Smysly trochu jinak – vnímavost včel

Vzpomínám si, jak jednou můj děda našel doma v kuchyni včelu, která tam omylem vletěla oknem. Čekal jsem na to, co s ní chce udělat. Babička by provedla okamžitou likvidaci plácačkou. Děda překvapil včelu na stole malou skleničkou otočenou dnem nahoru. Pak s pomocí novin a sklenička přemístil včelu na rostlinu před domem na zahrádce. Děda byl zedník s pádnou rukou a jeho laskavost mě překvapila. Později mi řekl, že nemáme včely u nás doma jen proto, že moje máma byla na žihadla od včel alergická, a proto jsme si je nepořídili.

Tenhle zapomenutý příběh ožil nedávno, když jsem našel na okně včelku samotářku a odehnal nejprve běsnící matku, jejíž utěrka zadělala na problémy i tak a šel jsem včelku bezpečně vypustit na levanduli na parapetu. Pro mnohé z nás, a nejen kvůli alergiím, vyvolává bzučení včely paniku. Až zase příště uslyšíte to tiché bzučení, uvědomte si prosím, jak úžasný tvor před vámi je.

Často vnímáme hmyz jako něco podřadného. Jistě, náš mozek má 100 miliard neuronů a včela jen milion. To ale neznamená, že by včela byla něco méně důležitého a hlavně vnímavého. Kniha Stephena L. Buchmanna Co ví včela: Zkoumání myšlenek, vzpomínek a osobností včel vykresluje tento hmyz v tak unikátním světle, že vás asi překvapí. Co byste řekli na to, že včely demonstrují velmi vyspělé emoce spojované spíše se savci, jako jsou optimismus nebo strach?

A o tom, že by včely mohly rozeznávat lidské tváře raději vzhledem k mé mamince pomlčím.

Buchmann je součástí malé, ale rostoucí skupiny vědců, kteří dělají vše proto, aby pochopili úplnou emocionální vyspělost včel. Jeho výzkum radikálně změnil i jeho vztah k hmyzu – nejenže se nyní vyhýbá jeho zabíjení ve svém domě, ale také výrazně omezil smrtící a necitlivé zacházení se vzorky hmyzu určenými pro svůj výzkum. „Před dvěma desítkami let jsem se ke včelám mohl chovat jinak,“ říká Buchmann, „dnes už ne“.

Možná si řeknete, proč včely? Jsou pro náš život, hlavně pro výrobu potravin extrémně důležité. Jíte stravu, která je bohatá na ovoce, zeleninu, ořechy apod.? Tak ta musí projít opylováním včelami. Dle Plemenářského (154/2000 Sb.) a veterinárního zákona (166/1999 Sb.) je tedy včela medonosná charakterizována jako hospodářské zvíře. Mechanický pohled na zvířata i hmyz nám však často brání vidět jejich „lidštější“ tvář. A chovat se k nim podle toho.

Co když jsou včely stejně jako my schopny uvědomovat si sami sebe? Co když jsou stejně vnímavé k svému okolí? Co když umí myslet a řešit problémy, když na ně narazí? V posledních desetiletích setrvale klesá počet včelstev. Ztrácejí odolnost. Jsou nahá proti životu. Podléhají mnoha nepředvídaným okolnostem, a ne za všechno to nemohou pesticidy, jak se doposud tvrdí. Co když je snížena jejich odolnost díky stresu, který zažívají. S námi. Nejen s poletujícími utěrkami vyděšených jedinců, ale hlavně s negativními dopady jejich hospodářského využívání. Jde přece o prachy a ony jsou nástroj. Opravdu jen nástroj?

Nevím nakolik je naše kultura založená na dominanci a nutící vše ostatní kolem se podřizovat ochotna vstřebat myšlenku, že i tito tvorové mají své city? S tak maličkým mozečkem toho přece nemůže být schopna, ne? Jistě, zrnko máku je někdy větší. A v našich představách je včela pracovní robot bez schopnosti cítit bolest nebo zažít utrpení. A když se nepovede, tak je to včelka Mája.

Nyní se tato premisa obrací na hlavu. „Kdyby mi někdo před třiceti lety řekl, že ve včelách mohou být emoční stavy, považoval bych to za bláznovství,“ říká Lars Chittka, který se včelami pracuje od roku 1987 a je profesorem smyslové a behaviorální ekologie na Queen Mary University of London. Chittka je autorem knihy Mysl včely vydané roku 2022 a jeho výzkum je považován za průkopnický.

Chittkův postoj k tomu, čeho jsou včely schopny, se v průběhu času také změnil, a to, když prováděl studie o tom, jak se včely učí a zpracovávají informace. Během studie před více jak 16 lety se jeho laboratoř rozhodla zjistit, zda se včely mohou naučit vyhýbat predátorům čistě jako adaptivní reakce na ně. Experiment spočíval ve vypuštění robotického krabího pavouka do pokusného prostoru. Ten číhal v květinách, krátce zaměřil a popadl včelu a pak ji bez úhony vypustil.

Po této negativní zkušenosti se včelky rychle naučily skenovat květy laboratoře, aby se ujistily, že jsou před přistáním bez pavouků. K Chittkově velkému překvapení se však zdálo, že některé včely vykazují i to, co popisuje jako jakousi posttraumatickou stresovou poruchu. „Včely nejenže vykazovaly vyhýbání se predátorům, ale také vykazovaly falešné poplašné chování,“ říká Chittka. „Po seskenování dokonale bezpečné květiny ji odmítli a odletěli, protože viděli hrozbu tam, kde žádná nebyla.“

Nedávno další vědci studovali chování včel v reakci na výkyvy neurotransmiterů tzv. „dobré nálady“, jako jsou dopamin a serotonin. A k jejich obrovskému překvapení se tyto hodnoty prudce zvýšily, když včely dostaly překvapivou odměnu. Zlepšená nálada je vedla k větší motivaci pro hledání potravy ve srovnání se včelami, které nedostaly žádnou odměnu.

Celkem nic nevystihující slovo. Zvláště, když si uvědomíte, že kromě nektaru a pylu pro sebe, sklízíte i pro svou kolonii. Při tom musíte dost dokonale znát krajinu, kterou letíte. V závislosti na denním světle rychle vyhodnocovat, kde jsou jaké květiny, které zrovna rostou. Každý týden vyrůstají nové a nové. Ale i když je tomu tak, právě včerejší objev dneska vyplenila jiná kolonie a vy musíte začít jinde a jinak. Marketing a projektové vedení hadr. A potom přijde vědec, který bez problému implantuje např. elektrody do různých částí včelího těla pro svůj výzkum. Potřebujeme přece vědět, kolik toho včelí robůtek vydrží na poli při sklizni, než chcípne, že? A to je jen laboratorní výzkum. Co třeba suchý únor změnit ve „včelí únor”? To je totiž měsíc, kdy se včelstva svážejí do kalifornských mandlových hájů. K opylování, jak jinak. Vystaveny průmyslovému zemědělství hynou po miliardách. Miliardy makových zrníček.

A co tím chci říct? Že je to hrozba nejen toho, že tak trochu nevíme, jak dál ve vývoji civilizace. Spokojíme se s tím, že masivně produkujeme plodiny pomocí genocidy? Ono i vegetariáni či vegani, kteří na jiná „hospodářská zvířata“ uplatňují jinak dost přísné normy, by bez včel na talíři mnoho potravin nenašly. Podle údajů organizace Greenpeace sedmdesát ze sta nejpoužívanějších plodin, které tvoří asi 90 procent lidské stravy, je opylováno včelami. Komerční opylování je však super byznys. Jen v Kalifornii se na mandlích, a mandlovém mléku především utrží víc jak 11 miliard dolarů za rok. Jste mlsoun a ujíždíte na mandlovém mléku?

Podle neziskové organizace Bee Informed Partnership přišli komerční včelaři ve vegetačním roce 2021-2022 v USA o 39 % svých kolonií. Podle průzkumu Českého svazu včelařů zahubila zima v roce 2022 na čtvrt milionu včelstev, to je víc než třetina všech evidovaných. U nás však řádí spíše infekce varroáza. I tak stihne zlikvidovat 10 % všech včelstev.

Zatímco některé zemědělské podniky se snažily zlepšit míru přežití včel snížením používání pesticidů a výsadbou rozmanitějších pícnin, tak aby se skladba krajiny stala pestřejší, kalifornský start up s názvem BeeHero patří mezi první komerční opylovací služby, které se přímo zabývají otázkou dobrých životních podmínek včel.

Společnost používá elektronické senzory, které jsou umístěny v úlech, ke sledování zvuků a tónových vibrací kolonie, které podle BeeHero odrážejí emocionální stav včel. Je to jako stetoskop na vaši hrudi při vyšetření lékařem. Poslechem zjišťuje stav vašeho srdce. Včelí kolonie také pulzuje, vydává zvuk, podle něhož poznáte, na co reaguje. Data ze senzorů jsou shromažďována a analyzována na případné odchylky, které by mohly naznačovat škody způsobené okolním prostředím. Informace jsou také vloženy do aplikace, kterou mohou včelaři použít ke sledování zdraví svých úlů v reálném čase v mobilu. BeeHero získal rizikový kapitál ve výši 64 milionů dolarů a opyluje přibližně 100 000 akrů kalifornských mandlových hájů.

V rámci řešení je to určitě krok správným směrem, ale na to abychom byly šetrnější k včelám nepotřebujeme mít v úlech senzory. Stačí naslouchat. Nejen přímo jim, ale vnímat i krajinu kolem nás a její změny. Rozpad a zánik její biodiverzity. Mandlový průmysl je přímým důkazem zničení krajiny. V sadech není příliš mnoho jiné květeny, to, aby se včelky soustředily hlavně na mandloně. A mandle se setřásají na plastové fólie ležící na zemi a z nich se vysávají mechanicky. Mohli byste být jako včely v takovém světě šťastní?

Tajemná mysl včely mě naplňuje pocitem úžasu a soucitu. I tito tvorové mají svá práva a ospravedlnění k existenci jako my. Včely nejsou jen stroje na produkci medu, ale složité a citlivé organismy, které si zaslouží náš respekt, obdiv a soucit.

Zdroje: