Když nestačí americká garance

Bezpečnostní garance nezačíná slábnout teprve ve chvíli, kdy spojenec odmítne přijít na pomoc. Může začít slábnout mnohem dříve — ve chvíli, kdy druhá strana musí do svých strategických kalkulací zahrnout možnost, že rozhodnutí garanta nebude možné předvídat.

Jižní Korea právě dostává poměrně názornou lekci, jak taková situace vypadá.

Spojené státy a Jižní Korea zahájily 17. srpna pravidelné společné cvičení Ulchi Freedom Shield. Původně mělo trvat jedenáct dní, do 27. srpna, a prověřovat schopnost obou armád společně reagovat na konflikt na Korejském poloostrově.

Jenže americký prezident Donald Trump nařídil účast Spojených států výrazně omezit. Své rozhodnutí spojil s cenou cvičení, se svým vztahem k severokorejskému vůdci Kim Čong-unovi a také s odmítnutím Soulu připojit se k americkému postupu vůči Íránu.

Následně bylo cvičení zkráceno z jedenácti na pět dní. Druhá fáze, která měla podle jihokorejského ministra obrany zahrnovat také scénáře protiútoku, byla zrušena. Některé polní činnosti byly omezeny, odvolány nebo převedeny do simulací. Pentagon současně tvrdí, že základní výcvikové cíle zůstávají zachovány.

Pro Soul však možná není nejdůležitější samotné zkrácení cvičení.

Mnohem důležitější je způsob, jakým k němu došlo.

Jihokorejský ministr zahraničí Cho Hyun 19. srpna v parlamentu uvedl, že jihokorejští ani američtí představitelé o Trumpově rozhodnutí předem nevěděli. Podle jeho výpovědi tedy nešlo o předem koordinovanou alianční změnu, ale o rozhodnutí, které překvapilo příslušné struktury na obou stranách.

Cho současně připustil, že Trumpův postup mohl být součástí širšího tlaku na Soul — nejen kvůli Íránu, ale také kvůli dosud neuskutečněné části jihokorejského investičního příslibu ve Spojených státech.

To je pro fungování aliance možná významnější než šest chybějících dnů vojenského cvičení.

Aliance totiž stojí také na předvídatelnosti

Americko-jihokorejské spojenectví tím samozřejmě nekončí.

Washington ještě 11. června na společném jednání Nuclear Consultative Group znovu potvrdil závazek rozšířeného odstrašení vůči Jižní Koreji s využitím celé škály amerických schopností, výslovně včetně schopností jaderných. Obě strany pokračují také v rozvoji konzultací pro případ jaderné krize a v propojování amerických jaderných a jihokorejských konvenčních sil.

Jihokorejská veřejnost navíc Spojené státy neopouští.

Průzkum Asan Institute z února 2026 ukázal, že 97,1 procenta respondentů považuje americko-jihokorejskou alianci za důležitou a 82,3 procenta podporuje přítomnost amerických vojáků v Jižní Koreji. V obou případech šlo o nejvyšší hodnoty zaznamenané v této řadě průzkumů. Výsledky vycházejí z reprezentativního, váženého vzorku tisíce respondentů.

Právě proto je korejský případ zajímavý.

Neukazuje rozpad aliance. Ukazuje něco subtilnějšího.

Stát může nadále považovat Spojené státy za svého nejdůležitějšího spojence, chtít na svém území americké vojáky a spoléhat na americké jaderné odstrašení — a současně dojít k závěru, že větší část své bezpečnosti musí dostat pod vlastní kontrolu.

To není rozchod.

Je to pojištění.

Soul si vytváří vlastní pojistky

Jižní Korea už delší dobu usiluje o převzetí válečné operační kontroly nad svými ozbrojenými silami v rámci aliančního uspořádání, známé pod zkratkou OPCON.

Prezident Lee Jae-myung 18. srpna znovu prohlásil, že převod má pokračovat bez přerušení a být dokončen během jeho funkčního období. Jeho vláda tak počítá s převzetím OPCON nejpozději do roku 2030.

Nejde pouze o symbol národní suverenity. Převzetí válečného velení předpokládá, že Jižní Korea bude schopna vést společné operace, disponovat odpovídajícími průzkumnými, údernými a protivzdušnými kapacitami a převzít větší odpovědnost za obranu poloostrova.

Tomu odpovídají i peníze.

Jihokorejský obranný rozpočet pro rok 2026 dosahuje 65,8642 bilionu wonů a meziročně vzrostl o 7,5 procenta. Výdaje určené přímo na rozvoj vojenských schopností se zvýšily o 11,9 procenta na téměř 20 bilionů wonů. Oficiální priority zahrnují schopnosti potřebné pro převod OPCON, rozvoj korejského systému odstrašení, umělou inteligenci, drony a obranný výzkum.

A potom jsou tu ponorky.

V květnu Soul představil projekt Chang Bogo N — plán vývoje vlastních jaderně poháněných útočných ponorek. První plavidlo má být spuštěno na vodu v polovině třicátých let a operační způsobilosti dosáhnout do konce stejného desetiletí.

Nejde o ponorky vyzbrojené jadernými zbraněmi. Mají nést konvenční výzbroj, využívat jaderný pohon a výrazně zvýšit schopnost Jižní Koreje sledovat severokorejské podmořské síly a reagovat na ně. Soul uvádí, že projekt bude uskutečňován v souladu se závazky vyplývajícími ze Smlouvy o nešíření jaderných zbraní a ve spolupráci s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii.

Pozoruhodná je formulace samotného jihokorejského plánu. Domácí vývoj a stavba mají zajistit autonomii a stabilitu při získávání, provozu a údržbě této schopnosti.

To je technická věta s mimořádně politickým obsahem.

Soul nechce pouze vlastnit vyspělou ponorku. Chce mít pod vlastní kontrolou její konstrukci, stavbu, provoz i dlouhodobé udržování.

A právě tady se jednotlivé body začínají spojovat.

Vlastní velení.

Vlastní zbrojní průmysl.

Vlastní strategické prostředky.

Vyšší obranné výdaje.

A přitom zachovaná americká aliance.

To nevypadá jako cesta Jižní Koreje pryč od Spojených států. Spíše jako cesta k alianci, ve které chce mít Soul větší část vlastní bezpečnosti ve vlastních rukou.

Nejpřekvapivější číslo je osmdesát

Existuje ale ještě jeden údaj, který by Washington neměl přehlížet.

Podle stejného průzkumu Asan Institute podporuje 80 procent Jihokorejců získání vlastní schopnosti jaderného vyzbrojení. Současně 59,1 procenta respondentů věří, že by Spojené státy v případě potřeby použily jaderné zbraně na obranu Jižní Koreje.

Na první pohled to vypadá jako rozpor.

Ve skutečnosti může jít o velmi přesný obraz současné jihokorejské strategické psychologie.

Věříme Americe. Ale chceme mít také vlastní pojistku.

A to je podstatný rozdíl.

Klasická otázka americké alianční politiky zněla, zda spojenci Washingtonu jeho garancím věří.

Nová otázka může znít jinak:

Věří jim natolik, aby na nich byli existenčně závislí?

Problém není jen Trump. Problém je koncentrace rizika

Bylo by snadné celý příběh vysvětlit osobností Donalda Trumpa.

Bylo by to ale příliš jednoduché.

Spojené státy mají globální závazky. Jejich vojenské prostředky nejsou neomezené. Krize v Evropě, na Blízkém východě a v Indo-Pacifiku mohou probíhat současně. Prostředek nasazený na jednom místě přitom nemůže být ve stejnou chvíli použit jinde.

Již v březnu reagoval prezident Lee na zprávy o přesouvání částí amerických systémů protivzdušné a protiraketové obrany z Jižní Koreje směrem na Blízký východ. Prohlásil tehdy, že Soul musí být schopen odstrašit severokorejské hrozby i v případě, že Washington některé své prostředky přemístí.

To je důležitá souvislost.

Omezení společného cvičení nepřišlo do prostředí, ve kterém by byla americká vojenská kapacita neomezená a vyhrazená pouze pro Korejský poloostrov. Přišlo ve chvíli, kdy Washington rozděluje svou pozornost a prostředky mezi několik vzdálených bojišť.

Pro jeho spojence proto vzniká problém, který není ideologický, ale téměř pojistně-matematický.

Čím více je bezpečnost státu závislá na jediném garantovi, tím větší část existenčního rizika svěřuje rozhodnutím, která sám nekontroluje.

A čím méně jsou tato rozhodnutí předvídatelná, tím větší hodnotu získává vlastní pojistka.

Paradox silnějšího spojence

To může vést k výsledku, který na první pohled působí paradoxně.

Větší strategická autonomie amerických spojenců nemusí Spojené státy oslabovat.

Jižní Korea schopná převzít větší díl obrany poloostrova, disponující silným zbrojním průmyslem, moderním námořnictvem a vlastním operačním velením může být pro Washington užitečnějším spojencem než stát existenčně závislý na permanentním přísunu amerických kapacit.

Prezident Lee ostatně výslovně popsal silnou alianci a posilování vlastních obranných schopností jako vzájemně se doplňující procesy. Podle něj vlastní schopnosti zvyšují hodnotu Jižní Koreje jako spojence.

Také Soul a Washington popisují připravované jihokorejské jaderně poháněné ponorky nikoli jako náhradu aliance, ale jako významnou alianční schopnost, která má Jižní Koreji umožnit převzít vedoucí úlohu při obraně poloostrova.

Tady možná leží budoucnost části amerického aliančního systému.

Ne ve světě bez Spojených států.

Ale ve světě, v němž jejich spojenci budou stále méně ochotni svěřit Spojeným státům veškeré poslední slovo o vlastní bezpečnosti.

Pojistka proti nepředvídatelnosti

Jižní Korea americkou bezpečnostní garanci neopouští. Americká vojenská přítomnost, rozšířené odstrašení i společné obranné plánování zůstávají základními kameny její bezpečnosti.

Současně však Soul zvyšuje schopnost zvládnout situaci, v níž americké rozhodnutí nebude přesně takové, jaké očekával.

Zkrácení jednoho cvičení samo o sobě americko-jihokorejskou alianci nezmění. Způsob, jakým bylo rozhodnutí přijato, však spojenci předal důležitou zprávu:

Washington může rychle změnit významnou součást společné obrany bez předchozí konzultace a také z důvodů, které přímo nesouvisejí s bezpečností Korejského poloostrova.

Racionální odpovědí Soulu potom nemusí být odchod z aliance. Může jí být snaha zajistit, aby příští podobné překvapení mělo menší následky.

Korejský případ přitom není jediný. Evropské státy také výrazně zvyšují obranné výdaje: v roce 2026 mají výdaje členských zemí Evropské unie dosáhnout přibližně 454 miliard eur, o 75,3 procenta více než v roce 2021. Jednotlivé země k větší odpovědnosti za vlastní obranu vedou rozdílné okolnosti, ale společná logika je podobná — americká garance zůstává důležitá, nemá však být jedinou existující pojistkou.

Americké aliance se tedy nemusejí rozpadat. Mohou se postupně měnit z uspořádání založených na dominantní garanci Spojených států na vztahy, v nichž si spojenci budují vlastní záložní kapacity.

Bezpečnostní garance nezačíná slábnout až tehdy, když garant odmítne spojenci pomoci. Začíná slábnout ve chvíli, kdy spojenec musí do svých strategických kalkulací zahrnout možnost, že pomoc nemusí přijít včas, v očekávaném rozsahu nebo za okolností, které dokáže předvídat.

A jakmile stát takovou možnost jednou začne kalkulovat, přirozeně začne hledat druhou pojistku.

Ne nutně místo Ameriky.

Pro případ Ameriky.

Prameny a podklady

Stav ověření: 19. srpna 2026.

Whyessjay Strong
Head of Project AIR