Článek
Varšava buduje největší pozemní armádu Evropy. Mnohem důležitější ale může být něco jiného: snaží se vytvořit průmysl, který ji dokáže znovu a znovu vyzbrojovat.
Když se mluví o polském zbrojení, obvykle následuje působivý seznam.
Tanky Abrams a K2. Samohybné houfnice K9. Raketomety Chunmoo. Letouny FA-50. Protivzdušná obrana. Další tanky, další dělostřelectvo, další munice.
Jenže počet nakoupených zbraní vypovídá především o tom, s čím armáda vstupuje do války.
S čím bude bojovat po roce nebo po dvou?
Právě tady se v polské obranné politice odehrává změna, která může být důležitější než samotné nákupy. Polsko se snaží přestat být pouze velkým zákazníkem zbraní. Chce být také zemí, která je dokáže vyrábět, opravovat, doplňovat - a svoji armádu znovu a znovu vyzbrojovat.
Největší armáda nestačí
Polské ozbrojené síly letos přesáhly 220 000 příslušníků a Varšava otevřeně hovoří o budování největší pozemní armády v Evropě. V roce 2026 má Polsko vydat na základní obranné výdaje přibližně 53 miliard eur, tedy kolem 4,7 procenta HDP.
Zdroj: Reuters, 1. 9. 2026.
Takové částky umožňují nakoupit obrovské množství techniky. Jenže válka techniku spotřebovává. Ničí ji, poškozuje, opotřebovává a rychle vyčerpává zásoby munice.
Armáda proto nepotřebuje jen zásobu zbraní. Potřebuje systém jejich reprodukce. A právě ten se Polsko nyní pokouší vytvořit.
Od nákupu k výrobě
Výdaje na obranné zakázky směřující k polským podnikům a jejich společným projektům se středoevropskými partnery vzrostly podle údajů Agentury pro vyzbrojování od roku 2022 téměř čtyřnásobně. V roce 2025 dosáhly 30,4 miliardy zlotých.
Varšava zároveň stále více požaduje, aby velké zahraniční kontrakty nebyly pouze dovozem hotových zbraní. Do popředí vstupuje domácí výroba, transfer technologií, servis a zapojení místních podniků.
Zdroj: Reuters, 1. 9. 2026.
Dobře je to vidět na jihokorejských tancích K2. První kontrakt umožnil dodat hotové stroje velmi rychle. Druhá prováděcí smlouva už ale mění logiku spolupráce.
Ze 180 dalších tanků bude 64 v polonizované konfiguraci K2PL. První tři vzniknou v Korejské republice, zatímco finální montáž zbývajících 61 tanků K2PL má probíhat v závodech Bumar-Łabędy v Gliwicích s využitím polských komponentů. Dohoda zahrnuje transfer technologií, zřízení montážní linky a získání schopnosti úplného servisu a provozní podpory.
Spolupráce Varšavy a Soulu se tak mění z prostého vztahu prodávající-kupující na dlouhodobé průmyslové partnerství.
Ještě názornější je však něco mnohem méně fotogenického než nový tank.
Dělostřelecký granát.
Znovu a znovu
Polsko masivně rozšiřuje kapacity pro výrobu dělostřelecké munice ráže 155 milimetrů. V Kraśniku vzniká výrobní komplex, který má v roce 2028 dosáhnout kapacity přibližně 180 000 kovových těl neboli korpusů dělostřeleckých granátů ročně. To má být asi pětatřicetinásobek kapacit z období 2016-2022.
Je důležité rozlišovat: údaj 180 000 se týká korpusů, nikoli automaticky stejného počtu hotových nábojů. Význam investice spočívá v širším řetězci, v němž se mají v Polsku poprvé vyrábět všechny základní prvky 155mm munice.
Zdroj: Polská vláda, 11. 2. 2026.
Samotná výrobní linka by ovšem nestačila. Potřebuje dlouhodobou objednávku - a tu polský stát vytváří.
Dne 30. května 2026 uzavřela polská Agentura pro vyzbrojování s konsorciem PGZ-AMUNICJA smlouvu na dodání několika set tisíc kusů bojové 155mm dělostřelecké munice. Hodnota kontraktu přesahuje 13,5 miliardy zlotých bez DPH.
Taková objednávka není jen nákupem zásoby. Vytváří poptávku, která umožňuje stavět výrobní linky, zaměstnávat lidi, získávat technologie a udržovat kapacity v provozu.
A právě tady začíná ekonomika dlouhé války.
Zbraň nakoupená před konfliktem představuje zásobu. Továrna představuje schopnost tuto zásobu obnovovat.
Nejen granáty
Stejnou logiku lze nalézt i jinde. Polská PGZ, Wojskowe Zakłady Lotnicze č. 2 a americká společnost Anduril Industries se 6. července 2026 dohodly, že v Polsku nejprve zahájí montáž a následně výrobu střel dlouhého dosahu Barracuda-500M.
O den později následovalo regionální ujednání Polska, Spojených států, Estonska a Lotyšska. Podle něj se má Polsko stát hlavním evropským výrobním centrem systému B500M a koordinovat také dodávky dalším státům regionu.
Zdroje: Ministerstvo státních aktiv Polska, 6. 7. 2026; Ministerstvo státních aktiv Polska, 7. 7. 2026.
Zajímavá je samotná argumentace polské vlády. Moderní obrana se podle ní nemůže opírat jen o malé počty velmi drahých systémů. Potřebuje také prostředky, které lze rychle vyrábět ve velkých množstvích a doplňovat tempem odpovídajícím modernímu boji.
Nestačí mít raketu; je třeba umět vyrobit další. Nestačí mít tank; je třeba ho opravit a po ztrátě nahradit. Nestačí mít houfnici; je třeba pro ni vyrábět munici.
A nestačí ani samotná továrna. Potřebuje technologie, kvalifikované zaměstnance, výbušniny, energii, dodavatelský řetězec a dlouhodobé zakázky. Teprve jejich součet vytváří schopnost vést dlouhou válku.
Obranný průmysl se stěhuje na východ?
Polský plán přitom nemusí měnit jen samotné Polsko. Reuters popisuje rostoucí důraz Varšavy na „near-shoring“ obranné výroby - tedy budování výrobních a dodavatelských kapacit blíže místu, kde budou v případném konfliktu skutečně potřeba.
Do této sítě vstupují česká CSG, estonská Frankenburg Technologies, francouzská KNDS Ammo France i německý Rheinmetall. Ten v Polsku rozvíjí také regionální servisní a opravárenské kapacity pro pozemní bojové systémy.
Zdroj: Reuters, 1. 9. 2026.
Neznamená to, že se celé těžiště evropského obranného průmyslu už přesunulo na východ. Znamená to však, že část nových kapacit začíná vznikat blíže východnímu křídlu NATO.
Toto křídlo tak postupně nemusí být jen prostorem, který má být bráněn. Může se stát také prostorem, kde budou prostředky pro jeho obranu vyráběny.
Polsko by se v takovém systému mohlo stát jedním z průmyslových uzlů nové středoevropské obranné sítě. To je zatím analytická hypotéza, nikoli hotová skutečnost. Směr vývoje ale stojí za pozornost.
A kdo to zaplatí?
Existuje ovšem druhá strana celé strategie. Dlouhou válku nelze vést bez průmyslu. Průmysl ani armádu však nelze dlouhodobě financovat bez fungující ekonomiky.
Polská vláda očekává, že deficit veřejných financí dosáhne v roce 2027 přibližně 7,1 procenta HDP, tedy stejné úrovně, jakou nyní plánuje pro rok 2026. Ministr financí Andrzej Domański spojuje vysoký schodek mimo jiné s rekordním objemem dodávek vojenské techniky.
Náklady na obsluhu státního dluhu mají v roce 2027 vzrůst na 107 miliard zlotých. Polsko navíc zůstává v unijní proceduře při nadměrném schodku.
Zdroj: Reuters, 28. 8. 2026.
Tady se polská strategie dostává k vlastnímu paradoxu.
Stát buduje průmyslovou odolnost potřebnou pro dlouhou válku tím, že současně vytváří mimořádný tlak na své veřejné finance.
Armáda, kterou stát nedokáže doplňovat, postupně ztrácí bojeschopnost. Ale armáda a obranný průmysl, které stát nedokáže dlouhodobě financovat, mohou představovat jiný druh strategické slabiny.
Skutečný polský experiment
Proto možná není nejzajímavější otázkou, kolik bude mít Polsko tanků. Důležitější je, kolik jich dokáže opravit, kolik munice a raket dokáže vyrobit a jak rychle umí nahrazovat ztráty.
A zda to dokáže dělat nejen první rok, ale také druhý, třetí a čtvrtý.
Právě v tom spočívá rozdíl mezi velkou armádou a schopností vést dlouhou válku. Polsko patří k prvním velkým evropským zemím, které svou obrannou ekonomiku této logice otevřeně přizpůsobují.
Nejde už jen o to mít před válkou dost zbraní. Jde o schopnost svou armádu znovu a znovu vyzbrojovat.
Polský experiment proto testuje dvě věci současně: zda lze dostatečně rychle vybudovat schopnost reprodukovat bojovou sílu - a zda ji veřejné finance dokážou dlouhodobě unést.
A pokud se tento model podaří, jeho význam může sahat daleko za polské hranice.
Pokud se nepodaří, důvodem nemusí být nedostatek tanků, raket ani granátů. Může jím být jejich cena.
Analytická poznámka autorky
Evropská debata o obraně se dlouho soustředila na otázku, jaké procento HDP mají státy vydávat na armádu. Polský případ ukazuje hlubší problém: výše rozpočtu ani počet zbraní samy o sobě nevypovídají o schopnosti dlouhodobě reprodukovat bojovou sílu. Skutečnou strategickou veličinou je také náklad a rychlost, s nimiž stát dokáže nahrazovat spotřebu a ztráty dříve, než válka jeho vojenskou sílu vyčerpá.
Zdroje
Whyessjay Strong
Head of Project AIR
