Ustát své „Já jsem“: Když se nebe dotkne země v našem těle

Možná i vy občas hledáte odpověď na otázku, kým vlastně jste, když se nikdo nedívá. Když utichne hluk světa, odložíte mobilní telefon a zůstanete tu jen ty sám/sama. V té chvíli se ozývá ono tiché, ale naléhavé „Já jsem“.

V křesťanské mystice je to symbol absolutní jednoty s Bohem – bod, kde se naše konečná lidskost dotýká toho tajemného nekonečna. Jenže jak toto vznešené „Já jsem“ prožít v úterý ráno, když nás bolí záda a realita všedního dne nám připadá spíše jako šedivý beton než to zářící nebe?

Tajemství bytí netkví v úniku nahoru, do oblak iluzí, ale v odvaze ustát se zde na zemi. V odvaze sestoupit z hlavy až do úplného konečků prstů u nohou a dovolit onomu božskému vědomí, aby se plně ukotvilo do naší krve, kostí a všech emocí.

Všichni známe ten pocit, kdy se nám chce „uletět“. Říkáme o lidech, že mají hlavu v oblacích, a často to vnímáme jako určitý kompliment jejich kreativitě nebo duchovní vyspělosti. Často je však naše takzvaná spiritualita nebo kreativní bláznění jen sofistikovaným produktem naší hlavy, která se křečovitě snaží opustit tělo. Proč? Odpověď vás možná překvapí. Protože tělo si pamatuje.

Naše tělo je jako kronika, do které se zapisuje kromě polibku, pohlazení a radosti i každé odmítnutí, každá bolestná ztráta a každý strach. Je to archiv hlubší, než si naše mysl dokáže vůbec představit. A my, ve snaze omezit tyto děsivé nebo bolestné pocity na minimum, vypínáme častěji, než kdy dříve, „proud“ do spodní části těla.

Žijeme jen v tom nejvyšším patře své bytosti, v hlavě, kde si stavíme krásné, ale křehké zámky z našich vlastních iluzí. Myslíme si, že jsme díky nim volní, ale ve skutečnosti jsme jen odpojení sami od sebe a od reality.

Skutečné „Já jsem“ začíná totiž u chodidel. Představte si své tělo jako strom. Čím výše chcete sahat svými větvemi k nebi (k Bohu, k jednotě, k vědomí), tím hlouběji musí vaše kořeny vrůstat do temné, vlhké a syrové země reality. Bez pevných kořenů vás každý silnější vítr emocí vyvrátí. Ustát se znamená dovolit své energii, aby protekla skrze váš strach a bolest až do země.

Všimli jste si jak často si pleteme intenzitu s hloubkou? Žijeme v kultu „King Konga“ – věříme, že pokud láska neřve, pokud nás netrhá na kusy a nezpůsobuje zemětřesení, tak to není ono. Ale skutečná láska, ta, která vyvěrá z jednoty s Bohem, je ta nejjemnější a nejklidnější vibrace ve vesmíru.

Je to jako s luxusními vozy. Když motor přede tak tiše, že ho skoro neslyšíte, neznamená to, že je rozbitý. Znamená to, že je v dokonalé harmonii. A naše city jsou v podstatě stejné. Pokud jsou jemné, dokáží prostoupit i ty nejtvrdší vrstvy našeho odporu a dotknout se srdce srdcem.

Paradoxem je, že právě tento jemný dotek nás dokáže „rozhodit“ nejvíce. Partner, který nás skutečně miluje, se nás nedotýká sbíječkou, ale jeho přítomnost pro naše ego sbíječkou je. Proč? Inu, protože oním jemným chvěním rozechvívá právě ty hluboké bolesti, které jsme se snažili si v těle uzamknout.

V kontaktu s někým, kdo nás opravdu vidí takové jací jsme, se naše falešná stabilita hroutí. A to je dobře. To je totiž mnohdy jediný moment, kdy se z iluze vracíme k realitě.

Mnoho z nás v dospělosti stále hledá „náhradní matku“ nebo „mocného otce“. Může to být charismatický politik, guru v ašrámu, nebo i náš vlastní partner, kterému někdy nevědomky odevzdáváme klíče od svého života. Podrobit se někomu jinému vyvolává opojný pocit opětovné dětské nevinnosti a svobody. „On rozhodne, on ví, on mě ochrání.“

Tento útěk do náruče vůdce je ve skutečnosti útěkem z vlastního těla. Malé děti neumí stát na vlastních nohou, jsou závislé na rodičích. Pokud ale jako dospělí odmítáme „ustát se“ ve své vlastní realitě, zůstáváme členy neviditelné sekty, která nám slibuje radostné iluze (volební programy) výměnou za naši moc. A vůdcové těchto sekt potřebují naše následné uctívání, aby zakryli vlastní i naši neschopnost být v jednotě s životem.

Skutečná moc ale není o ovládání druhých. Je to moc nad územím pod vašima nohama. Nad vaší zemí. Je to schopnost uchopit přítomný okamžik a říct: „Tady stojím, toto cítím a za toto zodpovídám.“ Proto tak miluju putování. Každým krokem, kdy vnímáte dotek země i prostor nebe nad hlavou, se stáváte svobodnými.

Často mluvíme o strachu jako o něčem, co nás napadá zvenčí – strach z neúspěchu, strach z budoucnosti, strach z osamění. Ale pokud se zastavíme a skutečně se „ustojíme“, zjistíme, že strach má svou vlastní geografii v našem těle. Je to v podstatě bariéra, kterou jsme si vybudovali mezi naší hlavou a pánví. Je to hráz na řece naší životní energie.

Proč ale právě spodní polovina těla vyvolává takovou úzkost? Protože v pánvi a nohách sídlí naše zvířecí podstata, naše pudy, naše syrová sexualita, ale také naše nejranější traumata. Hlava je sterilní laboratoř, kde můžeme o Bohu, jednotě a lásce krásně teoretizovat. Ale v těle se tyto koncepty stávají masem. A tohle maso setsakra bolí.

Když odmítáme nechat energii proudit dolů, stáváme se doslova energetickými „mrzáky“. Naše kreativita pak připomíná umělou květinu, která sice vypadá dokonale, ale nevoní a neroste. Skutečné „Já jsem“ vyžaduje odvahu cítit i to, co nás děsí. Vyžaduje to vědomé rozhodnutí neuhnout před oním brněním v nohou, které nám říká, že jsme naživu. Duchovní rozvoj není o tom, že se staneme „anděly“, ale o tom, že se staneme plně lidmi, kteří se nebojí své tíhy svého vlastního těla.

V Čechách existuje úsloví, že „vyschlý došek hoří nejlépe“. To je jedna z nejkrásnějších metafor pro stav lidské duše před transformací, i když se jí někteří pokoušejí vykládat dost vulgárně. Mnohdy se prostě cítíme vyprahlí, unavení životem, jako ten starý stébelnatý došek na střeše, který už léta bičuje vítr a vysušuje slunce. Máme pocit, že naše „šťáva“ zmizela.

Ale právě tato vyprahlost je nezbytnou podmínkou pro to, aby mohla přeskočit jiskra skutečného uvědomění. Dokud jsme „mokří“, tedy plní svých iluzí, narcistických potřeb a závislostí na druhých, žádná jiskra ducha nepřeskočí a pokud ano, pak v nás jen tiše zasyčí a zhasne. Potřebujeme dojít do bodu určité vnitřní pouště, abychom se stali vnímavými k té nejjemnější vibraci lásky.

Když se pak potkají dvě takto „vyschlé“ bytosti, dva lidé, kteří už přestali hrát hry na zachraňování a podrobování se, pak může přeskočit jiskra, která zapálí celý dům jejich dosavadního života. A pozor, ten požár není ničivý.

On jen spaluje všechno to, co v nás nebylo skutečné. Spaluje ty masky, které jsme nosili, a ty iluze, do kterých jsme se balili před chladem reality. To, co zbude po tomto ohni, je čisté „Já jsem“. Zářící, tiché a neotřesitelné.

Být v jednotě s Bohem a zároveň si uvědomovat sám sebe jako člověka z masa, krve a kostí není úkol pro víkendový seminář. Je to celoživotní praxe „stání na vlastních nohou“. Je to každodenní odmítání stát se součástí nějaké „sekty“, ať už je to sekta politická, náboženská, nebo jen sekta našeho vlastního strachu.

Znamená to vzít plnou odpovědnost za to, jak a čím svítíme do světa. Protože když se konečně „ustojíme“, zjistíme, že to světlo, které jsme hledali u všech těch guruů a vůdců, bylo celou dobu v našich chodidlech, v našich dlaních a v našem tichém tlukotu srdce - „Já jsem“.

A tak, až se dnes večer budete zavírat oči, vzpomeňte si na ten vyschlý došek. Nebojte se jiskry. Nebojte se partnera, který se vás dotýká hluboko uvnitř. Protože jen skrze tenhle dotek se realita nebe může stát realitou vaší země.

(Český překlad latinského textu soundtracku k tomuto článku)

Naučil jsem se přijímat, naučil jsem se být láskyplně, naučil jsem se také dát, naučil jsem se žít smysluplně.

Naučil jsem se uvidět, viděl jsem i to, co není, naučil jsem se vnímat svět.

JÁ JSEM – Božské v těle! Země a Nebe se ve mně spojují.

LÁSKOU