Zkáza Skupiny armád Střed: Jak sovětská ofenzíva zlomila vaz Wehrmachtu

Operace nesla jméno gruzínského knížete a ruského vojevůdce Pjotra Bagrationa, který padl v bitvě u Borodina proti Napoleonovi. A stejně jako tehdy měla i tentokrát rozhodnout o osudu evropské války.

Operace Bagration byla zahájena 22. června 1944 – přesně na den tři roky po napadení Sovětského svazu Německem v rámci operace Barbarossa. Symbolika data nebyla náhodná. Josif Stalin plánoval odvetu za katastrofu, která zachvátila Rudou armádu v létě 1941 a která ho tehdy natolik šokovala, že se na několik dní prakticky stáhl z veřejného řízení státu.

Ačkoli je operace Bagration v západní historiografii často zastíněna vyloděním v Normandii zahájeným pouhých šestnáct dní předtím, právě sovětská ofenzíva byla svým rozsahem jednou z největších vojenských operací druhé světové války. Zatímco západní spojenci na plážích Normandie čelili necelé čtvrtině německé armády, Sovětský svaz na východní frontě čelil přibližně třem čtvrtinám pozemních sil Wehrmachtu.

Stalin do ní vrhl kolem 2,3 milionu vojáků, 4 000 tanků, 5 000 letadel, 2 000 raketometů kaťuša a přibližně 22 000 děl a minometů. Odhady se však liší podle toho, zda zahrnují pouze síly nasazené při zahájení operace, nebo všechny jednotky, které se do bojů zapojily v jejím průběhu. Podle jiných autorů činily úvodní síly asi 1,67 milionu mužů se 33 tisíci děly a minomety a 5 800 tanky a samohybnými děly. Další jednotky byly navíc v průběhu operace přesouvány z ostatních úseků fronty.

Cílem bylo rozdrtit německou Skupinu armád Střed pod velením polního maršála Ernsta Busche a otevřít cestu do Polska, Východního Pruska a nakonec k Berlínu.

Německé velení vědělo, že přijde velká sovětská ofenzíva – nevědělo však kde. Sověti zvažovali tři možnosti hlavního směru úderu. Nejvhodnějším pro nasazení tanků se zdál jih přes Ukrajinu, tam ale Němci vybudovali několik obranných linií. Severní varianta směřovala do Pobaltí, kde ale po vyčerpávajících bojích na řece Narvě panoval relativní klid.

Rozhodnutí padlo v dubnu 1944 ve prospěch nejméně očekávaného řešení – hlavní úder povede přes běloruské bažiny. Tento terén, protkaný řekami, lesy a bažinami, se zdál pro operace tankových vojsk neprostupný, a proto zde byla německá obrana slabší. Právě to bylo klíčové.

Sovětská maskirovka (dezinformační operace) dosáhla v přípravách Bagrationu vrcholu. Přesuny obrovského množství techniky probíhaly výhradně v noci beze světel, přes den byly transporty pečlivě maskovány. Na úseku Skupiny armád Severní Ukrajina se vedla klamná rádiová komunikace a německým průzkumným letadlům bylo záměrně umožněno fotografovat seskupení maket tanků a děl. Německé hlavní velení proto předpokládalo, že hlavní úder přijde na jihu, v Haliči, a Hitler tam soustředil značnou část strategických rezerv.

Výsledek byl citelný. Do zahájení útoku přišla Skupina armád Střed o 15 % svých divizí, 88 % tanků a téměř třetinu těžkého dělostřelectva – přesunutých na jih, kde k očekávanému sovětskému úderu nikdy nedošlo.

Generál Konstantin Rokossovskij navíc prosadil netradiční koncepci útoku s několika hlavními směry současně, které měly proniknout na různých místech německé linie a rozdělit nepřátelské síly na menší, snadněji obklíčitelné části.

Koncepce navazovala na sovětskou doktrínu tzv. hluboké operace, rozvíjenou už od 20. a 30. let. Na rozdíl od německého bleskového válčení, které stavělo na jediném soustředěném průlomu, cílila hluboká operace na několik současných proražení fronty v různých bodech, jež nepříteli znemožňovala soustředit obranu na jedno místo.

Do roku 1944 vstupovala Rudá armáda jako zcela jiná síla než ta, která v roce 1941 utíkala k Moskvě. Vítězství u Stalingradu a Kurska jí dala sebedůvěru, získala zkušenosti a technicky se propracovala na světovou úroveň.

Zásadní roli sehrály dodávky ze západu v rámci Lend-Lease programu. Americké tanky Sherman sice byly obecně považovány za méně vhodné k boji s těžkými německými tanky než modernizované T-34/85 a sovětský Jak-3 patřil mezi nejvýkonnější stíhačky války, skutečnou hodnotu americké pomoci však představovala především motorová vozidla. Jeep Willys, Dodge, obrněná vozidla Scout, polopásové transportéry Half-Track a hlavně dvouapůltunové Studebakery (kterým sovětští vojáci láskyplně říkali „studěr“) zajistily dosud nevídanou mobilitu. Právě náklaďáky z lend-lease sloužily jako dělostřelecké tahače, přepravovaly pěchotu a především prodloužily zásobovací linie. Motorizace se stala tou dlouhou paží, která umožnila tvrdé pěsti Rudé armády rozmáchnout se k pádnému úderu.

Vlastní obrněná pěst byla domácí. Modernizované tanky T-34/85 s kanonem ráže 85 mm dokázaly ničit německé obrněnce na větší vzdálenost. Nová samohybná děla SU-85, SU-100, SU-122, SU-152, ISU-122 a ISU-152 si dokázala poradit s tanky Tiger a Panther. Nejtěžší „zverobojové“ (zabijáci šelem) SU-152 a ISU-152 patřily k nemnoha spojeneckým obrněným vozidlům schopným jediným zásahem utrhnout věž německého tanku.

Neméně důležitá byla morální a taktická proměna. Přeživší vojáci se stali zkušenými veterány. Nižší důstojníci a seržanti pracovali samostatněji a iniciativněji. Naučili se čelit německé taktice Blitzkriegu a nedali se snadno zaskočit. Důstojníci opět nosili nárameníky jako v carské armádě a dostávali vyznamenání Suvorova a Kutuzova. Vliv politických komisařů byl výrazně omezen. Z revoluční milice se stala moderní imperiální armáda.

Že se blíží katastrofa, tušili i někteří němečtí velitelé. Generál Hans Jordan, velitel 9. armády, si těsně před útokem zapsal do válečného deníku, že sovětskou ofenzívu by šlo zastavit, ale ne při současných rozkazech k naprosto rigidní obraně. Pokud útok vypukne, bude armáda muset buď přejít k pohyblivé obraně, nebo uvidí zhroucení své fronty. Jeho slova se měla během několika dní naplnit doslova.

Vlastní útok začal v noci z 21. na 22. června omezenými útoky s cílem odhalit slabá místa německé obrany. Hlavní úder přišel 23. června mezi 5. a 6. hodinou ranní. Na frontě dlouhé několik stovek kilometrů se pod palbou desítek tisíc děl a raketometů rozechvěla zem. Sovětské dělostřelectvo bylo tentokrát obzvláště přesné a umlčelo většinu německého dělostřelectva. Německá první linie obrany byla na mnoha úsecích rozdrcena a mnoho vojáků opouštělo pozice v chaosu.

Na severním křídle u Vitebska útočil 1. pobaltský front generála Bagramjana společně s částí 3. běloruského frontu generála Čerňachovského proti německé 3. tankové armádě generála Reinhardta. Německá 299. a 197. divize VI. sboru byly pod prvním úderem 39. armády zcela zničeny. Do 27. června Němci ztratili prakticky celý LIII. sbor s 28 000 až 30 000 vojáky a padl i Vitebsk, přeměněný Hitlerovým rozkazem na „pevnost“. Tato strategie se ale často obracela proti samotným Němcům. Sovětské jednotky izolovaná „pevnostní“ města nezřídka jednoduše obcházely, pokud jejich dobytí nebylo nezbytné pro pokračování ofenzívy. Posádky tak zůstávaly odříznuté a bojově nevyužitelné, aniž by je bylo nutné dobývat. Během útoku se malému oddílu seržanta Fjodora Blochina podařilo obsadit klíčový most přes Západní Dvinu.

Na středním úseku u Orši a Mogilevu čelily jednotky německé 4. armády generála Tippelskircha náporu 3. a 2. běloruského frontu. Orša padla 26. června, Mogilev o dva dny později. Ustupující jednotky XII. a XXXIX. sboru se zoufale probíjely k přechodům přes Berezinu.

Na jižním křídle útočil 1. běloruský front generála Rokossovského. Právě zde měl jeho útok neobyčejnou sílu – sovětská 3. armáda rozdrtila 134. divizi a Batovova 65. armáda vytvořila průlom navzdory protiútoku 20. tankové divize.

Masakrem skončila bitva o Bobrujsk na Berezině. 27. června se zde spojily severní a jižní klešťové útoky Rokossovského frontu a obklíčily XXXV. sbor generálporučíka von Lützowa spolu s částmi XXXXI. tankového sboru a 20. tankové divize. Německé pokusy o průnik z kotle byly odraženy soustředěnou palbou dělostřelectva a nálety sovětského letectva. Z Bobrujsku uniklo pouze asi 12 000 vojáků. Dalších 20 000 padlo do zajetí a kolem 50 000 bylo zabito nebo nezvěstných.

Až 26. června pochopilo německé nejvyšší velení (OKH), že hlavní sovětskou ofenzívou jsou boje v Bělorusku a že cílem je Minsk. 5. tanková divize byla urychleně stažena od Skupiny armád Severní Ukrajina, ale bylo pozdě. 28. června Hitler odvolal Ernsta Busche a nahradil ho Walterem Modelem.

Sovětská vojska se k Minsku přibližovala z několika směrů – ze severovýchodu 5. gardová tanková armáda, z východu 2. gardový tankový sbor, z jihu 65. armáda. 2. července padlo rozhodnutí o evakuaci Minska. 3. července už dorazil sovětský 2. tankový sbor na předměstí a do večera se rozpoutaly pouliční boje. 4. července se západně od Minska spojily útočící svazky a v obrovském kotli východně od města zůstalo asi 100 000 vojáků německé 4. armády.

Několik dní se obklíčené jednotky pokoušely probít z kotle. Nejsilnější skupinu tvořily zbytky XII. sboru pod generálporučíkem Vinzencem Müllerem a XXVII. sboru pod generálem Paulem Völckersem. Hrot útoku vedený 25. divizí tankových granátníků byl 5. července odražen. 57. pěší divize a divize tankových granátníků Feldherrnhalle padly při pokusu proniknout jižně od města. Pouze bojová skupina Flörke se dokázala probít k jednotkám 12. tankové divize.

4. polní armáda přestala prakticky existovat jako bojeschopná síla. Skupina armád Střed utrpěla během operace katastrofální ztráty v podobě padlých, nezvěstných a zajatých vojáků. Rozbito nebo zničeno bylo 28 divizí ze 3. tankové, 4. a 9. polní armády.

Klíčovou, byť často opomíjenou roli sehráli běloruští partyzáni. V roce 1944 podle sovětských údajů ovládali už zhruba 60 % běloruského území a jejich počet dosahoval přibližně 374 000 bojovníků. Skupina armád Střed měla v zádech nepřítele, který jí systematicky ničil komunikace.

Těsně před zahájením ofenzívy podnikli partyzáni sérii koordinovaných úderů proti německým železnicím. V noci z 19. na 20. června, tedy ještě před zahájením vlastního útoku, odpálili partyzáni přes 10 000 náloží na železničních tratích, mostech a dalších strategických dopravních uzlech v německém týlu. Podle dostupných zdrojů ochromili většinu hlavních železničních spojení v týlu Skupiny armád Střed. Ničili koleje, vojenské transporty a způsobili chaos v dodávkách munice, pohonných hmot i v přesunech jednotek. Právě v okamžiku, kdy Wehrmacht potřeboval flexibilně přesunovat zálohy, se ocitl paralyzován.

Při likvidaci obklíčených německých jednotek sehrály partyzánské oddíly rovněž významnou roli. Nacistická okupační politika, včetně holokaustu a brutálních protipartyzánských operací, si během války v Bělorusku vyžádala přes milion civilních obětí. Význam partyzánů byl symbolicky uznán 16. července 1944, kdy se v osvobozeném Minsku uskutečnila slavnostní přehlídka, které se zúčastnilo 30 000 partyzánů.

Bagration bývá označován za největší jednotlivou porážku v německé vojenské historii. Podle některých odhadů dosáhly celkové německé ztráty až 450 000 mužů. Bylo zničeno 17 divizí a 3 brigády, dalších 50 divizí ztratilo více než polovinu svých stavů. Ztráty byly srovnatelné s katastrofou u Stalingradu nebo ještě horší. Padlo 9 generálů, 22 bylo zajato. Generálporučíci Zutavern a Philipp z 18. divize tankových granátníků a 134. pěší divize spáchali sebevraždu.

17. července 1944 Stalin uspořádal v Moskvě velkolepou podívanou. Městem pomalu procházel tříkilometrový průvod 57 000 německých vojáků včetně 19 generálů zajatých v Bělorusku. Před zraky Moskvanů i desítek zahraničních novinářů to bylo pro Hitlera další ponížení.

Vojenské důsledky byly nedozírné. Sovětská vojska se za pouhých pět až šest týdnů posunula o 300 až 600 kilometrů na západ a stála pouhých 650 kilometrů od Berlína. Cesta na Balkán, do Maďarska, Polska, Východního Pruska a Slezska se otevřela. Skupina armád Sever byla odříznuta a nakonec izolována v Kuronském kotli s asi 300 000 vojáky. 24. července u Lublinu osvobodila Rudá armáda první velký nacistický koncentrační a vyhlazovací tábor, který padl do rukou Spojenců – Majdanek. 28. července padl Brest.

Politické důsledky byly stejně dalekosáhlé. Katastrofa na východní frontě spolu s postupem spojenců na západě vyvolala u části německého důstojnického sboru zoufalý pokus zvrátit vývoj. 20. července 1944 provedli spiklenci v čele s plukovníkem Stauffenbergem neúspěšný atentát na Hitlera. Koncem léta se ke slovu dostal i další sled událostí. Převrat v Rumunsku 23. srpna a následný převrat v Bulharsku 9. září znamenaly ztrátu ropných polí u Ploiești a definitivní rozklad Osy.

Rychlý postup Rudé armády vyvolal 1. srpna 1944 vypuknutí Varšavského povstání. Zde se historikové rozcházejí v hodnocení Stalinovy role. Někteří tvrdí, že úmyslně nechal nekomunistický odboj Armii Krajowej utopit v krvi. Povstání si podle odhadů vyžádalo životy zhruba 16 000 bojovníků Armii Krajowej a 150 000 až 200 000 civilistů. Jiní upozorňují na skutečnost, že jednotky sovětské 2. tankové armády svedly ve dnech 31. července až 5. srpna severovýchodně od Varšavy jednu z největších tankových bitev na polském území proti pěti německým tankovým divizím, včetně elitních jednotek Hermann Göring, Wiking a Totenkopf, a byly zatlačeny o zhruba 30 kilometrů zpět. Sovětská vojska po překonání 600 kilometrů byla vyčerpaná, potřebovala doplnit stavy a zajistit zásobování. Celkové sovětské ztráty operace dosáhly asi 180 000 mrtvých a nezvěstných a dalších 578 000 raněných.

Rychlý postup Rudé armády zároveň přispěl k vývoji událostí, které na konci srpna vyústily ve Slovenské národní povstání.

Operace Bagration definitivně zlomila vaz Wehrmachtu. Skupina armád Střed (páteř východní fronty) přestala fakticky existovat jako bojeschopná síla. Spolu s vyloděním v Normandii otevřela operace Bagration cestu ke konečné porážce nacistického Německa, a zároveň předznamenala poválečné uspořádání střední a východní Evropy pod sovětskou dominancí, které mělo přetrvat téměř půl století.