Největší tankový střet druhé světové války, o kterém Sovětský svaz dlouho mlčel

Když se hovoří o největších tankových bitvách druhé světové války, většině lidí se okamžitě vybaví slavné střetnutí u Kurska, zejména střet u Prochorovky v roce 1943. Historická skutečnost je však poněkud jiná. Z hlediska celkového počtu nasazených obrněnců drží prvenství bitva, o které se dlouhá desetiletí téměř nemluvilo – bitva u Brodů. Tento rozsáhlý střet, známý také jako bitva u Dubna, Lucku či Rovna, se odehrál na samém počátku operace Barbarossa. Přestože zde Rudá armáda disponovala drtivou početní převahou, její výzbroj byla technologicky velmi nevyvážená a bitva skončila debaklem.

Dne 22. června 1941 zahájilo nacistické Německo operaci Barbarossa – masivní invazi do Sovětského svazu. Na jižním křídle východní fronty postupovala německá Skupina armád Jih, jejíž údernou pěst tvořila 1. tanková skupina pod velením generálplukovníka Ewalda von Kleista. Cílem této skupiny bylo prorazit sovětskou obranu, zajistit přechody přes řeku Bug a rychle postupovat směrem na Kyjev.

Sovětské velení Jihozápadního frontu, v jehož čele stál generál Michail Kirponos, bylo rychlostí a silou německého útoku zaskočeno. Přestože Kirponos a jeho štáb preferovali přechod do obrany, dokud se situace nevyjasní, z Moskvy přišel nekompromisní rozkaz v podobě „Směrnice č. 3“. Náčelník generálního štábu Georgij Žukov nařídil masivní soustředný protiútok mechanizovaných sborů s cílem obklíčit a zničit postupující německé síly. Tento ambiciózní plán dal do pohybu obrovské množství techniky, ale kvůli chaosu prvních dnů války byl odsouzen k nezdaru. Sovětská propaganda o této bitvě po válce dlouhodobě mlčela, neboť nezapadala do narativu hrdinského a neomylného velení.

Na papíře vypadal poměr sil pro Wehrmacht hrozivě. Němci do bitvy nasadili přibližně 700 až 800 tanků. Značnou část z nich navíc tvořily lehké tanky Panzer I a Panzer II, které měly jen kulometnou nebo slabou kanonovou výzbroj a proti středním a těžkým tankům byly téměř bezmocné. Páteř německých tankových sil tvořily střední tanky Panzer III a Panzer IV, doplněné o stroje československé konstrukce Panzer 38(t). Německé tanky v té době nedisponovaly výrazně silným pancéřováním a jejich kanony měly krátkou hlaveň s nízkou průrazností.

Proti nim stálo šest sovětských mechanizovaných sborů (4., 8., 9., 15., 19. a 22.), které sice disponovaly ohromující silou přes 3 000 tanků, ale jejich nasazení bylo od počátku roztříštěné. Zatímco nejsilnější 4. mechanizovaný sbor zůstal vázán obranou Lvova, hlavní tíhu protiúderů v trojúhelníku Dubno–Luck–Brody neslo zbývajících pět sborů. Většinu jejich stavu sice tvořily lehké a slabě pancéřované stroje T-26 a série BT, ale Rudá armáda nasadila i své nejnovější zbraně: střední tanky T-34 a těžké tanky KV-1 a KV-2. Těchto moderních strojů bylo v oblasti přes 700. Pro německé tankisty a obsluhy protitankových děl bylo setkání s těmito stroji značným šokem. Německé protitankové střely měly značné problémy proniknout šikmým pancířem „téček“ i masivními pláty tanků KV. Jednou z mála skutečně účinných zbraní Wehrmachtu se v tu chvíli staly legendární protiletadlové kanony ráže 88 mm.

Němci však měli obrovskou výhodu v ergonomii a vybavení. Každý německý tank byl vybaven radiostanicí, což umožňovalo dokonalou koordinaci na bojišti. Pětičlenná posádka znamenala, že velitel se mohl plně věnovat sledování situace a řízení boje, zatímco v sovětských tancích musel velitel často plnit i roli střelce nebo nabíječe.

Papírová převaha sovětských tanků byla zcela negována katastrofálním stavem logistiky a velení. Německá tanková divize byla vyváženým svazkem: na 150 až 200 tanků připadalo 2 000 nákladních automobilů, motorizovaná pěchota, dělostřelectvo a ženisté. Sovětská tanková divize sice disponovala 300 až 400 tanky, ale měla k dispozici jen 1 500 nákladních vozů. Výsledkem bylo, že tanky často vyrazily vpřed, ale pěchota, palivo a munice zůstaly daleko vzadu.

Sovětské posádky navíc nebyly dostatečně vycvičeny v údržbě svých strojů. Stovky tanků tak vůbec nedojely na bojiště a byly opuštěny kvůli banálním mechanickým závadám nebo prostému nedostatku paliva.

Krizi prohluboval naprostý chaos ve velení. Spojení mezi jednotkami probíhalo často přes civilní telefonní linky, které byly zničeny německými sabotéry nebo bombardováním. Velitelé sborů dostávali protichůdné rozkazy. Například 8. mechanizovaný sbor generála Rjabyševa dostal během tří dnů několik různých rozkazů k přesunu, kvůli kterým jeho tanky najezdily stovky kilometrů sem a tam, čímž ztratily až polovinu techniky ještě před prvním výstřelem. Političtí komisaři (politruci) navíc nutili velitele k okamžitým útokům bez ohledu na připravenost, což vedlo k nasazování jednotek po částech.

Samotná bitva se rozhořela 23. června a trvala do 30. června 1941 v prostoru vymezeném městy Dubno, Luck a Brody. Sovětský plán počítal s klešťovým obchvatem německé 1. tankové skupiny ze severu (5. armáda) a z jihu (6. armáda). Kvůli zpožděním a zmatkům však útoky neprobíhaly synchronizovaně.

Jedním z nejvýraznějších momentů bitvy byl útok tzv. Popelovy skupiny (část 8. mechanizovaného sboru) dne 27. června. Nikolaj Popel dokázal se svými zhruba 300 tanky (včetně mnoha T-34 a KV) překvapit týl německé 11. tankové divize a obsadit strategicky důležité město Dubno. Tento průnik vyvolal v německém vrchním velení vážné obavy. Náčelník generálního štábu Franz Halder si do deníku poznamenal, že situace v týlu 1. tankové skupiny je vážná.

Sovětské velení však nedokázalo Popelův úspěch využít. Skupina zůstala v Dubnu odříznuta, bez zásob a posil. Němci rychle zareagovali, stáhli k Dubnu značné síly (včetně 16. tankové divize a několika pěších divizí) a Popelovu skupinu obklíčili. Po několika dnech hrdinské obrany musely zbytky sovětských sil ustoupit.

Podobně dopadly i další sovětské útoky. Rjabyševova skupina narazila na připravenou německou protitankovou obranu a musela se stáhnout. Generál Kirponos si uvědomoval marnost těchto útoků a nařídil ústup, aby zkrátil frontu a zabránil obklíčení. Žukov však jeho rozkaz zrušil a nařídil v útocích pokračovat, což vedlo jen k dalším zbytečným ztrátám.

Zásadním faktorem, který rozhodl o německém vítězství, byla prakticky absolutní nadvláda ve vzduchu. Sovětské letectvo bylo z velké části zničeno na zemi hned v prvních hodinách operace Barbarossa. Německá Luftwaffe tak měla volné nebe.

Bombardovací eskadry (Kampfgeschwader 51, 54 a 55) neustále útočily na sovětské kolony. Letadla ničila nejen samotné tanky (Luftwaffe si v této oblasti připsala zničení přes 200 sovětských obrněnců), ale především zranitelná nákladní auta s palivem a municí. Němečtí letci navíc prováděli neustálý průzkum, takže německé velení mělo dokonalý přehled o pohybu sovětských vojsk, zatímco sovětští velitelé byli prakticky slepí. Letecké útoky také rozbily velitelství 15. mechanizovaného sboru a těžce zranily jeho velitele, generálmajora Ignatije Karpeza.

Bitva u Brodů skončila pro Rudou armádu katastrofou. Z původních více než 3 000 nasazených tanků ztratili Sověti ohromujících 2 648 strojů. Většina mechanizovaných sborů Jihozápadního frontu přestala existovat jako bojeschopná síla a jejich zbytky musely být rozpuštěny. Německé ztráty byly v porovnání s tím minimální – Wehrmacht přišel o zhruba 300 tanků, přičemž pouze 85 z nich bylo zničeno nenávratně.

Přestože Němci utrpěli ztráty a jejich postup byl na několik dní zpomalen, 1. tanková skupina si zachovala svou bojeschopnost a mohla pokračovat v ofenzivě. Zničení sovětských mobilních záloh u Brodů otevřelo Wehrmachtu cestu hlouběji na Ukrajinu, což nakonec vedlo k obrovským obkličovacím operacím u Umaně a Kyjeva, kde padly do zajetí statisíce sovětských vojáků (samotný generál Kirponos odmítl kapitulaci a padl v boji).

Bitva u Brodů však přinesla i jedno důležité varování pro německé velení. Šok ze setkání s tanky T-34 a KV-1 ukázal, že německá technika začíná zaostávat. Toto zjištění urychlilo vývoj nových, těžších zbraní, které později vyústily ve zrod legendárních tanků Panther a Tiger.

Závěrem lze říci, že bitva u Brodů jasně demonstruje, jak málo znamená samotná početní a technická převaha na bojišti, pokud není podpořena fungující logistikou, kvalitním výcvikem a kompetentním velením.