Triumf „Pouštní lišky“: Bitva u Gazaly 1942 a vrchol německého tažení v Africe

Na počátku roku 1942 se situace v severoafrickém válčišti nacházela v nestabilní rovnováze. Po úspěšné britské operaci Crusader z konce roku 1941 byly síly Osy zatlačeny až k El Agheile, avšak postup o téměř 800 kilometrů přetížil spojenecké zásobovací trasy. Generál Erwin Rommel toho brilantně využil a v lednu 1942 zasadil Britům nečekaný protiúder, jímž znovu získal značnou část Kyrenaiky.

Klíčovou roli přitom sehrálo Středomoří. Intenzivní bombardování Malty německou Luftwaffe pod velením polního maršála Alberta Kesselringa dramaticky zlepšilo zásobovací situaci Osy. Zatímco v lednu 1942 dorazilo do severní Afriky zhruba 60 000 tun zásob, v dubnu už toto číslo vzrostlo na 150 000 tun. Britové mezitím sílu protivníka podceňovali – odhadovali ji na přibližně 35 000 mužů, ačkoli skutečnost byla více než dvojnásobná. Skutečná síla Osy dosahovala zhruba 80 000 mužů – 50 000 Němců a 30 000 Italů.

Samotná linie u Gazaly vznikla až po další eskalaci bojů. Dne 21. ledna 1942 vyslal Rommel tři silné obrněné kolony na průzkumnou akci. Když narazily jen na řídkou obranu, proměnil průzkum v plnohodnotnou ofenzivu. Již 28. ledna dobyl zpět Benghází a 3. února Timimi. Spojenci se do 6. února stáhli na linii mezi Gazalou a Bir Hakeimem – tedy přesně tam, odkud byly síly Osy vytlačeny o sedm týdnů dříve. Tento ústup stál Brity 1 309 mužů, 42 zničených tanků, dalších 30 poškozených nebo porouchaných a 40 polních děl.

Po několika měsících vzájemného pozorování se obě strany na jaře 1942 horečně připravovaly na vlastní ofenzivu. Nad africkou pouští zavládl zdánlivý klid, který však věštil bouři.

V čele britské 8. armády stál generálporučík Neil Ritchie, jehož schopnosti se ukázaly být bohužel nedostatečné pro nadcházející zkoušku. Pod jeho velením se shromáždilo přes 100 000 mužů pocházejících ze všech koutů britského impéria – Britové, Jihoafričané, Indové i Svobodní Francouzi. Ritchie disponoval dvěma sbory: XIII. sborem generála Gotta a XXX. sborem generála Norrieho.

Britská tanková síla byla úctyhodná – k dispozici bylo 849 tanků, včetně 167 nových amerických středních tanků M3 Grant vybavených 75mm kanonem. Tyto stroje představovaly technologický skok, protože si dokázaly bez problémů poradit s pancířem německých Panzerů III. Britskou tankovou sestavu doplňovaly domácí Crusadery, Matildy, Valentiny a americké lehké Stuarty.

Rommel se opíral přibližně o 90 000 vojáků a 561 tanků, z nichž však 228 tvořily italské stroje, které britští vojáci s despektem nazývali „pojízdné rakve“. Jádrem německé obrněné síly bylo 220 tanků PzKpfw III s 50mm kanonem, doplněných Panzery IV. Verzí se skutečnou dělostřeleckou převahou (dlouhohlavňových Panzerů IV Ausf. F2) měl Rommel v době začátku bitvy pouze čtyři kusy.

Klíčovou zbraní v Rommelově arzenálu se opět stalo obávané 88mm protiletadlové dělo Flak, jehož ničivá palba dokázala vyřadit prakticky jakýkoli spojenecký tank. Ve vzduchu si Osa udržovala převahu díky moderním stíhačkám Messerschmitt Bf 109F, které předčily britské Kittyhawky i Hurricany. Na britské straně současně probíhala reorganizace letecké podpory.

Plochý pouštní terén bez významnějších přírodních překážek přinutil Brity opřít svou obranu o originální, avšak zranitelný koncept takzvaných „boxů“. Šlo o samostatné opěrné body obehnané ostnatými dráty, minovými poli a spletitou sítí zákopů, v nichž se ukrývaly jednotky velikosti brigády podporované dělostřelectvem.

Páteř obranné linie se táhla od středomořského pobřeží západně od Gazaly na severu až po pouštní pevnost Bir Hakeim, ležící přibližně 65 kilometrů jižně od pobřeží. Severní úsek držela 1. jihoafrická divize a britská 50. (Northumbrijská) divize. Klíčový box u Sidí Muftah obsadila 150. pěší brigáda a nejjižnější výspu Bir Hakeim bránila 1. pěší brigáda Svobodných Francouzů pod velením generála Marie-Pierra Koeniga.

Rommel přitom vycházel z chybného předpokladu, že se britská minová pole nerozprostírají až k jihu za Bir Hakeim. O rozsáhlém „minovém močálu“, díky kterému Francouzi svou pozici obklopili, německé velení nevědělo. A právě tato mezera v poznání se stala jedním z důvodů nečekaně tvrdého odporu.

Systém ale trpěl vážnými nedostatky. Jednotlivé boxy byly od sebe příliš vzdálené, než aby si mohly poskytovat účinnou vzájemnou palebnou podporu. Mezi Sidí Muftah a Bir Hakeimem zela 20 kilometrů dlouhá mezera nekrytá dělostřelectvem. Ritchie navíc nedbal rady vrchního velitele generála Auchinlecka, aby soustředil své obrněné jednotky centrálně u boxu Knightsbridge. Britské tankové divize tak zůstaly rozptýlené, což bránilo jejich koordinovanému nasazení.

Za hlavní linií Britové vybudovali ještě několik záložních boxů – Commonwealth Keep na kopci Hill 209, dále Acroma, Knightsbridge a El Adem, které měly pokrýt důležité křižovatky pouštních cest. Box u Retmy byl dokončen jen těsně před zahájením Rommelovy ofenzivy. Práce na boxech u bodu 171 a Bir el Gubi dokonce začaly teprve 25. května – jediný den před útokem Osy.

Rommelův plán nesl krycí název Unternehmen Theseus. Jeho klíčovou součástí byl obchvatný manévr, který měl být zahájen na signál „Venezia“. Cílem nebylo nic menšího než úplné zničení nepřátelských sil a dobytí Tobruku.

Rommel hodlal upoutat pozornost Britů klamným čelním útokem, který na severu povedou italské pěší divize X. a XXI. sboru, soustředěné do skupiny pod velením generála Ludwiga Crüwella. Aby Britové uvěřili, že jde o hlavní úder, přidal jim Rommel dokonce dva německé tankové pluky. Hned poté, co by nepřítel spolkl návnadu, se hlavní síly Afrikakorpsu měly odvážně vydat na jih, obejít pravé křídlo britské sestavy u Bir Hakeimu a udeřit do zad zaskočenému protivníkovi.

V pozdním odpoledni 26. května 1942 se italské severní uskupení dalo do pohybu. Mračna prachu zvířená obrněnou technikou účinkovala přesně podle Rommelova záměru. Britové uvěřili, že proti nim míří jádro nepřítele. Kolem 21. hodiny padl smluvený signál „Venezia“ a Rommel vedl 10 000 vozidel na jihovýchod v obrovské obchvatné vlně. Na vnitřní straně manévru postupovala italská motorizovaná divize Trieste, dále obrněná Ariete, potom německá 21. a 15. tanková divize a na krajním pravém křídle 90. lehká divize, jejíž vozidla vezla dokonce vrtule letadel, aby zvířením prachu vytvořila iluzi tankových jednotek.

Za rozbřesku 27. května Němci udeřili s obvyklou rozhodností. Divize Ariete přepadla 3. indickou motorizovanou brigádu a rozdrtila ji. Kolem 8:30 dosáhly německé jednotky velitelství 7. obrněné divize v Bir Beuidu, kde padl do zajetí sám její velitel generál Frank Messervy (kterému se ale později podařilo uprchnout). Messervymu se podařilo uprchnout jednoduše lstí. Vydával se za obyčejného sluhu (batmana) jednoho z důstojníků, čímž unikl pozornosti Němců. Britská 4. tanková brigáda utrpěla těžké ztráty. 3. královský tankový pluk byl zredukován na pouhých pět Grantů a osm Stuartů.

Zdánlivě dokonalý postup se však brzy začal komplikovat. Jihozápadně od Sidí Muftah se nacházel opevněný box obsazený britskou 150. pěší brigádou. Tato pozice kontrolovala klíčové pouštní cesty Trigh Capuzzo a Trigh el-Abd, po nichž měly proudit zásoby Rommelovým jednotkám. Německé tanky se ocitly v pasti, s docházejícím palivem a municí byly obklíčeny minovým polem ze západu a britskými silami z východu.

Rommel se stáhl do obranné pozice, která vešla do dějin pod přezdívkou „Kotel“. Na několik dní se ocitl v tak zoufalé situaci, že sám údajně uvažoval o kapitulaci. Osud bitvy visel na vlásku. Rommel ovšem projevil železné nervy a osobně organizoval otevření zásobovacího koridoru. Odpor britské 150. brigády byl heroický. Teprve 1. června, po třech dnech zuřivých bojů, kterých se v první linii účastnil i samotný Rommel, obránci kapitulovali a tisíce mužů padlo do zajetí.

Zatímco se rozhodovalo o osudu Kotle, na jihu se už pátým dnem odehrával samostatný a stejně dramatický boj o Bir Hakeim.

První pokus o dobytí Bir Hakeimu podnikli Italové už 27. května v 9:30 ráno. Tanky divize Ariete sice pronikly minovým polem, ale protitankovou palbou francouzské posádky byly zdecimovány. Italové ztratili 32 tanků, zatímco Francouzi přišli jen o dva muže, jedno dělo a jeden nákladní automobil.

Následující dny přinesly bizarní epizodu. Trosky zničených italských tanků ležících těsně u pevnosti si britské letectvo spletlo s aktivní technikou a 28. i 29. května na ně omylem svrhlo bomby, z nichž některé dopadly přímo do francouzských pozic. Koenig proto nařídil vraky raději zničit, aby se omyl neopakoval.

Ještě impozantnější odpor kladli Svobodní Francouzi v Bir Hakeimu. 3. června poslal Rommel Koenigovi osobní ručně psaný vzkaz, v němž francouzského velitele vyzýval ke kapitulaci a připomínal osud dvou britských brigád zničených u Got el Ualebu o dva dny dříve. Koenig bez váhání odmítl. Rommel sám oceňoval nezdolnost obrany a nazýval ji „trnem ve svém boku“. Generál Koenig a jeho vojáci (včetně mužů Cizinecké legie) čelili během patnáctidenního obležení více než 1 300 náletům německého a italského letectva. Nejtěžší úder přišel 10. června, kdy na pevnost najednou zaútočilo 100 Stuk. V noci z 10. na 11. června se Koenig rozhodl pro průlom. Vyslal ženisty, aby v jihozápadní části obklíčení proklestili cestu minovým polem. Osa jejich činnost odhalila a osvětlila bojiště světlicemi, což Koeniga přinutilo zahájit ústup dříve, než byla cesta dostatečně široká. Řada vozidel proto při průlomu najela na miny a byla zničena.

Hrdinný odpor Francouzů a britské 150. brigády koupil spojencům cenný čas, který však bohužel nebyl efektivně využit.

Bitva u Gazaly představovala významný technologický zlom, protože zde poprvé v masovém měřítku nastoupily americké střední tanky M3 Grant. Tyto stroje, dodané Britům v rámci Lend-Lease, představovaly pro německé tankisty nepříjemné překvapení. Během prvního dne bojů utrpěly Rommelovy obrněné síly těžké ztráty a část jeho tanků byla vyřazena v bojích s britskými obrněnými jednotkami.

Grant byla britská verze amerického středního tanku M3. Jeho hlavní zbraní byl výkonný 75mm kanon, který si bez problémů poradil s pancířem Panzeru III. Konstrukční řešení mělo ale i své slabiny. 75mm dělo bylo z prostorových důvodů umístěno archaicky do pravé části korby, nikoli do otočné věže. Problémem 75mm kanonu v korbě byla především omezená možnost horizontálního odměru, takže tank musel při změně směru střelby natáčet celý trup. Konstrukce byla navíc spojována nýty, které při zásahu mohly být utrženy a mohly posádce způsobit další zranění.

Německý Panzer III s 50mm kanonem byl proti Grantu v souboji tank proti tanku technologicky ve značné nevýhodě. Rommel však tuto nevýhodu vyrovnával taktikou – vlákal britské tanky do palebného pásma svých 88mm protiletadlových děl, která bez problémů likvidovala i nejlépe pancéřované cíle. Zavedl také taktiku kombinovaného boje, v níž tanky, dělostřelectvo a protitankové zbraně tvořily jeden koherentní bojový systém.

Britové navzdory technologickému pokroku doplatili na nedokonalou taktickou doktrínu. Pěchota a obrněné jednotky se neuměly vzájemně podporovat a britské tankové brigády byly nasazovány jednotlivě, což umožnilo Rommelovi drtit je postupně.

Po rozbití Kotle se Ritchie pokusil situaci zachránit rozsáhlým protiútokem – operací Aberdeen zahájenou 5. června. Připravený Rommel se ovšem nenechal překvapit. Německá 21. tanková divize a Ariete udeřily ze severu, zatímco 15. tanková divize obchvátila britskou sestavu z jihu. Britský úder se rozplynul jako pára nad hrncem – 22. obrněná a 32. tanková brigáda spolu s 10. indickou pěší brigádou byly prakticky rozprášeny. Na bitevním poli zůstalo přes 150 zničených tanků a kolem 100 opuštěných děl.

12. června se z Káhiry přiletěl osobně ujmout velení sir Claude Auchinleck, ale bylo příliš pozdě. Do konce dne 13. června disponovala 8. armáda pouhými 50 tanky cruiser a 30 pěchotními tanky. Britští vojáci proto začali 13. červnu přezdívat „Černá sobota“. Britské tankové ztráty byly katastrofické – z původních stovek strojů zůstaly pouhé trosky. Téhož dne kladla u hřebene Rigel Ridge zoufalý odpor jihoafrická protitanková baterie, jejíž dělostřelci kryli ústup ostatních jednotek palbou až do zničení posledního děla. Německé tanky je nakonec obklíčily ze všech stran, polovina obsluh padla nebo byla zraněna, zbytek upadl do zajetí.

Pěší divize XIII. sboru na krajním pravém křídle 8. armády byly za této situace ohroženy úplným obklíčením. Jihoafričané ustupovali od moře po Via Balbia směrem k Tobruku, zatímco část britské 50. divize se probila přímo skrz italské pozice a odvážným pouštním obchvatem unikla do Egypta.

17. června se triumfující Rommelovy jednotky dostaly až k Tobruku a znovu ho oblehly. Na rozdíl od legendárního obléhání roku 1941, kdy pevnost odolávala celých osm měsíců, tentokrát již opevnění nebylo v použitelném stavu a posádka pod velením generála Kloppera nebyla připravena na dlouhý odpor. 21. června, po pouhých dvou dnech útoku, Tobruk kapituloval. Ráno 21. června se ještě někteří obránci pokusili o proražení z obklíčeného přístavu, ale neúspěšně. Krátce po 6. hodině navíc italské torpédové čluny MAS potopily u vjezdu do přístavu jihoafrickou minolovku HMSAS Parktown (v některých pramenech jsou útočníci identifikováni jako německé E-Boaty).

Do zajetí padlo přibližně 33 000 britských, jihoafrických a indických vojáků. Výzvu ke kapitulaci zprvu neuposlechli skotští horalé z pluku Cameron Highlanders a sveřepí Gurkhové. Dvě stovky mužů z Coldstreamské gardy navíc dokázaly uniknout do Egypta. Tyto výjimky však nemohly zastínit rozsah katastrofy. Spolu s vojáky získal Afrikakorps 2 000 motorových vozidel, obrovské zásoby paliva, munice a potravin – nezbytné zásoby pro pokračování mobilní války.

Zpráva o pádu Tobruku otřásla i spojeneckým vedením za oceánem. Americký prezident Franklin D. Roosevelt osobně předal telegram o kapitulaci britskému premiérovi Winstonu Churchillovi, který se právě nacházel ve Washingtonu, a bez váhání mu nabídl okamžité odeslání 300 nových tanků Sherman a 100 samohybných děl M7 Priest do Egypta.

Rommel byl za dobytí Tobruku odměněn hodností polního maršála a stal se nejmladším nositelem tohoto titulu ve Wehrmachtu.

Bitva u Gazaly byla nejdrtivější porážkou, jakou 8. armáda ve své historii utrpěla. Spojenecké ztráty dosáhly přibližně 50 000 mrtvých, raněných a zajatých, spolu se ztrátou téměř 1 200 obrněných vozidel. Osa ztratila kolem 6 360 vojáků a 400 obrněných vozidel.

Generál Ritchie byl čtyři dny po pádu Tobruku odvolán z funkce a velení nad zbytky 8. armády se osobně ujal sir Claude Auchinleck. Úprk britských sil se zastavil až u nevýznamné železniční stanice zvané El-Alamein, pouhých 110 kilometrů západně od Alexandrie.

Vítězství u Gazaly mělo však i své strategické stinné stránky. Rommelovy jednotky byly po vysilujícím tažení na dně sil a jejich zásobovací trasy se opět dramaticky prodloužily. Z dlouhodobého hlediska se jako zásadní strategický problém ukázalo odložení plánované invaze na Maltu (operace Herkules). Bez neutralizace tohoto ostrova bylo dlouhodobé zásobování africké fronty zásadně ohrožené. Ostrov brzy obnovil své operace proti konvojům Osy a Rommelovy zásobovací potíže se v následujících měsících dramaticky zhoršily.

U El-Alameinu, kde se Rommel střetl s vyčerpanými Brity v červenci 1942, se zázračná Pouštní liška poprvé zastavila. O několik měsíců později se u téže stanice objevil nový britský velitel (generál Bernard Montgomery) a psal se konec Rommelova afrického snu.