Praga LT vz. 38: Československý klenot ve službách Wehrmachtu

Než ČKD se svým tankem zvítězila v armádní soutěži, měl jeho předchůdce už za sebou úspěšnou exportní kariéru. Na přelomu let 1934 a 1935 oslovila firmu íránská nákupní komise s poptávkou po lehkých tancích. Konstruktér Alexej Surin navrhl tank TNH s kanonem ráže 37 mm a lehčí tančík AH-IV s kulometnou výzbrojí. Írán si nakonec objednal 50 kusů od každého typu a mezi lety 1936 a 1939 ČKD dodala další exportní tanky do Rumunska, Švýcarska a Peru. Právě tato zkušenost s exportními stroji stála za rychlým úspěchem prototypu TNH-S ve zkouškách roku 1938.

V říjnu 1937 stálo velení československé armády před zásadním rozhodnutím. Tanky LT vz. 35 sice byly technicky vyspělé, ale trpěly řadou provozních problémů. Zejména pneumatické systémy řízení a řazení měly tendenci se v chladu zadírat. Místo objednávky dalších tří set kusů proto Ministerstvo národní obrany vypsalo soutěž na nový lehký tank.

Do klání nastoupily dva tradiční rivalové československého zbrojního průmyslu. Plzeňská Škoda přišla s vylepšenými verzemi tanku LT vz. 35 označovanými jako Rek. I a Rek. II. Konkurenční ČKD naopak vsadila na upravenou verzi svého úspěšného exportního tanku TNH, jehož konstruktérem byl inženýr Alexej Surin. Nový prototyp s tovární značkou TNHPS dostal silnější motor a modernější systém řízení.

Armádní zkoušky byly zahájeny v lednu 1938 a jednoznačným vítězem se stal tank ČKD. Dne 22. července 1938 byla podepsána objednávka na 150 tanků pod armádním označením LT vz. 38. Původně se předpokládalo dodání dvaceti kusů do konce roku a zbytku v prvním čtvrtletí 1939. Realita však byla jiná. Prvních deset tanků bez výzbroje bylo hotovo teprve v polovině března 1939. V případě válečného konfliktu na podzim 1938 by tedy tyto tanky československé armádě bohužel nepomohly.

LT vz. 38 představoval na svou dobu mimořádně vyvážené vozidlo. S bojovou hmotností kolem 8 800 kilogramů dokázal spojit dostatečnou palebnou sílu, přiměřené pancéřování a vynikající pohyblivost. Posádku tvořili tři muži, Němci u ní později přidali samostatného nabíječe, čímž ji rozšířili na čtyři.

Charakteristickým znakem podvozku byla čtyři velká pojezdová kola potažená pryží. Každá dvojice kol byla samostatně zavěšená a odpružená listovými pery, což zajišťovalo tanku jízdní vlastnosti přinášející podle mnoha svědectví posádek dojem, že jednotlivé součásti (motor, převodovka, řízení, kola i pásy) jsou navzájem dokonale sladěny.

Srdcem tanku byl vodou chlazený šestiválcový motor Praga TNHPS o výkonu 93 kW (126 koní). Ten poháněl vozidlo maximální rychlostí 42 km/h po silnici a 25 km/h v terénu, s dojezdem až 250 kilometrů po silnici. Tank dokázal překonávat překážky vysoké 80 centimetrů, brodit se v hloubce 80 cm, přejíždět zákopy o šířce 210 cm a zdolávat stoupání až 58 %.

Hlavní zbraní byl kanón Škoda A7 ráže 37 milimetrů s drážkovanou hlavní L/47, který nesl 90 nábojů. Na 500 metrů dokázal při kolmém dopadu prorazit 38 milimetrů silný pancíř. To bylo v roce 1939 zcela dostatečné pro boj s většinou tehdejších obrněnců. Doplňovaly ho dva těžké kulomety ZB vz. 37 ráže 7,92 mm se zásobou 2500 nábojů. Konstrukce také výrazně zjednodušovala údržbu a servis, což ve válečných podmínkách hrálo klíčovou roli.

Po okupaci Čech a Moravy v březnu 1939 padla celá rozpracovaná zakázka do rukou německého Waffenamtu. Zbrojní úřad okamžitě rozpoznal potenciál tanku. Československý tank byl lepší než německý Pz.Kpfw.II Ausf. C a svými parametry se blížil střednímu Pz.Kpfw.III Ausf. E. Za cenu jen o něco málo vyšší než u Panzeru II tak Wehrmacht získával vozidlo o třídu lepší.

Výroba se v ČKD, přejmenované na Böhmisch-Mährische Maschinenfabrik (BMM), naplno rozběhla 22. května 1939. Tank prošel několika jmennými změnami. Nejprve nesl označení Tschechische Pz.Kpfw.III, později Leichte Tank Muster 38 (L.T.M. 38) a od 16. ledna 1940 už definitivní Panzerkampfwagen 38(t), kde písmeno „t“ znamenalo „tschechisch“ – český.

Ausf. A (150 kusů, květen–listopad 1939) se od původní československé specifikace lišil jen minimálně – šlo hlavně o nátěr německou pancéřovou šedí místo čs. trojbarevné kamufláže, instalaci nového elektrického vybavení značky Bosch a výměnu za německé radiostanice FuG 2 nebo FuG 5.

Ausf. B (110 kusů, leden–květen 1940) reflektovala zkušenosti z polského tažení. Rámová anténa byla nahrazena klasickou, byly doplněny světlomety Notek, přidána otočná pancéřová zástěna periskopu a upraven kryt zaměřovače.

Ausf. C (110 kusů, květen–srpen 1940) přinesla klíčové zesílení čelního pancíře korby z původních 25 na 40 milimetrů. Kolem věže byl umístěn pancéřový prstenec, který zabraňoval jejímu zablokování zaseknutými granáty.

Ausf. D (105 kusů, září–listopad 1940) se od předchozí série lišila jen minimálně – došlo hlavně k úpravě uchycení antény.

Ausf. E (275 kusů, listopad 1940 – květen 1941) představovala zásadní modernizaci. Čelní pancíř korby i věže byl zesílen na 50 milimetrů složením dvou desek po 25 mm, boční pancéřování věže vzrostlo z 15 na 30 milimetrů. Hmotnost tanku stoupla na 10 345 kilogramů.

Ausf. F (250 kusů, květen–říjen 1941) pokračovala v konstrukční linii Ausf. E s drobnými úpravami.

Ausf. S představovala zvláštní kapitolu. Šlo o 90 tanků, které si původně objednalo Švédsko podle smlouvy z 21. března 1940. V červenci 1940 však Wehrmacht celou sérii zabavil pro své potřeby a nechal ji upravit tak, aby zhruba odpovídala specifikacím Ausf. E/F.

Ausf. G (306 kusů, říjen 1941 – červen 1942) se stala poslední produkční sérií. Došlo k výraznému zjednodušení výrobní technologie. Čelní deska se stala monolitickou, vyráběnou z homogenního 50mm plechu místo dřívějšího skládaného pancíře, a celkově byl počet nýtových spojů výrazně snížen. Právě nýtovaná konstrukce představovala jednu ze slabin tanku, neboť po zásahu mohly nýty vlétnout dovnitř bojového prostoru a působit jako šrapnel.

Celkem bylo pro Wehrmacht vyrobeno 1396 tanků, dalších 37 pro slovenskou armádu. Na jaře 1942 už bylo zřejmé, že 37mm kanón ani další zesilování pancéřování nemohou Panzer 38(t) udržet jako frontový tank. Výroba proto byla v červnu 1942 ukončena a továrna se soustředila na využití jeho podvozku pro samohybné zbraně.

Bojový debut prodělaly tanky Panzer 38(t) Ausf. A během polského tažení v září 1939. Byly zařazeny u 67. tankového praporu 3. lehké divize pod velením generálmajora Adolfa Kuntzena. Divize disponovala 57 kusy L.T.M. 38 a rychle se ukázalo, že jde o velmi spolehlivé a bojově účinné tanky. Během tažení bylo ztraceno sedm kusů, podle některých pramenů byly všechny později opraveny a vráceny do služby. První Panzer 38(t) byl ztracen 6. září 1939 po zásahu polským 37mm protitankovým kanónem.

Po polské kampani došlo v říjnu 1939 k reorganizaci – 3. lehká divize se stala 8. tankovou divizí. Zároveň byla českými tanky vyzbrojena i 7. tanková divize, jejíž velení převzal v únoru 1940 tehdy ještě generálmajor Erwin Rommel.

Francouzského tažení se v květnu a červnu 1940 zúčastnilo 229 tanků Panzer 38(t) rozdělených mezi 7. a 8. tankovou divizi. Sedmá tanková divize pod Rommelovým velením si vydobyla přezdívku „divize duchů“, protože se objevovala tam, kde ji nikdo nečekal. Po překročení Maasy u Dinantu 13. května postupovala jako první tanková divize na západ a 21. května u Arrasu odrazila britský protiútok. Osmá tanková divize v rámci XLI. tankového sboru překročila Maasu 14. května u Nouzonville. Obě divize se poté podílely na obklíčení spojeneckých vojsk u Dunkerque.

Proti starším francouzským lehkým tankům měl Panzer 38(t) výhodu zejména v pohyblivosti, ergonomii a způsobu řízení boje. Německou převahu ve Francii však netvořila jen technika, ale také taktika, pružnější velení a mnohem širší využití radiového spojení. Během kampaně bylo poškozeno 54 tanků Panzer 38(t) a jen šest bylo ztraceno nenávratně. Zároveň se však ukázala i slabina. Tvrdý pancíř sice střelu zastavil, ale měl tendenci praskat, což snižovalo odolnost desky při opakovaných zásazích.

Na jaře 1941 se 8. tanková divize se 118 bojovými tanky Panzer 38(t) a sedmi velitelskými stroji zúčastnila balkánské kampaně a 13. dubna 1941 vstoupila do Bělehradu. Před invazí do SSSR nechali Němci část tanků vybavit tažným přívěsem s dvěstělitrovým sudem paliva, který zvyšoval dojezd vozidla na rozlehlých sovětských prostorách. Přívěs šlo v případě ohrožení palbou rychle odpojit přímo z kabiny tanku.

K zahájení operace Barbarossa 22. června 1941 měl Wehrmacht ve svých tankových divizích 625 tanků Panzer 38(t) a 35 velitelských PzBfWg 38(t). Byly rozděleny mezi 7., 8., 12., 19. a 20. tankovou divizi. Spolu s Panzery 35(t) tak české tanky tvořily téměř čtvrtinu veškeré německé tankové síly nasazené v Barbarosse.

Osmá tanková divize operovala v oblasti Leningradu jako součást Skupiny armád Sever, ostatní čtyři divize působily na středním úseku fronty ve Skupině armád Střed. Na počátku roku 1942 byla tanky Panzer 38(t) vyzbrojena i nově vzniklá 22. tanková divize, která operovala na Krymu. Šlo o poslední jednotku, která tyto tanky obdržela. Při přesunu na frontu v únoru 1942 jich měla 77, do začátku letní ofenzívy Fall Blau se jejich počet u divize zvýšil na 114. Divize bojovala nejen na Krymu, ale i u Rostova na Donu.

Východní fronta ovšem nemilosrdně odhalila limity lehkého tanku. Setkání se sovětskými T-34 a těžkými KV se pro Panzer 38(t) stalo katastrofou. Ani jeho 37mm kanón, ani pancéřování nedokázaly novým sovětským typům účinně čelit. Zatímco v červnu 1941 bylo nenávratně ztraceno „pouhých“ 33 kusů, v červenci padl rekord 183 ztracených tanků. Do konce roku Wehrmacht evidoval 796 ztracených tanků Panzer 38(t). V roce 1942 Wehrmacht ztratil dalších 429 tanků, v roce 1943 to bylo 222 kusů. V roce 1944 už nebyly zaznamenány žádné bojové ztráty tohoto typu, přesto jich armáda k říjnu 1944 evidovala ještě 229, sloužících u školních, strážních a protipartyzánských jednotek.

Během roku 1942 byly tanky Panzer 38(t) postupně z východní fronty stahovány. Sloužily dále v záložních jednotkách, k výcviku řidičů a jako muniční vozidla. Celkem 351 věží z vyřazených tanků našlo uplatnění ve stálých opevněních po celé Evropě a v německých obrněných vlacích.

Zbytek tanků přesto bojoval dál. Posledními jednotkami, které Panzer 38(t) bojově nasadily, byly 8. a 20. tanková divize s celkem 13 vozidly 30. června 1943. Poslední bojové nasazení pak připadlo spíše na německé spojence. Rumunské tanky bojovaly v roce 1944 v obranných bojích na Krymu, kde byly zničeny, dvacítka přeživších se v srpnu 1944 zapojila do rumunské vzpoury proti Němcům a naposledy pomáhala Rudé armádě při postupu na Slovensko na přelomu února a března 1945. Slovenské LT vz. 38 se v roce 1944 zapojily do osvobozovacích bojů na Slovensku a maďarské tanky, původně určené k výcviku, bojovaly ještě v roce 1945, byť už zcela beznadějně proti T-34/85 a IS-2.

Přestože byla výroba tanku Panzer 38(t) v roce 1942 ukončena, jeho vynikající podvozek si našel druhý život. BMM dostala za úkol navrhnout a postavit řadu samohybných zbraní, které využívaly osvědčenou konstrukci. Vzniklo tak několik legendárních vozidel:

Právě Hetzer se stal symbolem toho, jak dokázala československá konstrukce sloužit až do samého konce války. Kromě toho bylo několik desítek tanků upraveno na velitelské PzBfWg 38(t) s modifikovanou výbavou pro řízení bojů. Tyto velitelské vozy, označované Sd.Kfz. 266 až 268, se lišily hlavně radiovým vybavením a typem antén. U všech byl odstraněn trupový kulomet a nahrazen pancéřovým plátem. U varianty Sd.Kfz. 267 navíc zmizel i hlavní kanón, nahrazený dřevěnou atrapou, aby nepřítel na dálku nepoznal, že jde o neozbrojený velitelský stroj.

Zajímavou, nikdy však sériově nevyráběnou odbočkou byl plovoucí tank. V roce 1941 vznikl jeden prototyp s odhoditelným plovákem a lodními šrouby poháněnými motorem tanku, úspěšně otestovaný přímo na Vltavě.

BMM se také ucházela o zakázku na nový rychlý průzkumný tank (projekt TNH n. A.) v soutěži s firmami MAN a Škoda. Přestože pražský prototyp v testech v Kummersdorfu roku 1942 obstál lépe než škodovácký konkurent, zvítězil nakonec návrh firmy MAN – pozdější Pz.Kpfw. II Ausf. L Luchs.

Ještě před válkou vzbudil TNH výrazný zájem v zahraničí. V březnu 1939 jeden prototyp testovala Británie, která však o něj nakonec neprojevila zájem. O rok později se ironií osudu britské křižníkové tanky Cruiser Mk III a Mk IV utkaly s německými jednotkami vybavenými mimo jiné Panzer 38(t) v bojích ve Francii.

Větší úspěch měl tank ve Švédsku – i když ne tak, jak by švédská armáda chtěla. Po zabavení objednaných 90 tanků Wehrmachtem byla nakonec v listopadu 1940 prodána alespoň výrobní licence, díky které se ve Švédsku rozběhla produkce licenčních tanků pod označením Strv m/41.

Během války používaly Panzer 38(t) i další spojenci Osy. Slovenská armáda objednala v letech 1941–1943 celkem 37 nových tanků LT-38 a v letech 1943–1944 dalších 37 z vyřazené německé výzbroje. Slovenské tanky sloužily nejprve na východní frontě a později sehrály roli ve Slovenském národním povstání, kdy povstalci disponovali 13 kusy.

Maďarská armáda získala od Němců v letech 1941–1942 přibližně 108 tanků verzí Ausf. F a G, které pod označením T-38 nasadila na východní frontě. Rumunsko zakoupilo v roce 1943 padesát kusů, které se paradoxně později (po přechodu Rumunska na stranu Spojenců) účastnily osvobozování Československa. Deset tanků zakoupilo v roce 1943 také Bulharsko, které je pod označením Lek Tank Praga nasadilo v letech 1944–1945 proti bývalým německým spojencům.

Po skončení války se tanky konečně dostaly do rukou svého původního zákazníka. Československá armáda zprovoznila 31 tanků, které zařadila do výzbroje pod označením LT-38/37, kde druhé číslo označovalo ráži kanónu.

Zájemci o vojenskou techniku si mohou LT vz. 38 dodnes prohlédnout na několika místech. Nejlepší možnost nabízí Vojenské technické muzeum Lešany u Prahy, kde je vystaven plně restaurovaný a pojízdný exemplář v československé kamufláži. Tank se pravidelně účastní ukázek a akcí věnovaných vojenské historii. Dochované exempláře LT vz. 38 a jeho pozdějších variant lze najít také v dalších vojenských muzeích a sbírkách po celém světě.

Na Slovensku se nacházejí dva exempláře v Muzeu Slovenského národního povstání v Banské Bystrici. Kompletní tank V-3023 patřil 2. tankové rotě Pluku útočné vozby a bojoval u Telgártu, Žiaru nad Hronom a Dobré Nivy, než se koncem října 1944 stal kořistí německé armády. Po válce se dostal k československé armádě a od roku 1964 byl vystaven v muzeu. Nyní prochází náročnou restaurací do původní povstalecké podoby. Druhým exponátem je torzo tanku V-3002, který povstalci nasazovali na Oravě a po bojích byl odstaven u Zázrivé.

Ironií osudu se toto vozidlo, které mělo bránit Československo, stalo jedním z nejúspěšnějších tanků Wehrmachtu v prvních letech druhé světové války. Jeho konstrukční kvality byly tak vysoké, že jeho podvozek sloužil jako základ celé řady bojových a podpůrných vozidel až do samého konce války. LT vz. 38 tak zůstal jedním z nejvýraznějších výsledků československého meziválečného tankového vývoje.