Článek
„Anebo Rajchla rovnou pošlete za Ural.“ Takovou větu zveřejnily Novinky 19. září 2026 jako součást výzvy Martina Kupky Andreji Babišovi. Reagoval na avizovanou účast Jindřicha Rajchla na konferenci, jejíž program zahrnoval i ruského politologa Fjodora Lukjanova.
Ostrá politická řeč. Neuvádím ji jako důkaz trestnosti ani dvojího metru. Otevírá však rozdíl mezi dvěma otázkami: co považujeme za přijatelné ve veřejné debatě a co smí trestat stát. Tento článek míří ještě o krok dál — k ceně, kterou může člověk zaplatit za soudní vyjasnění této hranice.
Obvykle se ptáme: mohu za to být odsouzen? Vedle toho ale stojí jiná, praktická otázka: Jsem ochoten podstoupit trestní řízení, abych zjistil, zda jsem vůbec směl promluvit?
Dvě konstrukce ochrany
Americký Nejvyšší soud v rozhodnutí Brandenburg v. Ohio z roku 1969 oddělil abstraktní obhajobu násilí či porušování zákona od podněcování k bezprostředně hrozícímu protiprávnímu jednání. Pro trestní zásah v této oblasti nestačí, že projev takové jednání obhajuje. Musí směřovat k jeho bezprostřednímu vyvolání a současně musí být pravděpodobné, že je vyvolá. Není to univerzální test: například skutečné výhrůžky či pomluva se posuzují podle jiných pravidel.
Evropská úmluva o lidských právech postupuje jinak. Její článek 10 chrání projev, ale připouští zákonem stanovená omezení sledující legitimní cíl, například ochranu práv druhých či veřejné bezpečnosti. Zásah musí být nezbytný v demokratické společnosti a přiměřený. Jednotlivé státy přitom nemají shodné trestní zákony. Rozdíl v právních konstrukcích ještě není žebříčkem skutečné svobody jejich obyvatel.
Mikina, video a rozdílné výsledky
Muž se prochází Pardubicemi v mikině se symbolem Z, nápisem „Za vítězství“ v azbuce a dalšími motivy. Podle soudů jejich kombinací veřejně schvaluje ruskou agresi proti Ukrajině. Výsledek: šest měsíců odnětí svobody s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let a propadnutí mikiny. Nejvyšší soud v červenci 2026 jeho dovolání odmítl.
Nešlo o obecný zákaz písmene Z. Rozhodující byl podle soudu význam konkrétní kombinace symbolů, okolnosti jejich veřejného použití a zavinění. Případ ukazuje, že trestně relevantní projev nemusí mít podobu proslovu ani příspěvku na internetu.
Jiný výsledek měla kauza Ladislava Vrabela. Za tvrzení, že česká vláda chce jaderně zaútočit na Rusko a následovat bude odveta, byl odsouzen za šíření poplašné zprávy. Ústavní soud však nálezem I. ÚS 1927/24 z března 2025 napadená rozhodnutí zrušil. Zdůraznil ochranu politického projevu a trestní právo jako krajní prostředek. Označit sdělení za dezinformaci samo o sobě nestačí k odejmutí ústavní ochrany; nejde ovšem ani o beztrestnost všech nepravdivých zpráv.
Ústavní soud navíc upozornil, že způsob, jakým soud vyvracel tvrzený záměr vlády dotazem na vládu samotnou, může odrazovat od její kritiky a interpretace jejích kroků.
V červnu 2025 následovalo zproštění obžaloby, které nabylo právní moci. Soudní ochrana tedy nezůstala u prohlášení zásady. Změnila výsledek konkrétního řízení.
Obě věci nelze slít do příběhu „trestá se odlišný názor“. Týkaly se různých skutků a právních otázek. Stejně tak ale nelze Vrabelovu kauzu uzavřít větou, že nakonec všechno dobře dopadlo. Náprava je významná. Předchozí zásah však zpětně nemaže. A zpřesňující nález může současně snižovat riziko podobného zásahu do budoucna.
Odrazující účinek nepotřebuje odsouzení
Tento rozdíl pomáhá pochopit rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Altuğ Taner Akçam proti Turecku z roku 2011. Historik zabývající se osudem Arménů čelil kvůli svým textům trestním oznámením a vyšetřování. Věci skončily bez stíhání. Turecká vláda proto mimo jiné namítala, že do jeho práv zasaženo nebylo.
Štrasburský soud přesto shledal porušení svobody projevu. Zohlednil reálnou hrozbu dalších řízení, předchozí zásahy i zastrašování. Nešlo o pouhou neurčitou obavu: situace podle soudu vedla historika ke zdrženlivosti v jeho akademické práci. Porušení Úmluvy soud shledal v tom, že příliš široké znění dotčeného trestního ustanovení neumožňovalo dostatečně předvídat jeho účinky.
Právě to je chilling effect — odrazující účinek hrozby postihu. Člověk nemusí dostat konečný odsuzující rozsudek, aby hrozba řízení ovlivnila, co příště zveřejní. Z tohoto případu přenášíme právní mechanismus, nikoli rovnítko mezi českými a tureckými poměry. Ani z něj neplyne, že každé prověřování oznámení porušuje svobodu projevu.
Rozhodnutí před tlačítkem „zveřejnit“
Představme si modelovou situaci. Člověk má rozepsaný komentář k válce nebo k vládní politice. Nepovažuje ho za trestný. Přesto si není jistý, jak bude někdo jiný vykládat nadsázku, použitý symbol či vytrženou větu.
Nemusí počítat jen pravděpodobnost trestu. Může zvažovat podání vysvětlení, hledání advokáta, výdaje za právní pomoc, čas strávený obhajobou a nejistotu výsledku. K tomu se může přidat otázka, jak by reagoval zaměstnavatel, klienti nebo okolí. Řízení a odsouzení nejsou totéž, ale v takové úvaze mohou mít svou cenu obojí.
To je analytická možnost, nikoli popis reprezentativně změřeného českého občana. Riziko, že souběh právní nejistoty a očekávaných nákladů omezí i dovolený projev, je na základě uvedených případů konkrétně odůvodněné. Použité podklady však neprokazují, jak často k tomu v české společnosti dochází, jak silný je tento účinek ani zda narůstá.Jednotlivý rozsudek není průzkum veřejnosti.
Rozlišovat je třeba také důvody mlčení. Nezveřejnit neověřenou informaci nebo se dobrovolně rozhodnout neurazit kolegu není samo o sobě autocenzurou ve zde zkoumaném právním smyslu. Kritika od druhých může být jejich vlastním výkonem svobody projevu. Profesní tlak má zase jiné původce a právní režimy než postup policie. Tyto rozdíly nelze smazat jedním slovem „cenzura“.
A ještě jeden korektiv: posuzování kontextu není samo o sobě vadou práva. Právě kontext může chránit před postihem za izolované slovo nebo písmeno. Otázkou je, zda z pravidel a jejich používání vzniká hranice dostatečně čitelná i pro člověka, který se podle ní teprve rozhoduje.
Co může změnit vláda
Do této otázky vstoupila i současná debata o trestní politice. Ministr spravedlnosti Jeroným Tejc při představení vládních priorit 14. září 2026 zdůraznil zdrženlivost při trestání kontroverzních projevů. Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím mluvčího připomnělo zákonný a ústavně souladný postup a uvedlo, že Lenka Bradáčová vyčká na bližší seznámení s ministrovými představami. Tato výměna sama nedokládá odmítnutí obsahu priorit.
Vláda legitimně formuluje trestní politiku. Státní zastupitelství patří do výkonné moci, ale jeho působnost a vztahy k jiným orgánům určuje zákon. Vládní priorita proto sama nevytváří pravomoc závazně řídit žalobce — ani v jednotlivé kauze, ani obecně mimo zákonné kompetence. Pokyny obecné povahy ke sjednocení jejich postupu vydává nejvyšší státní zástupce. Soudy rozhodují nezávisle.
Pro občana je podstatné, co se zákonným způsobem promítne do praxe a zda bude její hranice srozumitelnější. Politické prohlášení samo tuto odpověď nedává; stejně jako ji nedává pouhý součet odsouzení bez znalosti skutků a dalších výsledků řízení.
Kolik stojí vyjasněná hranice
České případy dokládají jak trestní postih některých projevů, tak účinné soudní korektivy. Neposkytují však měření společenského mlčení. Mezi tvrzením „nikdo se nemá čeho bát“ a tvrzením „společnost je umlčena“ zůstává otázka, kterou stojí za to zkoumat bez předem přidělených politických rolí.
Nejde o záruku, že výsledek každého hraničního sporu bude předem jistý. Jde o dostatečnou předvídatelnost — a o rozdíl mezi právem, které člověk nakonec uhájí, a právem, které se rozhodne vůbec použít.
Dokáže občan před promluvením dostatečně rozpoznat hranici trestnosti? A jakou cenu je ochoten zaplatit, jestliže mu ji s konečnou platností vyjasní až soud?
Whyessjay Strong
Head of Project AIR
20. září 2026
