Walter von Reichenau: Hitlerův oblíbený maršál a strůjce brutality

Walter Karl Gustav August Ernst von Reichenau se narodil 8. října 1884 v Karlsruhe do rodiny pruského generálporučíka Ernsta Augusta von Reichenau. Ačkoli po otci zdědil aristokratický původ a šlechtický titul, jeho matka pocházela ze středostavovské vestfálské rodiny, což se odrazilo v jeho poměrně netradičním vystupování. Sám usiloval o překonávání třídních rozdílů prostřednictvím sportu a mezi svými vojáky si získal pověst hráče fotbalu, což nebylo v konzervativním důstojnickém prostředí zcela obvyklé.

Do pruské armády vstoupil v roce 1903 jako kadet u dělostřelectva. Po absolvování pruské vojenské akademie sloužil za první světové války jako štábní důstojník, nejprve na východní a později na západní frontě. V průběhu války obdržel Železný kříž první i druhé třídy a v listopadu 1914 byl povýšen na kapitána. Po válce krátce působil v pohraničním freikorpsu ve Slezsku a Pomořansku, kde bojoval proti Polákům, a poté vstoupil do nově vytvořeného Reichswehru. V roce 1919 se oženil s hraběnkou Alexandrinou von Maltzan, dcerou bohatého slezského šlechtického rodu.

Během 20. let postupně stoupal armádní hierarchií. V roce 1924 byl povýšen na majora, v roce 1929 na podplukovníka a v roce 1932 na plukovníka. V té době prošel řadou štábních a velitelských funkcí, mimo jiné velel kulometné rotě 18. pěšího pluku v Münsteru a praporu spojovacích vojsk ve Stuttgartu. V roce 1926 poprvé odcestoval do Anglie, kam se pak opakovaně vracel a kde si vypěstoval trvalý obdiv k Britům. Reichenau byl mužem otevřeným novým zkušenostem. Hodně cestoval po Jižní Americe i Spojených státech, byl vášnivým anglofilem, který doma se svou ženou mluvil anglicky. Do Argentiny odjel se svým otcem již v roce 1908 a v roce 1913 navštívil coby člen německého olympijského výboru Spojené státy. Zásadní bod obratu jeho kariéry však přišel v roce 1931, kdy se stal náčelníkem štábu Vojenského okruhu I ve Východním Prusku pod velením Wernera von Blomberga. Podle některých pramenů šlo spíše o jakýsi čestný exil. Do Königsbergu ho tehdy odklidil generál Kurt von Schleicher, mistr intrik, který se koncem roku 1932 sám na krátkou dobu stal říšským kancléřem.

V dubnu 1932 seznámil Reichenaua s Adolfem Hitlerem jeho strýc Friedrich von Reichenau, prezident Spolku pro Němce v zahraničí a nadšený nacista. Setkání zásadně ovlivnilo Reichenauovo další směřování. Ambiciózní důstojník rychle vytušil, že v nacistické straně nachází revoluční nástroj, jímž by mohl dále urychlit vlastní kariéru. Reichenau se tak stále těsněji sbližoval s nacistickým hnutím, ačkoliv to bylo v rozporu s tradiční politickou neutralitou, kterou od důstojníků Reichswehru vyžadovaly armádní předpisy. Reichenau následně představil Hitlerovi i svého tehdejšího nadřízeného Wernera von Blomberga, který pak Hitlerovu vlivu propadl ještě více než on sám.

Když se Hitler v lednu 1933 dostal k moci, Blomberg se stal ministrem války a jmenoval Reichenaua šéfem ministerského úřadu. V této pozici, která přesahovala čistě vojenské otázky, se stal klíčovým prostředníkem mezi armádou a nacistickou stranou. „Vnímám jako svůj úkol udržovat co nejužší osobní kontakt, který je v diktatuře důležitější než veškerá práce ministerstev,“ vysvětloval svou strategii svému dlouholetému spolupracovníkovi Edgaru Röhrichtovi.

Reichenau se podílel na rychlé nacifikaci armády. Spolu s Blombergem podporoval zavedení nacistických symbolů a uplatnění takzvaného „árijského paragrafu“, po smrti prezidenta Hindenburga pak osobně formuloval znění nové přísahy věrnosti Hitlerovi, kterou museli složit všichni příslušníci ozbrojených sil.

Přes svou horlivost však usiloval o zachování určité autonomie armády. Odrazil pokus ministerstva propagandy o infiltraci Wehrmachtu a přispěl k zrušení nepopulárního Úřadu pro vojenskou politiku NSDAP.

Když se v roce 1934 vyostřil konflikt mezi Ernstem Röhmem a Reichswehrem, Reichenau sehrál významnou roli v přípravách proti SA. Reichenau se opakovaně scházel s říšským vůdcem SS Heinrichem Himmlerem a spolu koordinovali technické detaily společného zásahu Reichswehru a SS proti Röhmovi. Poslední schůzky před krvavou lázní se prý zúčastnil také Hermann Göring.

Během takzvané noci dlouhých nožů koncem června 1934 byly SA jako mocenský faktor rozdrceny a Röhm byl zavražděn. Mezi oběťmi se ocitl i generál Kurt von Schleicher, což mohlo znamenat vyřízení starých osobních účtů z období výmarské republiky. Spolu s ním byla zavražděna i jeho manželka a Reichenau se poté podílel na zahlazování stop po této dvojnásobné vraždě. Tisku byla předána jím sepsaná verze, že Schleicher byl zastřelen kvůli odporu při zatýkání. Reichenau se stal jedním z hlavních architektů této čistky.

Ačkoli podle očekávání armáda uvítala eliminaci konkurenta v podobě SA, Reichenauovi to nepřineslo tolik očekávaný prospěch. Když se ucházel o post vrchního velitele Reichswehru, narazil na odpor kliky kolem prezidenta Hindenburga. „Ne, o tom vůbec nemůže být řeč,“ prohlásil prezident. „Ještě se ani nenaučil vést důstojnický sbor.“ Když se Reichenau tuto zprávu dozvěděl od Blomberga po telefonu, z rozrušení mu prý spadl monokl z oka. Podobný scénář se odehrál i v roce 1938 při Blomberg-Fritschově aféře, kdy proti Reichenauovu jmenování protestovali starší generálové jako Gerd von Rundstedt a Ludwig Beck. Proti jeho jmenování se tehdy postavili i generálové Wilhelm von Leeb a Franz Halder, který dokonce prohlásil, že pod Reichenauovým velením nebude sloužit. Sám Blomberg, kterého Reichenau nijak nepodpořil, si později stěžoval: „Opravdu jsem od něj čekal jiné zacházení.“

Mezitím Reichenauova kariéra postupovala dál. V roce 1935 byl povýšen na generálporučíka a převzal velení VII. armádního sboru v Mnichově, o rok později se stal generálem dělostřelectva a podílel se i na organizaci Olympijských her v Berlíně. Jako útěchu za neúspěšnou kandidaturu na vrchního velitele dostal v roce 1938 nezvyklé, územně nevázané velení nad 4. velitelstvím skupiny armád se sídlem v Lipsku, pod které spadaly některé z nejmodernějších motorizovaných svazků Wehrmachtu. Nebylo to náhodou – Reichenau patřil už od počátku 30. let mezi zastánce rozvoje obrněných jednotek a podporoval Heinze Guderiana. Překládal do němčiny práce britských vojenských teoretiků, mezi nimi i Basila Liddella Harta. V témže roce 1938 se rovněž podílel na obsazení Sudet a v polovině března 1939 i zbytku Československa.

Se začátkem druhé světové války se Reichenauovi konečně otevřely nové možnosti vojenského vzestupu. V srpnu 1939 dostal velení nově vytvořené 10. armády, která se stala nejsilnější formací celého polského tažení. Disponovala třinácti divizemi, včetně dvou tankových a několika motorizovaných a lehkých svazků.

Reichenau se v Polsku ukázal jako schopný operační velitel. Postupoval od Opolí směrem k Varšavě a společně s jednotkami skupiny armád Sever obklíčil a zničil hlavní polské síly. V bitvě na Bzuře zachytil obratným manévrováním rozsáhlý polský protiútok proti boku 8. armády a pružně využil obrněné jednotky. 20. září 1939 hlásil zajetí 80 000 polských vojáků a ukořistění 320 děl, 130 letadel a čtyřiceti tanků. Za polské tažení mu byl 30. září 1939 udělen Rytířský kříž Železného kříže, o den později byl povýšen na generálplukovníka. Během tažení dokonce osobně přeplaval Vislu.

Před invazí do Francie však Reichenau nečekaně projevil pochybnosti. Hitlerův plán zaútočit na západě už před Vánoci roku 1939 označil za „vyloženě zločinný“. Prostřednictvím okruhu kolem Carla Goerdelera navázal kontakty, jejichž prostřednictvím se pokoušel dostat informace o plánované ofenzivě k západním mocnostem.

Během západního tažení v roce 1940 velel 6. armádě, která vznikla přejmenováním 10. armády a postupovala přes Belgii do Francie. Jeho velení už nebylo tak oslnivé jako v Polsku. Náčelník generálního štábu Franz Halder ostře kritizoval Reichenauovu „soukromou bitvu v oblasti Oudenaarde“, která přinesla „zbytečné ztráty a žádné operační výsledky“. Velitel skupiny armád B Fedor von Bock si na Reichenauovo vedení bojů rovněž stěžoval. Přesto byl Reichenau v červenci 1940 při slavnostním ceremoniálu povýšen do hodnosti generála polního maršála.

Na začátku operace Barbarossa v červnu 1941 velel Reichenau opět 6. armádě, tentokrát v rámci skupiny armád Jih maršála Gerda von Rundstedta. Jeho 6. armáda se podílela na rozsáhlých obkličovacích operacích u Umaně a Kyjeva a postupně pronikala přes Bělgorod a Charkov dále na východ.

Během postupu prokazoval technický zájem. Osobně prohlížel ukořistěné sovětské tanky a měřil tloušťku pancíře. Reichenau podle vzpomínek štábního důstojníka Paula Jordana po prozkoumání tanku T-34 pronesl: „Pokud Sověti někdy začnou vyrábět tento tank sériově, prohráli jsme válku.“

Reichenau se snažil svou loajalitu k režimu a Hitlerovi prokazovat i v otázkách, které dalece přesahovaly běžné vojenské velení. Pokud v polském tažení ještě kritizoval excesy SS vůči civilnímu obyvatelstvu, v Sovětském svazu naopak své jednotky k tvrdému postupu proti civilnímu obyvatelstvu a ke spolupráci s represivními složkami režimu aktivně podněcoval.

V srpnu 1941 Reichenau rozhodl, že bude provedena poprava devadesáti židovských dětí v Bílé Cerkvi, přestože ho první generálštábní důstojník 295. pěší divize Helmuth Groscurth žádal, aby vraždění zabránil. Proti způsobu, jakým Einsatzgruppen prováděly popravy, však Reichenau přeci jen vznesl námitku. Nikoli kvůli vraždění samotnému, ale kvůli plýtvání municí.

Wehrmacht pod Reichenauovým velením se také logistickou a organizační podporou popravčích jednotek podílel na přípravě masakru v Babím Jaru na okraji Kyjeva na konci září 1941, kde bylo za dva dny povražděno více než 33 000 Židů. Jednotka vojenské propagandy 6. armády, konkrétně 637. motorizovaná propagandistická rota, například vytiskla a rozšířila přibližně 2 000 plakátů, které Židy z Kyjeva svolávaly na místo shromáždění. Samotné hromadné popravy 29. a 30. září provedly především jednotky SS, policie a jejich pomocníci.

Symbolem Reichenauova podílu na genocidě se stal jeho nechvalně proslulý rozkaz z 10. října 1941, známý jako „Reichenauův rozkaz“ nebo „Rozkaz o tvrdosti“. Reichenau v něm definoval cíl tažení jako „vymýcení asijského vlivu v evropské kultuře“ a vojáka označil nikoli za pouhého bojovníka, ale za „nositele nesmlouvavé národní myšlenky“.

Reichenau v něm požadoval, aby vojáci chápali tažení jako ideologickou válku proti „židobolševickému systému“ a aby přijali nutnost „tvrdé, ale spravedlivé odplaty“ vůči „židovskému podčlověku“. Voják podle něj nebyl ve východní Evropě pouze bojovníkem, ale také „nositelem nesmlouvavé národní myšlenky“ a vykonavatelem odplaty za údajná zvěrstva spáchaná na Němcích a jim „rasově spřízněných“ národech. V kontextu již probíhajícího masového vraždění Židů tento rozkaz poskytoval vojákům ideologické ospravedlnění pro brutální zacházení s civilním obyvatelstvem.

Rozkaz zároveň ukazuje, jak daleko byl Reichenau ochoten zajít ve snaze spojit vojenské velení s nacistickou ideologií. Text nechal ihned dopravit do vůdcova hlavního stanu, kde ho Hitler nadšeně označil za „vynikající“ a nechal ho rozeslat jako vzor. Podobné rozkazy pak vydali také generálové Hermann Hoth a Erich von Manstein. Rundstedt jako Reichenauův nadřízený s rozkazem vyjádřil úplný souhlas a doporučil generálům pod svým velením, aby podle místních podmínek vydali obdobné pokyny.

Kalkul mu na krátkou dobu vyšel. 1. prosince 1941 nahradil Rundstedta ve funkci velitele skupiny armád Jih, velení 6. armády si zpočátku ponechal. Teprve později je na jeho doporučení převzal jeho bývalý štábní šéf Friedrich Paulus. Když však Hitler 19. prosince 1941 propustil vrchního velitele pozemního vojska Walthera von Brauchitsche, Reichenaua opět odmítl s tím, že „je pro mě příliš politický“. Vůdčí funkci si nakonec ponechal sám Hitler.

Reichenauův konec přišel nečekaně. 15. ledna 1942 utrpěl po svém obvyklém běhu lesem v silném mrazu těžkou mozkovou mrtvici. 17. ledna byl letecky převážen k léčbě do Německa. Podle svědectví jeho bývalého sluhy Haina, který byl na palubě letadla a později to vypověděl sovětské NKVD, zemřel přibližně hodinu po startu, tedy ještě před pozdější havárií stroje při přistání ve Lvově. Byl mu vystrojen státní pohřeb a jeho místo v čele Skupiny armád Jih převzal Fedor von Bock. Byl pohřben na Invalidenfriedhofu v Berlíně, tradičním pruském vojenském hřbitově. Jeho náhrobek byl za dob Berlínské zdi přemístěn, ale ani na novém místě se do dnešní doby nedochoval.

Předčasná smrt znamenala, že Reichenau před soudem osobně nečelil obviněním v poválečných norimberských procesech. I tak byl v souvislosti s Rozkazem o tvrdosti výslovně zmíněn v obžalobě proti kolektivně obviněnému německému generálnímu štábu a Vrchnímu velení Wehrmachtu.

Reichenaua nelze jednoduše zařadit ani mezi bezvýhradně poslušné Hitlerovy generály, ani mezi skryté odpůrce nacismu. Byl ambiciózním důstojníkem, který pomohl propojit německou armádu s nacistickým režimem a z Hitlerova vzestupu dlouho těžil.