„Vylezte, krysy!“ Českoslovenští vojáci v obleženém Tobruku

Po okupaci českých zemí v březnu 1939 a vzniku Protektorátu Čechy a Morava začali čeští vlastenci, inspirováni vzorem Masarykových legií, odcházet do zahraničí, aby se zapojili do odboje proti nacistickým okupantům. Setkávali se zde se Slováky odmítajícími režim Hlinkovy slovenské ľudové strany a s československými Židy prchajícími před rasovou perzekucí.

Po obsazení Polska v září 1939 zbývala vlastencům prakticky jen ilegální cesta přes Slovensko, Maďarsko a Jugoslávii, odkud byli transportováni přes Řecko či Turecko do libanonského Bejrútu pod francouzskou správou. Touto trasou se od září 1939 do června 1940 dostalo v rámci 77 transportů celkem 2 058 dobrovolníků do Francie. Po její katastrofální porážce v červnu 1940 zůstaly poslední nadějí pro nové uprchlíky území pod britskou a francouzskou správou na Středním východě – Libanon, Sýrie a mandátní území Palestina.

Z 2 489 vojenských osob, které během války prošly československou evidencí na Středním východě, se 425 mužů hlásilo k židovské národnosti. Dalších 1 232 vojáků uvedlo židovské náboženství. Cesty československých Židů do armády byly různé. Někteří odešli do Palestiny už před válkou, jiní přes Polsko a sovětskou internaci, další po balkánské trase nebo dunajskými parníky. Češi, Slováci i Židé nakonec ve stejné uniformě sepsali jednu z hrdých kapitol společného boje proti nacismu.

Stěžejním datem formování čs. armády na Středním východě je 29. červen 1940, kdy z Bejrútu vyjelo do britské Palestiny 206 československých dobrovolníků. Pod památným starořímským akvaduktem ve vojenském táboře Az Sumeiriya se stali základem budoucí jednotky. O čtyři dny později za nimi dorazilo dalších 16 dobrovolníků v čele s bývalým legionářem pplk. Karlem Klapálkem.

Zárodek jednotky zprvu nesl označení Československý 4. pěší pluk, ale již 1. listopadu 1940 byl přejmenován na Československý pěší prapor 11 – Východní. V prosinci se přesunul do oázy Jericho v Judské poušti, aby si muži zvykli na pouštní podmínky. Koncem února 1941 se prapor přemístil do Egypta, kde střežil alexandrijský válečný přístav a okolní zajatecké tábory.

Bojovou premiéru zažila jednotka v rámci britské 23. brigády na libanonsko-syrských hranicích proti vichistickým jednotkám. Dne 6. července 1941 utrpěli Čechoslováci po francouzském dělostřeleckém přepadu na výšině Beehive u Merdjayounu první bojové ztráty. Padl dvacetiletý vojín Jiří Haas z Brna, první padlý příslušník čs. armády na Středním východě. Velitel pplk. Klapálek tehdy hořce konstatoval, že paradoxně padl rukou bývalých dlouholetých spojenců.

Po podepsání příměří se prapor přesunul do severní Sýrie, kde střežil syrsko-turecké pomezí v prostoru o rozloze srovnatelné s Čechami. Monotónní služba v kraji zamořeném malárií vojáky neuspokojovala – chtěli bojovat. Tato touha se začala naplňovat 7. října 1941, kdy roty zahájily předávání svých postavení Australanům.

Tobruk, libyjský přístav na pobřeží Středozemního moře poblíž egyptských hranic, opevnili Italové v 30. letech a v letech 1941–1942 se kolem něj odehrály jedny z nejslavnějších bitev severoafrického tažení. Legendární 242denní obrana obklíčeného přístavu vázala významnou část Rommelových sil a zabraňovala jim v postupu k Suezskému průplavu.

Významnou součást obránců tvořila polská Samodzielna Brygada Strzelców Karpackich generála Stanislawa Kopańského, která zahájila operační činnost v Tobruku 27. srpna 1941. V říjnu byl polskému velení podřízen i Československý pěší prapor 11 – Východní. Jazyková blízkost a společný nepřítel daly rychle zapomenout na hořké rozpory ze září 1938.

Do obleženého Tobruku se dalo dostat pouze po moři, kde hlídkovala nepřátelská letadla a číhaly ponorky. Jako první tam 12. října 1941 připlul na torpédoborci HMS Hero čs. ubytovací oddíl pod velením pplk. Karla Střelky v počtu 29 mužů. V noci na 21. října bylo na torpédoborcích HMS Napier a HMS Hasty přepraveno dalších 634 mužů praporu.

Plavba byla divoká. Veterán Vranský vzpomínal: „Moře bylo velmi rozbouřené, na palubě jsme byli hned mokří, torpédoborec je poměrně nízká loď, vlny se valily přes nás.“ Konvoj se cestou stal terčem nepřátelských letadel i italské ponorky, jeden parník byl zasažen torpédem. Po připlutí viděli vojáci v přístavní tmě jen stožáry potopených lodí vyčnívající z vody.

V průběhu obléhání se německá propaganda snažila obránce Tobruku demoralizovat. Z reproduktorů i rozhlasového vysílání zaznívalo posměšné volání „Vylezte, krysy!“, které ve svých relacích používal i britský kolaborant William Joyce známý jako „Lord Haw-Haw“. Australané i další spojenečtí vojáci však hanlivé označení přijali za své a začali si říkat „tobrucké krysy“. V československém prostředí se toto označení stalo trvalým symbolem odvahy našich vojáků na Blízkém východě.

Úsek čs. praporu se nacházel v první linii tobruckého perimetru po obou stranách výpadové silnice na Dernu a měřil zprvu 5,7 kilometru. Obrana se opírala o třináct pevnůstek (s italským označením S 15 až S 31/5), hlavním těžištěm byla největší pevnost S 19 s krycím názvem „Honza“.

Život v pevnůstkách byl vyčerpávající. Muži žili v prachu a špíně, sužovali je pouštní blechy, jednotvárná konzervovaná strava i neustálá dělostřelecká palba. Vedle ostřelování trápil obránce také kritický nedostatek vody. Denní příděl představovala jediná polní láhev slané vody na osobu, která musela vystačit na pití, vaření i základní hygienu. Veškerou činnost navíc dokázaly ochromit prudké písečné bouře rozpoutané horkým jižním větrem zvaným chamsín. Jemný pouštní písek pronikal do zbraní, potravin, výstroje i očí vojáků.

Poručík Jan Vacek vzpomínal: „Brzo si zvykneš na šero bunkru. Změť výstroje a chlapů, černých, vlasatých a neoholených. Špína, pot, jakási vězeňská zatuchlina vane z těch dobrovolných vězňů – československých bunkrářů. Tvrdý život. Kluci se však smějou a stále žertují…“

Do úseku jednotky během obléhání dopadlo téměř 10 000 nepřátelských granátů, min a šrapnelů a 29 leteckých pum.

Voják Vranský popsal pevnůstku S25: „Bunkr byl vybudovaný ve skále. Lezli jsme po železných hácích asi do osmi metrů hloubky. Dole byla vybetonovaná místnůstka 2,5 × 2 metry. Tam nás šest spalo na betonu. V noci tam bylo až nula stupňů, zatímco ve dne to stoupalo do 30 až 35 stupňů.“

Nečekanou pohromou byla průtrž mračen v noci 17. listopadu 1941. Z předpolí se vyvalila ničivá povodeň, která zaplavila podstatnou část obranného úseku. Jednotka ztratila mnoho výstroje a potravin. Desátník Jaroslav Roznětínský při kontrole spojení zahynul a jeho tělo odnesly proudy do moře.

Významnou součástí bojové činnosti byly noční průzkumné hlídky v „zemi nikoho“, kde pod nánosy písku číhala nezmapovaná minová pole. Na některých místech dělilo obránce a obléhatele jen asi 80 metrů. Pohyb vyžadoval obrovskou chladnokrevnost. Této činnosti se zúčastnilo celkem 188 mužů – čtvrtina jednotky! Pozoruhodné je, že kromě několika zraněných nepřišel prapor při průzkumu ani o jednoho muže.

Voják Vranský sloužil jako spojka mezi pevnůstkami: „Lezli jsme potmě. Naučili mě, jak se musím pohybovat po čtyřech. Vyhmatali jsme místo, kde není mina, a dali jsme tam koleno. Celý prostor byl zaminovaný a kdo a kdy tam ty miny dával, nikdo nevěděl.“ Každý sebemenší šramot vyvolal okamžitou palbu nepřítele.

První obětí bojů v Tobruku se stal 30. října 1941 jednadvacetiletý Leo Gutfreund, kterého zasáhl minometný granát. Při ostré přestřelce 22. listopadu padl František Adámek. Celkem v Tobruku zemřelo čtrnáct československých vojáků.

Dne 18. listopadu 1941 zahájily spojenecké síly operaci Crusader s cílem osvobodit Tobruk. Spojenecké velení očekávalo rychlé prolomení obklíčení, k porážce německých a italských sil však bylo zapotřebí tří týdnů. Polní maršál Erwin Rommel zprvu reagoval pokusem proniknout do Egypta, ale když si uvědomil, že by britská operace mohla uspět, obrátil se zpět k Tobruku – proražení obklíčení už ale nezabránil.

Mezitím 6. prosince do města po moři dorazilo dalších 84 československých vojáků jako bojová náhrada. O čtyři dny později obležení skončilo. Výpadu z pevnosti se 10. prosince zúčastnil i předem připravený „pronásledovací oddíl“ pod velením kpt. Jana Svobody. Českoslovenští vojáci po krátké přestřelce dobyli strategickou kótu Hill 69. Zatímco polská brigáda stíhala ustupujícího nepřítele, československý prapor zůstal v Tobruku, kde střežil letiště al-Adem a přístav. Druhá pěší rota byla vyslána s velitelstvím britského XIII. sboru až k 350 kilometrů vzdálenému Benghází.

Dne 7. dubna 1942 byl zahájen přesun praporu z osvobozeného Tobruku k odpočinku v Palestině. Tím de facto skončila historie československých „tobruckých krys“ – 22. května 1942 ukončil Československý pěší prapor 11 – Východní svou existenci a byl nahrazen Československým lehkým protiletadlovým plukem 200 – Východním.

Po výcviku s 36 protiletadlovými kanony Bofors ráže 40 mm byl pluk nejprve určen k protivzdušné obraně Bejrútu a Haify, ale již v prosinci 1942 se opět ocitl v Tobruku. Zde 20. února 1943 sestřelil německý letoun Junkers 88. Druhý den při odstraňování nevybuchlé munice zahynul jeden československý voják a tři další byli zraněni. Šlo o poslední bojové ztráty čs. armády v severní Africe.

Po skončení severoafrických bojů 13. května 1943 v Tunisku už zbývala otázka, kdy se čs. vojáci přesunou do Velké Británie. 5. července 1943 vyplulo z egyptského přístavu Tewfik 1 322 vojáků na lodi Mauretania a 11. srpna doplulo do Liverpoolu. Bývalé „tobrucké krysy“ se staly jádrem motopraporu a protiletadlové baterie nově vznikající Československé samostatné obrněné brigády.

Ta se pod velením generála Aloise Lišky zúčastnila několikaměsíčního obléhání německé posádky ve francouzském Dunkerque. Z bývalých obléhaných se stali obléhající. Jako první součást čs. armády ze západní fronty překročil 1. května 1945 u Chebu česko-bavorské hranice tzv. Kombinovaný oddíl, ze 140 mužů bylo 82 bývalých příslušníků jednotek ze Středního východu.

Při vzpomínkách na boje o Dukelský průsmyk se občas zapomíná, že i v řadách 1. čs. armádního sboru v SSSR a v bojích Slovenského národního povstání bojovalo 33 důstojníků z čs. jednotek ze Středního východu. Někteří padli, jiní zaujali klíčová postavení – kpt. gšt. Jaroslav Selner velel v únoru 1945 v hodnosti podplukovníka 3. čs. samostatné brigádě v těžkých bojích u Liptovského Mikuláše.

Celému 1. čs. armádnímu sboru v SSSR v závěru války velel bývalý velitel Čs. pěšího praporu 11 – Východního, nyní již generál Karel Klapálek. Ten 17. května 1945 na bílém koni zahajoval v Praze před prezidentem Edvardem Benešem slavnostní vojenskou přehlídku. Bílý kůň byl pro něj velkým zadostučiněním. Někteří nadřízení mu během války tvrdili, aby si nemyslel, že jednou pojede vítězně po Václavském náměstí na bílém koni.

Po únoru 1948 se však nadšení a úcta k hrdinům začala měnit v opovržení a perzekuci. Tento osud potkal nejednoho účastníka bojů o Tobruk. Mnozí veteráni západního odboje byli zatýkáni, zbavováni hodností a vězněni v komunistických kriminálech.

Na tobruckém válečném hřbitově byl po válce vytesán nápis: „Toto je posvátná půda, neboť zde leží ti, kdo zemřeli pro vlast. Za západu slunce a zrána budeme na ně vzpomínat…“