Poslední zoufalá mobilizace Třetí říše: Jak Hitler hnal starce a děti na smrt

Myšlenka lidové domobrany nebyla nová. Volkssturm se hlásil k odkazu pruského Landsturmu z let 1813–1815, který za napoleonských válek bojoval převážně partyzánským způsobem. S návrhem vytvořit domobranu, původně jako Landsturm k obraně ohrožených východních oblastí, přišel v roce 1944 také náčelník generálního štábu Heinz Guderian. Organizace přitom formálně existovala „na papíře“ už od roku 1925, reálnou podobu ale dostala až na Hitlerův příkaz.

Dne 25. září 1944 vydal Adolf Hitler výnos o vytvoření německé lidové domobrany – Volkssturmu (celým názvem Erlass über die Bildung des Deutschen Volkssturms). Jako oficiální datum vzniku Volkssturmu bylo zvoleno 18. října 1944, 131. výročí bitvy u Lipska, v níž byl roku 1813 poražen Napoleon. Datum vybral Heinrich Himmler zcela záměrně, aby vyvolal paralelu s tehdejším lidovým povstáním proti francouzské nadvládě.

Do zbraně byli povoláni všichni němečtí muži ve věku od šestnácti do šedesáti let, kteří dosud z různých důvodů nesloužili ve zbrani. Celkem se jednalo o téměř šest milionů mužů – vysloužilé veterány první světové války, tovární dělníky, invalidy, chlapce z Hitlerjugend i zestárlé stranické funkcionáře. Kýženého počtu šesti milionů mužů však Volkssturm nikdy nedosáhl.

Volkssturm byl organizačně rozdělen do čtyř takzvaných Aufgebotů, tedy mobilizačních kategorií. První Aufgebot tvořili bojeschopní muži od 20 let bez pracovní výjimky, jediní nasaditelní i mimo domovský region. Druhý Aufgebot byli stejně staří muži uznaní za nepostradatelné, třetí Aufgebot mládež 16–20 let a čtvrtý Aufgebot muži neschopní bojového nasazení, určení k strážním a bezpečnostním úkolům. Ihned po vyhlášení mobilizace se navíc rozpoutal boj o takzvané „přidělovací karty“ (Zuweisungskarten, lidově přezdívané „karty na odklad“), které zajišťovaly zařazení do druhého Aufgebotu – tedy nasazení doma bez kasárenského výcviku.

Územně se Volkssturm organizoval podle stranické struktury NSDAP: prapor na okres (celkem 920), rota na místní organizaci strany, četa na buňku, družstvo na městský blok. Velká slavnostní přísaha branců proběhla 12. listopadu 1944, průměrný věk nově naverbovaných mužů se pohyboval mezi 45 a 52 lety. Od 12. února 1945 navíc nacisté povolali do pomocných složek Volkssturmu i ženy a dívky. Dívky už od čtrnácti let byly od prosince 1944 do května 1945 cvičeny v zacházení s ručními zbraněmi, pancéřovými pěstmi i kulomety.

Oficiálně měla domobrana chránit týlové pozice, železnice, opevnění a stavět protitankové zátarasy. Realita byla ovšem mnohem krutější. Od ledna 1945 začaly být jednotky Volkssturmu vysílány do prvních linií a k obraně obklíčených měst, kde měly zadržet postup Rudé armády a spojenců za cenu vlastních životů.

Klíčovým rysem Volkssturmu bylo dvojí velení. Organizačně a politicky podléhal NSDAP a jejím Gauleiterům, zatímco vojenskou organizaci, výcvik a výzbroj měl na starosti Heinrich Himmler jako velitel náhradního vojska (Ersatzheer). Jakmile byl Volkssturm nasazen do skutečných bojů, podléhal v daném úseku vojenskému velení Wehrmachtu.

Na nejvyšší úrovni řídili Volkssturm Gauleiteři a další straničtí funkcionáři, zatímco konkrétní prapory a menší jednotky vedli určení velitelé. Goebbelsova propaganda líčila Volkssturm jako nezničitelnou zbraň německého lidu, ve skutečnosti se však jednalo o improvizovanou masu civilistů s minimálním výcvikem, mizernou výzbrojí a často i bez uniforem. Jediným rozpoznávacím znakem bývala páska s nápisem Deutscher Volkssturm – Wehrmacht na rukávu civilního oblečení.

Navzdory Goebbelsově propagandě reagovala značná část Němců na vznik Volkssturmu spíše rezignovaně až posměšně. Kolovaly hořce sarkastické vtipy typu: „My staré opice jsme Führerova nejnovější zbraň,“ nebo otázka, proč je Volkssturm nejcennějším zdrojem Německa – s odpovědí, že jeho příslušníci mají „stříbro ve vlasech, zlato v ústech a olovo v kostech“ (narážka na šediny, zubní protézy a válečná zranění).

Aby bylo možné vyzbrojit šestimilionovou domobranu, byl 18. října 1944 zahájen tzv. Primitiv-Waffen-Programm – program primitivních zbraní. Situace v německém zbrojním průmyslu byla přitom katastrofální. Spojenecké bombardování zdevastovalo Porúří. Jen mezi březnem a červencem 1943 tam dopadlo přes 34 tisíc tun bomb, což způsobilo propad produkce oceli o 200 tisíc tun.

Zbrojní ministr Albert Speer původně vývoji nových „lidových zbraní“ nefandil a tvrdil, že jen prohloubí výrobní krizi. Realita ho však donutila ustoupit. Klíčovými požadavky se staly maximální jednoduchost konstrukce, minimální spotřeba kritických materiálů, využití lisování a ohýbání plechu místo obrábění a kompatibilita s již vyráběnými zásobníky a municí.

Napjaté vztahy mezi Speerem a Himmlerem se promítly i do zásobování municí a technikou. Speer, který musel shánět poslední zdroje pro Wehrmacht, odmítal Himmlerovi poskytnout jakoukoli materiální podporu navíc. Podle statistiky štábu Volkssturmu při říšském vůdci SS činil v listopadu 1944 stav kulometů v ohrožených župách pouhých 181 kusů – ačkoli jich bylo potřeba 75 000. Do konce ledna 1945 se podařilo sehnat celkem 40 500 pušek a 2 900 kulometů pro celý Volkssturm, což zdaleka nestačilo na výzbroj milionů branců.

Do zbrojení se musely zapojit i menší dílny a řemeslníci. Vyráběly například granáty Volkshandgranate 45 – v podstatě šlo o výbušninu Nipolit zapuštěnou v betonovém pouzdře s pojistkou. Beton nahrazoval nedostatkovou ocel, byť i cementu byl ke konci války kritický nedostatek. Speer původně počítal s produkcí 100 000 až 150 000 lidových zbraní měsíčně, ale tato čísla se ukázala jako naprosto utopická.

V rámci primitivního programu vzniklo hned několik typů pušek označovaných jako Volkssturmgewehr (VG):

VG-1 od Waltheru byla jednoduchá opakovačka s bukovou pažbou a 10ranným zásobníkem ráže 8×57 IS, převzatým z Gewehr 43, s pevnými mířidly na 100 metrů. Od roku 1945 se měla vyrábět i ve Zbrojovce Brno.

VG-2 od Spreewerku měla pouzdro závěru z ohýbaného plechu a hrubou dvoudílnou pažbu. Výroba běžela i v pobočce v Hrádku nad Nisou, kde do konce dubna 1945 nesmontovali ani jednu. Celkový počet vyrobených kusů VG-2 není jistý, odhady se pohybují od tisíců do 18 000.

VG-5 (VK98) od Steyru byla zjednodušená verze Karabineru 98k s vnitřním zásobníkem a hrubým, neupraveným povrchem.

VG-45 (MP 507) od Gustloff-Werke, kterou navrhl Karl Barnitzke, je pravděpodobně nejznámější lidovou zbraní. Na rozdíl od ostatních šlo o poloautomat se zpožděným závěrem, na zkrácený náboj 7,92×33 Kurz a 30ranné zásobníky ze StG 44. Měla pouhých 39 kovových součástí, z nichž většina byla vyrobena z lisovaného plechu. Do konce války jich vzniklo asi 10 000.

Neoficiální hymnou Volkssturmu se stala nacistická píseň z roku 1931 s refrénem „Volk ans Gewehr“ (Lid ke zbrani) – slovní hříčka odkazující právě na Volkssturmgewehr, lidovou pušku. Ironií bylo, že mířenou střelbu z této zbraně dokázal zvládnout jen málokdo.

MP 3008, přezdívaná „Hitlerův Sten“, byla nelicencovaná kopie britského Stenu Mk II – hlavní změnou bylo svislé umístění zásobníku pod zbraní. Používala 32ranné zásobníky 9 mm Luger a byla natolik primitivní, že se kusy výrazně lišily, některé měly kvůli nedostatku oceli dřevěné rukojeti či pažby. Vyrobeno jich bylo 10 000 až 30 000.

Vznikla také Volkspistole. Primitivní pistole ráže 9 mm o hmotnosti 1 kg se zásobníkem na 8 nábojů. Přes plánovanou smlouvu na tisíce kusů měsíčně zůstala jen u několika prototypů od firem Walther, Mauser a Gustloff-Werke a do skutečné výzbroje Volkssturmu se nedostala.

Situace s výzbrojí byla ovšem tak zoufalá, že příslušníci Volkssturmu dostávali především kořistní zbraně různých ráží. Například v okrese Gau Bayreuth měly jednotky Volkssturmu k 15. lednu 1945 k dispozici mimo jiné 17 562 italských pušek Mannlicher-Carcano, 1 974 francouzských pušek, 134 československých pušek vz. 24, dokonce i dvě britské pušky Lee-Enfield. Zásobování municí muselo být v tak mnohonárodnostní směsi zbraní pravou noční můrou.

O tom, zda mají branci trénovat spíš mířenou střelbu, nebo obsluhu protitankových zbraní, se uvnitř velení vedl spor. Nakonec převážil důraz na Panzerfaust a Panzerschreck, oba dodávané armádou, nikoliv stranickým aparátem. V praxi patřily k mála zbraním, kterých měl Volkssturm k dispozici relativně dostatek.

Ačkoli byl Panzerfaust ve výzbroji regulérní armády a Waffen-SS už od roku 1943, právě jednotky Volkssturmu s ním byly hojně vybavovány. Jednorázová bezzákluzová protitanková zbraň nevyžadovala prakticky žádný výcvik a její kumulativní hlavice dokázala na účinnou vzdálenost prorazit pancíř i těžkých spojeneckých tanků. Nejrozšířenějšími variantami byly Panzerfaust 60 a Panzerfaust 100, jehož mířidla umožňovala zamíření až na 150 metrů. Do konce války jich bylo vyrobeno kolem šesti milionů kusů.

V otevřeném terénu byl Panzerfaust téměř bezcenný, ale v městském prostředí se stal děsivě účinnou zbraní. V městských bojích ve východním Německu na jaře 1945 tvořily Panzerfausty a Panzerschrecky podle některých odhadů až 70 % zásahů, které vyřadily sovětské tanky, jiná dobová hlášení ale uvádějí podíl výrazně nižší.

Podobně jednorázový byl i plamenomet Einstossflammenwerfer 46. Jednoduchá zbraň připomínající tlakovou láhev, která po jediném zhruba půlsekundovém výšlehu plamene do vzdálenosti 27 metrů byla odhozena.

Do stejné kategorie „lidové zoufalé zbraně“ patřil i proudový stíhací letoun Heinkel He 162 Volksjäger. Tento převážně dřevěný stroj poprvé vzlétl pouhých 74 dní po podpisu kontraktu na jeho vývoj. Původně jej měli pilotovat mladíci z Hitlerjugend, brzy se však ukázalo, že s ním umí zacházet jen zkušení piloti. Do konce války bylo vyrobeno 320 kusů.

Podle dobového mezinárodního válečného práva museli příslušníci milicí splňovat určité podmínky, aby jim náležel status oprávněných bojovníků a válečných zajatců – mimo jiné měli mít zřetelné rozlišovací označení. Kvůli nedostatku uniforem si branci vystačili s upravenými stranickými či hitlerjugendskými stejnokroji nebo civilem s páskou. Západní spojenci status uznali, Rudá armáda zajaté příslušníky někdy popravovala jako partyzány.

Od ledna 1945 začaly být prapory Volkssturmu masově nasazovány do prvních linií. Reakce byly diametrálně odlišné podle toho, na které frontě příslušníci bojovali. Na západní frontě se často příslušníci Volkssturmu vzdávali Američanům a Britům bez boje, uvědomovali si nesmyslnost dalšího odporu a doufali v humánní zacházení.

Na východní frontě naopak často bojovali zarputile až fanaticky, částečně z přesvědčení a částečně ze strachu z bolševické „pomsty“. Právě zde Volkssturm způsoboval Rudé armádě značné ztráty, zejména při obraně opevněných měst.

V posledních týdnech války, kdy už bylo jasné, že Třetí říše se hroutí, začali někteří příslušníci Volkssturmu odmítat další nesmyslné boje. Odpověď byla brutální. Po německých městech kroužila zvláštní komanda SS, polní četnictva a stranických organizací, která odpadlíky lynčovala. Muže věšeli na sloupy pouličního osvětlení, stromy a balkony, přičemž jim na krk vázali cedulky s nápisy „Jsem zrádce“ nebo „Pomahač bolševiků“.

Vedle Volkssturmu vznikla i temnější Himmlerova organizace Werwolf. Teroristická síť, která měla v obsazených oblastech vraždit spojenecké představitele a jejich německé spolupracovníky, částečně z řad rozprášeného Volkssturmu. Spojenci ji považovali za partyzánskou a zajatým členům hrozily odpovídající tresty. Dne 5. května Dönitzova vláda vyzvala k ukončení ilegálních aktivit Werwolfu, organizace však nebyla formálně rozpuštěna.

Příslušníci Volkssturmu se v posledních měsících války podíleli na několika zdokumentovaných zvěrstvech. Koncem ledna 1945 byly z několika malých koncentračních táborů u Königsbergu hnány pochodem smrti tisíce vězňů. Z pěti tisíc jich do Palmnicken dorazilo jen asi 2 500 až 3 000. Zbylí vězni byli mezi 30. lednem a 1. únorem 1945 povražděni jednotkami SS, Hitlerjugend a místního Volkssturmu.

Na počátku dubna 1945 se příslušníci Volkssturmu podíleli i na pochodu smrti vězňů z koncentračního tábora Mittelbau-Dora. Ten skončil masakrem v Gardelegen, kde bylo přes tisíc vězňů zavražděno, většina z nich zaživa upálena ve stodole. Podobné případy se odehrály i ve štýrském Reichsgau (únor–březen 1945, vraždění vězňů nakažených tyfem) a v Celle v Dolním Sasku, kde jednotky SS, SA, policie, Hitlerjugend a Volkssturmu za pomoci místních obyvatel pronásledovaly a střílely vězně uprchlé z bombardovaného transportu.

V českých zemích Volkssturm plnil několik úkolů. Zpočátku pomáhal německým bezpečnostním silám střežit železniční tratě a strategické objekty, potlačovat partyzánský odboj a účastnil se represivních akcí proti civilnímu obyvatelstvu v oblastech, kde působili partyzáni.

V samém závěru války se čeští Němci z řad Volkssturmu zapojili do bojů proti postupující Rudé armádě. Zvlášť tvrdě probíhaly boje o Brno v dubnu 1945, kde žila početná německá menšina. V pouličních bojích byly proti sovětským tankům používány také Panzerfausty a Volkssturm se na houževnaté obraně města podílel společně s Wehrmachtem a Hitlerjugend.

Neblaze proslul Volkssturm také během květnového povstání českého lidu v roce 1945. Jeho příslušníci se podíleli na střelbě do povstalců, ale také na útocích proti neozbrojeným civilním obyvatelům ze zálohy. Bezprostředně po skončení bojů se ovšem role obrátily. Bývalí příslušníci Volkssturmu, kteří odhodili zbraně, se v mnoha případech stali oběťmi odplaty, divokého odsunu a vyřizování účtů.

Osud zajatých příslušníků Volkssturmu se lišil podle toho, kdo je zajal. Západní spojenci s nimi zacházeli shovívavě a mnohé po krátké internaci propustili. Sověti byli mnohem tvrdší, zajatce často považovali za partyzány a čekala je poprava nebo pracovní tábory v SSSR.

Nejtragičtěji dopadl Volkssturm v bitvě o Berlín v dubnu a květnu 1945. Staří muži, invalidé a chlapci z Hitlerjugend, kterým bylo sotva dvanáct let a kteří byli do řad Volkssturmu zařazováni navzdory oficiální šestnáctileté hranici, byli hnáni do trosek hlavního města proti tisícům sovětských tanků a milionům vojáků Rudé armády. Fotografie kluků z Hitlerjugend, které Adolf Hitler ještě 20. dubna 1945 v zahradě říšského kancléřství dekoroval a zdravil, se staly ikonickým obrazem šílenství posledních dnů nacismu.

Na jaře 1945 tvořilo berlínský Volkssturm asi 60 000 mužů v 92 praporech. V rámci obrany Berlína byly jednotky rozděleny na Volkssturm I, určený k nasazení v předsunutých pozicích, a Volkssturm II, který měl bránit vnitřní město. Výjimkou byl slušně vyzbrojený prapor 3/115 ze Siemensstadtu (770 mužů, hlavně veteráni z první světové), který bojoval od 21. dubna u Friedrichsfelde až do 2. května. 26 jeho příslušníků dostalo Železný kříž.

Statisíce příslušníků Volkssturmu padly v bojích, další desetitisíce zemřely v sovětském zajetí, kam byly odvlečeny jako „vojáci Wehrmachtu“. Přeživší se pak vraceli často až v pozdních čtyřicátých a padesátých letech – pokud vůbec. V posledních čtyřech měsících války si boje podle některých odhadů vyžádaly asi 1,23 milionu obětí na německé straně, přičemž více než polovinu z nich měl tvořit Volkssturm.

Namísto přiznání porážky nacistické vedení v čele s Hitlerem, Bormannem, Himmlerem a Goebbelsem obětovalo ty nejzranitelnější. Vznikla armáda, která nemohla nic zvrátit, ale její existence stála statisíce životů. Když 2. května 1945 v troskách Berlína utichly boje, zůstaly po Volkssturmu jen rozbité pušky, prázdné trubky od Panzerfaustů a stovky tisíc mrtvých, poslední oběti ideologie, jejíž definitivní konec přišel o šest dní později s bezpodmínečnou kapitulací Německa.