Neviditelné trafiky na ministerstvech: kde začít, když chce stát šetřit?

Když nová vláda ohlašuje úspory, digitalizaci a zefektivnění státní správy, je to přesně ten okamžik, kdy se společnost nadechne nadějí s vyhlídkou na změnu. Konečně někdo otevře šuplíky, ve kterých už roky sedí prach, a možná i pár drobných kostlivců. Jenže skutečné změny nezačínají u občanů ani u úředníků na přepážkách. Začínají tam, kde se to v politice nosí nejméně: na vlastním vládním dvoře.

Existuje zde totiž vrstva pozic, které nemají výkon, nemají odpovědnost, a přesto stojí miliony. Mezi nimi má zvláštní postavení jedna funkce, kterou lze najít na každém ministerstvu. Je to role, která se tváří jako nezbytný mezičlánek, i když ve skutečnosti jen střeží politický komfort, a to často velmi dobře placený.

Jmenuje se politický náměstek. A právě tato pozice je výborným lakmusovým papírkem toho, zda to jakákoliv vláda myslí s úsporami vážně, nebo jen hraje starou známou hru o pomíjivých dojmech.

Politický náměstek není úředník.Není to člověk, který nese odpovědnost za správní řízení.
Není to vedoucí sekce, který musí podepisovat rozhodnutí a čelit jejich důsledkům. A už vůbec to není osoba, která má měřitelný výkon.

Je to čistě politická funkce. To znamená, že:

– jeho pracovní náplň si definuje každý resort po svém,
– jeho činnost není svázána služebním zákonem,
– jeho výstupy nejsou veřejně měřené,
– jeho odpovědnost je pouze politická, nikoli správní.

V praxi tato role často znamená: „koordinovat politické zadání“, „udržovat vztahy“ nebo „zastupovat ministra tam, kde se mu zrovna nechce nebo nemůže“. To je popis, který se může hodit leckde, ale rozhodně nepatří mezi činnosti, které moderní stát neumí vyřešit jinými, levnějšími cestami.

A právě tady začíná být zajímavé to podstatné: tento typ pozic by ve většině moderních administrativ vůbec nemusel existovat. Funkčně jej dávno supluje kombinace kabinetu ministra, PR oddělení, legislativních expertů, odborných náměstků a kariérních úředníků. Ti všichni mají kompetence, právní odpovědnost a jasné, měřitelné úkoly.

Politický náměstek oproti tomu zůstává především symbolem, ne nezbytnou rolí, ale pozůstatkem doby, kdy politika potřebovala vrstvu až příliš loajálních lidí mezi ministrem a úřadem.

Z dostupných údajů jednotlivých ministerstev vychází, že měsíční odměna se pohybuje mezi 108 000 až 200 000 Kč, přičemž reálný průměr kolem 150 000 Kč je spíše dolní hranice celkových nákladů. K tomu se přidávají různé osobní příplatky, mimořádné odměny a další položky, které mohou roční náklad zvednout o desítky procent.

Jenže podstatnější než samotná mzda je něco, co by zasloužilo vlastní kolonku v rozpočtu: nenároková složka. Tedy všechno, co se nepočítá do platu, ale bez čeho by funkce politického náměstka ztrácela své teplé pohodlí.

Patří sem zejména:

– služební vozidlo, v řadě případů s řidičem,
– mobilní technika a šifrované komunikační prostředky,
– cestovní náhrady v rámci republiky,
– pracovní zázemí – kancelář, asistent, provozní podpora,
– osobní administrativní servis, často tvořený minitýmem analytiků či poradců.

U některých resortů je doloženo, že politický náměstek má k dispozici tým dokonce o několika lidech. Tyto platy však nefigurují v položce „náklady na náměstka“, ale v běžném rozpočtu ministerstva, takže na papíře účet vypadá přiměřeně, ačkoli ve skutečnosti se pohybujeme v úplně jiných částkách.

A tady přichází problém, který je možná zásadnější než samotné peníze: u politických náměstků neexistuje jednotný veřejný výkaz toho, kolik skutečně stojí. U poslanců nám zákon přikazuje vidět každou položku. U politických náměstků… ne.

Existují funkce, které mají vysokou odměnu proto, že nesou vysokou odpovědnost. Potom existují funkce, které mají vysokou odměnu proto, že nesou vysoký výkon. Politický náměstek však nespadá ani do jedné z nich.

Z hlediska chodu ministerstva není politický náměstek článkem, bez kterého by se systém zhroutil. Odborné sekce mají své vlastní náměstky, úředníky se zákonnými kompetencemi, kteří rozhodují, podepisují a nesou právní odpovědnost. Pod nimi stojí ředitelé odborů a konkrétní referenti, kteří tvoří páteř státní správy.

Komunikační a PR odbory jsou dnes schopné zajistit vše od tiskových konferencí po mediální krizovou komunikaci. V legislativních sekcích pracují profesionálové, kteří rozumějí zákonům lépe než většina politiků. A osobní kabinet ministra je tradičně složen z lidí, kteří přinášejí politickou loajalitu i potřebnou kapacitu.

V tomto kontextu se politický náměstek stává především mezičlánkem mezi politiky a politikou, nikoli mezi politikou a státem. Je to funkce, jejímž hlavním smyslem je pojistit, že se ministerstvo nenakloní ve směru, který neodpovídá stranickému zájmu. Z hlediska státní správy to ale není žádná kompetence, je to pouze prevence obav.

Moderní administrativa funguje na jiné logice: role se mají obhájit transparentním výkonem. Nikoliv tradicí, loajalitou, anebo jakousi zvyklostí.

Kdyby pozice politického náměstka zmizela, stát by neměl jediný strukturální problém. Vše, co by bylo potřeba vykonat, už dnes dělají jiné útvary, a lépe, přesněji a s jasně danou odpovědností.

Tady končí mýtus o nezbytnosti. A začíná racionální debata o tom, co znamená skutečné zeštíhlení státu.

Kdyby politický náměstek stál jen peníze, byla by debata jednoduchá. Jenže tato pozice neslouží ekonomice státu, ale ekonomice moci. A v ní má, jak už jsme si naznačili, svou specifickou hodnotu, ne produktivitu, ale užitečnost pro ty, kdo ji obsazují.

Politický náměstek je především o zajištění loajality. Poskytuje člověka, který zastupuje stranické zájmy uvnitř úřadu, sleduje vnitřní dynamiku a filtruje informace. Nemusí rozhodovat, nemusí vykazovat výkon, stačí, že je „tam“, přítomný u dveří vedoucích někde mezi politikou a státním aparátem.

Další rovinou je odměna. Když se strana po volbách nevejde do všech pozic, které by ráda obsadila, je náměstek ideální parkovací místo, které může doplnit peněženku i stranickou pokladničku; z těchto pozic přicházejí do stranických pokladen nemalé částky.

A pak je tu funkce, o které se mluví šeptem: stabilizace vnitřních vztahů. Politika je soutěž o vliv a každá vláda si potřebuje držet rovnováhu uvnitř vlastního domu. Uklidit člověka na bezpečnou pozici, kde nezpůsobí škodu, ale zůstane spokojený, je někdy cennější.

Z hlediska státu tato pozice nepřináší nic. Z hlediska politiky přináší všechno. A právě proto se jí nikdo dobrovolně nevzdá.

Debata o politických náměstcích není o lidech, ale o systému. A moderní stát může změnit systém rychleji, než se tváří, pokud ví, kde začít.

Prvním krokem je přiznat si jednoduchý fakt: tato pozice není nástroj státní správy, ale nástroj vládní koalice. A právě proto se jí vlády tak urputně drží.

Jestliže chceme, aby změny nebyly jen slovo v tiskové zprávě, ale skutečná reforma, je potřeba změnit logiku, která tyto zbytečné pozice drží při životě.

Některé resorty jich mají dva, tři i více. Neexistuje racionální důvod, aby je měly. Pozici lze zredukovat tak, aby koaliční dohled existoval, ale nebyl přebujelý.

Politická funkce bez výstupu je toxický paradox. Je třeba přesně definovat, co má náměstek na starosti, a jak se pozná, že to dělá dobře. Pokud to nelze popsat, pozice je nadbytečná.

Nejde jen o plat. Nejde jen o odměny. Je třeba popsat transparentně celý provozní balík nákladů: tým, kancelář, provoz, benefity, služební vozidla, náhrady, technika, provozní servis. Teprve pak uvidíme, co tato role skutečně stojí a zda má existovat.

Vše, co dnes dělá politický náměstek, už ve skutečnosti dělají jiné útvary: kabinety ministrů, legislativní sekce, komunikační odbory a odborní náměstci. Není potřeba vytvářet paralelní strukturu.

Politický náměstek je instituční zvyk z doby, kdy se slovo moc pojilo se slovem kontrola. Je to relikt éry, kdy se vliv rozděloval podle stranických potřeb, a ne podle funkční logiky státu.

Pokud chce vláda skutečně šetřit, má jedinečnou šanci začít tam, kde to bude mít největší symbolický dopad a nejmenší negativní důsledky: u pozic, které jsou sice výhodné pro vládní koalice, ale naprosto zbytečné pro občany.

Tím se aspoň trochu otevře prostor pro skutečnou modernizaci státní správy. Nejen tu papírovou, ale tu, kterou lidé pocítí ve svých životech.
A bude to dlouhá cesta.
Ale jako každá správná začíná tím prvním krokem.
Kdo jej a kdy už konečně uskuteční?