeho potlačování.

Nejtvrdší boje čekaly divizi ve Východním Prusku. Když 16. října 1944 spustil generál Čerňachovskij mohutnou ofenzívu, ocitly se jednotky sboru Hermann Göring v cestě 11. sovětské gardové armádě. V oblasti mezi Angerappem a Nemmersdorfem sváděli Němci urputné boje. Poblíž Nemmersdorfu Sověti 21. října ovládli betonový most přes řeku Angerapp a vesnici obsadili. Německé protiútoky, na nichž se podílely obě divize Hermann Göring a 5. tanková divize, je 23. října vytlačily zpět. V dobyté vesnici němečtí vojáci nalezli těla desítek zavražděných civilistů, čehož využila Goebbelsova propaganda. Podle německých bojových hlášení měla 1. výsadková tanková divize Hermann Göring během prvních čtyř dnů bojů zničit 99 sovětských tanků a 43 protitankových jednotek.

V říjnu 1944 byl formálně aktivován výsadkový tankový sbor Hermann Göring, do jehož čela se postavil generálmajor Wilhelm Schmalz. Sbor tvořily dvě divize – 1. výsadková tanková divize Hermann Göring a 2. výsadková tanková granátnická divize Hermann Göring, formovaná od 24. září 1944 v prostoru Radomu.

Koncem ledna 1945 se sbor ocitl v obklíčeném Heiligenbeilském kotli. Přes několik pokusů o průlom musel být nakonec evakuován po moři do Svinoústí v Pomořanech. Po vylodění byl sbor okamžitě nasazen k obraně linie Odra–Nisa. K posílení byla ke sboru dočasně připojena elitní divize Brandenburg.

V dubnu 1945 byly zbytky sboru přesunuty do Slezska, odkud byly v tvrdých bojích pomalu zatlačovány do Saska. V závěru dubna se 1. výsadková tanková divize Hermann Göring zapojila do německého protiútoku v oblasti Budyšína. Dne 23. dubna zasáhla do bojů o město a spolu s dalšími německými jednotkami přispěla k jeho opětovnému dobytí. Německé síly vážně poškodily polskou 5. pěší divizi a 16. tankovou brigádu a polská 2. armáda utrpěla těžké ztráty. Boje v širší oblasti pokračovaly i v následujících dnech. Šlo o jeden z posledních výraznějších německých taktických úspěchů na východní frontě.

Začátkem května se sbor nacházel poblíž Drážďan. Jeho příslušníci se pokoušeli probít na západ, aby se mohli vzdát Američanům stojícím na Labi. Přestože se několika malým skupinám podařilo dostat na západ, většina sboru musela 8. května 1945 kapitulovat před Rudou armádou.

Příslušníci divize Hermann Göring se během války dopustili řady válečných zločinů. Jen v Itálii zavraždili nejméně 1 000 civilistů. Zhruba 200 obětí v oblasti Neapole a jižní Itálie, přibližně 390 v severních Apeninách a asi 500 v provinciích Arezzo a Siena v červnu a červenci 1944.

K nejhorším zvěrstvům došlo v emilských obcích Monchio, Susano a Costrignano, kde zahynulo zhruba 130 lidí. V Cervarolu a Civagu zahynulo 28 lidí a při dubnových razziích v oblasti Mugello a na Monte Falterona téměř dvě stě lidí, včetně 107 obětí ve Vallucciole. Za většinu jarních masakrů v severních Apeninách, včetně toho ve Vallucciole, byl odpovědný divizní tankový průzkumný prapor pod velením rytmistra Kurta-Christiana von Loebena. V létě 1944 stála za vražděním v provinciích Arezzo a Siena pravděpodobně smíšená bojová skupina polního četnictva pod velením Heinze Barze.

Některé zločiny divize se řešily už krátce po válce. V roce 1948 stanul před vojenským soudem ve Florencii velitel divize Wilhelm Schmalz. Za masakr ve Vallucciole nemohl být odpovědný, protože velení převzal až po jeho spáchání. Dne 12. července 1950 byl osvobozen i z ostatních obvinění. Důkladnější vyšetřování hlavních masakrů se rozběhlo až na přelomu tisíciletí, poté co na ně v roce 1997 upozornil německou veřejnost historik Lutz Klinkhammer.

V červenci 2011 odsoudil vojenský soud ve Veroně v nepřítomnosti na doživotí skupinu bývalých příslušníků divize. „Tím se uzavírá krvavá kapitola, konečně existuje spravedlnost pro oběti a jejich příbuzné,“ prohlásil tehdy Demos Malavasi, zástupce provincie Modena, která byla v procesu poškozenou stranou.

Následoval odvolací proces, během kterého tři obžalovaní zemřeli a další tři byli osvobozeni. V říjnu 2012 potvrdil odvolací vojenský soud v Římě doživotní tresty třem bývalým příslušníkům divize – tehdy 90letému Hansi Georgu Winklerovi, 87letému Alfredu Lühmannovi a 92letému Wilhelmu Starkovi. V březnu 2014 tyto tresty potvrdil kasační soud a nařídil nové odvolací řízení pro dva další osvobozené obžalované. Některá další řízení pokračovala až do roku 2015. Své tresty si ale nikdo z odsouzených nikdy neodpykal.