Falešná spása na střechách. Jak městské úly prohlubují tichou krizi včel

Můj dědeček měl v létě rituál. Lehával na deku pod starou jabloň a poslouchal hmyzí orchestr. Jeho zahrada byla chaotickým rájem angreštů, rybízu a hrušní, nad nimiž se neslo syté, tiché bzučení. Tvrdil, že podle jeho tóniny dokáže předpovědět déšť.

Mezi stromy tehdy rozestavěl mělké keramické misky s vodou. Do každé z nich pečlivě položil několik kamenů – únikové mosty pro případ, že by unavená včela spadla do vody a musela se zachránit vlastními silami.

Na ty misky s kameny myslím pokaždé, když procházím moderními byznysovými čtvrtěmi. Na střechách skleněných kancelářských budov se dnes lesknou designové úly. Trávníky pod nimi v srpnovém žáru pravidelně shoří na prach, ale tiskové zprávy radnic a korporací hrdě hlásí: Zachraňujeme včely.

Je to fotogenické, populární a hluboce mylné. Fasáda ekologické odpovědnosti totiž přehlíží základní biologickou otázku: Kterou včelu vlastně zachraňujeme?

V české krajině žije kolem šesti set druhů včel. Drtivá většina z nich netvoří společenstva, neshromažďuje med a lidskému zraku zůstává skrytá. Hnízdí samotářsky v zemi, v suchých stoncích rostlin nebo v tlejícím dřevě. Patří k nim desítky druhů čmeláků, samotářských včel, ale i pestřenky a motýli.

A pak je tu včela medonosná. Z pohledu legislativy i ekologie jde o hospodářské zvíře, hmyzí obdobu domácího skotu. Právě na ni se však směřuje většina městských dotačních programů a PR kampaní s heslem „Zachraňte včely“.

Zatímco divoká společenstva tiše kolabují, včela medonosná paradoxně žádnou záchranu nepotřebuje. Má totiž svého včelaře. Masivní trend střešních úlů v evropských metropolích tak začíná mít opačný efekt. Francouzská ekoložka Lise Ropars se svými kolegy již před časem varovala, že bezhlavá instalace včelstev v Paříži vedla k neudržitelnému přeplnění městského prostoru vhodného pro hmyz.

Přírodní společenstvo totiž funguje jako prostřený stůl. Každá rozkvetlá louka je talířem, pyl a nektar na ní jsou potravou. Dokud je stůl bohatý, nasytí se všichni – domácí včely i divocí samotáři. Klimatická změna a sucho však tento stůl dramaticky zmenšují.

Britský ekolog Benjamin Phillips podrobil vápencové louky simulovanému suchu. Výsledek byl neúprosný: množství květů drasticky ubylo a nepomohla tomu ani o trochu větší druhová pestrost vegetace. Rostliny vlivem stresu z horka jednoduše přestaly tvořit dostatečné množství nektaru. Výzkumníci z Anglia Ruskin University u Cambridge šli ještě dál, přímo v terénu pozorovali, že v horkých dnech mezi hmyzem rapidně přibývá agresivních střetů.

V momentech, kdy se bojuje o přežití, nepřidává úl na střeše mrakodrapu do krajiny nové jídlo. Přidává pouze tisíce dalších hladových krků.

V tomto potravním souboji jsou karty rozdány nespravedlivě. Pokud v suchém létě selže snůška nektaru, včela medonosná má záchrannou síť. Včelař jí do úlu donese cukerný roztok. Čmeláka nebo divokou samotářku v rozpáleném městě nepřikrmí nikdo.

Podle studie švýcarské ETH Curych je právě tato lidská dopomoc hlavním důvodem, proč chované včely agresivně vytlačují ty divoké. Ekologický greenwashing tak vytváří nebezpečný paradox. Mickaël Henry a Guy Rodet z francouzského institutu INRAE sledovali chování hmyzu v chráněné rozmarýnové oblasti na jihu Francie.

V místech s vysokou koncentrací komerčních včelínů divoký hmyz dramaticky ubyl a ztratil schopnost efektivně sbírat potravu. V absurdním kruhu prohrává čmelák, samotářka a nakonec i samotný včelař, který místo medu unaveně rozpouští v kbelících průmyslový cukr.

Každý nový úl na střeše mrakodrapu přistaví ke zmenšujícímu se stolu desítky tisíc židliček dalších strávníků, díky čemuž vyhladoví všechny. V korporátních reportech udržitelnosti i v obecních zpravodajích se to počítá jako hrdinský čin. Důvod této slepoty je prostý: úl se dá snadno spočítat, vyfotit a vykázat jako splněné KPI. Kolik nektaru a vody reálně zbývá na vyprahlé louce za městem, však do žádné excelové tabulky nikdo nezapisuje.

Švýcarský federální výzkumný ústav WSL zjistil, že ve čtrnácti sledovaných evropských městech se počet městských úlů během několika let zdvojnásobil. Městská zeleň přitom s tímto tempem nedokázala držet krok. Moderní společnost měří to, co je vidět. Co je skryté, jako by neexistovalo.

U hmyzího stolu se přitom nerespektuje společenská etiketa. Britští vědci dva roky detailně sledovali kvetoucí porosty ostružiníků a břečťanů v blízkosti velkých včelínů. Výsledek? Čmeláci, samotářky i pestřenky se včelám medonosným raději preventivně vyhýbali. V přímých střetech je agresivnější včely z květů jednoduše vytlačily nebo zahnaly. Jediným divokým opylovačem, který v konkurenci obstál, byla hedvábnice břečťanová, což je včela samotářka, která je na tento typ potravy evolučně specializovaná.

Nic z toho není v akademickém světě tajemstvím. Vědci o neúprosném konkurenčním boji mezi chovanými a divokými druhy publikují studie již celá léta. Přesto se ve veřejném prostoru udržuje hluboké ticho. Je to totiž pro všechny zúčastněné extrémně pohodlné.

Včela se stala popkulturním symbolem, nikoli biologickým druhem. Kdo dnes zpochybní smysl střešního úlu, je okamžitě vnímán jako někdo, kdo útočí na přírodu nebo na sympatického souseda včelaře. Ekologičtí aktivisté a včelaři navíc tradičně stojí na stejné barikádě v jiných zásadních bitvách, například v boji proti masivnímu nadužívání pesticidů v agrokomplexech či příliš velkých monokulturách v krajině. Tohle křehké spojenectví nechce nikdo riskovat.

Zároveň zde narážíme na limity konzumního uvažování. Úl si můžete koupit kliknutím na e-shopu. Divokou, fungující louku nikoliv. Úl generuje okamžitý marketingový obsah.

Skutečná pomoc divokým opylovačům přitom zvenčí vypadá jako absolutní nicnedělání: neposekaná tráva, seschlé stonky ponechané přes zimu, kus holé hlíny. V kultuře, kde je anglický trávník synonymem civilizovaného pořádku, působí ekologický chaos jako lajdáctví. A za nicnedělání se potlesk na sociálních sítích nesklízí.

Střešní úl nám dává rychlé rozhrešení. Dobrý pocit z koupeného včelstva je levnější než upřímný pohled do zrcadla a otázka, co jsme pro záchranu okolní krajiny udělali my sami.

Můj článek by však neměl vyznít jako jednostranná obžaloba. Včela medonosná není agresor a včelaři nejsou nepřátelé. Ekoložka Lina Herbertsson z Lundské univerzity v rámci experimentu záměrně přidávala úly do různých typů jihošvédské krajiny. Počty čmeláků drasticky klesly pouze tam, kde chyběly louky a monokulturní krajina nabízela jen uniformní zeleň. V pestrém, ekologicky zdravém prostředí se žádný negativní tlak neprojevil.

Rozsáhlý systematický přehled pod vedením Rachel Mallinger navíc potvrdil, že v původním domovském areálu včely medonosné, tedy i v Evropě, je tato konkurence přirozeně slabší než v oblastech, kam byla včela zavlečena člověkem jako invazivní druh. Cílem moderní vědy není zakázat včelaření, ale pochopit, jak mohou chované a divoké druhy koexistovat.

Včely medonosné jsou nepostradatelné pro opylování sadů a zahrad, jako byla ta dědečkova. Problémem není host u stolu, problémem je prázdnota nabídky samotného stolu. Včela funguje jako jeho citlivý teploměr. Když začíná od květů agresivně vytlačovat ostatní, neříká nám to jen, že je včel příliš mnoho. Hlásí nám to, že naše krajina hladoví.

Skutečná pomoc přitom často nestojí ani korunu. Vyžaduje pouze odvahu snést kritické pohledy sousedů kvůli zdánlivě neuklizené zahradě.

Dědečkovy keramické misky stály v trávě tiše a nikdo je nefotil na Instagram. Napájely se z nich včely z úlů i stovky divokých samotářek, o jejichž existenci tehdy nikdo neměl tušení. Hmyzu nepomůžeme tím, že k jeho prázdnému stolu přistavíme další židle v podobě střešních úlů. Pomůžeme mu jen tehdy, když ten stůl znovu bohatě naplníme.

Až příště uvidíte designový úl na střeše korporátní budovy, nemusíte se zlobit. Stačí se rozhlédnout dolů do ulic a podívat se, zda kolem něj kvete život, nebo jen vysychá beton. A pokud uvidíte jen šeď, zeptejte se proč.

Na parapet doma postavte květináč s mateřídouškou a obyčejnou misku s vodou a kameny. Počítá se totiž každá kapka a každý květ.