Krajina žízní. My také. A mezitím stát propustil lidi, kteří to měli řešit

Za březen a duben 2026 spadlo v Česku 32 milimetrů srážek. Nejméně od roku 1961. Dosavadní rekord držel rok 1974, ale tehdy šlo o izolovanou epizodu. Česká republika proto nyní zažívá sucho, které nemá obdoby.

Podle Českého hydrometeorologického ústavu se duben 2026 stal měsícem s historicky nejhorší zápornou odchylkou podzemních vod od roku, kdy ČHMÚ vůbec začal tato data sledovat. Kritické sucho panuje téměř na polovině území státu. Na mapách portálu Energozrouti.cz svítí Česko červeně, a ne, není to upozornění na výprodej.

Tenhle text není klimatický alarm. Je o něčem jednodušším a zároveň znepokojivějším. O žízni. Žízeň funguje v těle člověka, v kořenech stromu i v politice úplně stejně. Alkoholik nenávidí a proklíná chlast, protože mu ničí život. A současně je jeho životem. A my jsme na tom s žízní úplně stejně.

Lidský mozek tvoří z přibližně ze sedmdesáti pěti procent voda. Orgán, který si o sobě rád myslí, že řídí vše ostatní, přitom funguje jako starý automobil za horkého léta, stačí o trochu méně chladící kapaliny a výkon motoru začne klesat, aniž by se rozsvítila kontrolka.

A to je právě ten problém. Metaanalýza 33 studií publikovaná v časopise Medicine & Science in Sports & Exercise (Wittbrodt & Millard-Stafford, 2018) ukázala, že už při pouhých 2 % dehydratace, to je asi půllitr tekutin pro průměrného dospělého, se měřitelně zhoršuje pozornost, krátkodobá paměť a schopnost rozhodování se pod tlakem.

Jenže žízeň jako pocit přichází až tehdy, když deficit vody v systému už nastal. Tělo prostě neinformuje v reálném čase. Evoluce totiž počítala u člověka s tím, že k vodě bude muset dojít, ale ne s tím, že mu jednou bude proudit z kohoutku. Takže nás naučila tolerovat mírný deficit jako normál.

Problém není v tom, že vodu nemáme. Problém je, že jsme si moc pyšně zvykli na to, že ji vždycky mít budeme. A přestali jsme naslouchat žízni naší krajiny.

Stromy jsou v tomhle ohledu ještě trpělivější než lidé a to nakonec vlastně není kompliment.

Při nedostatku vody v půdě strom nejdřív zavře průduchy na listech. Zastaví výpary vody a přibrzdí fotosyntézu. Zvenku vypadá vše naprosto v pořádku. Pak ale začne šetřit s průtokem vody ve svém vnitřním zásobovacím systému. Hydraulický tlak pomalu klesá. Pokud klesne příliš, vzduch pronikne do vodivých kanálků a způsobí něco, čemu vědci říkají kavitace a cévy stromu se doslova zablokují.

Pro lidského lékaře je to dobře známý obraz. Až mrazivě připomíná vzduchovou embolii nebo infarkt u člověka. Když se lidská céva ucpe krevní sraženinou nebo bublinou vzduchu, životodárný proud se zastaví. U stromu funguje sucho jako neviditelný chirurgický nůž, extrémní podtlak přetrhne vodní sloupec v jeho těle. Navenek dál stojí, zelená se, ale uvnitř už je po smrti.

Data portálu Intersucho a Akademie věd z letošního dubna ukazují, že české lesy a zemědělská půda jsou pod tlakem přesahujícím hodnoty posledních dekád. Půdní vlhkost v hloubce do jednoho metru je v kritických hodnotách tam, kde ještě loni nebylo vidět žádné příznaky stresu.

Viditelné příznaky přicházejí vždy až poté, co se o všem rozhodlo.

Člověk při horku a nedostatku vody nevykazuje jen fyzické příznaky. Roste mu hladina kortizolu, zhoršuje se spánek, obecně vzroste počet hospitalizací na úpal. Výzkumy u populací vystavených dlouhodobým vlnám sucha u nich dokládají vyšší míru úzkostných poruch a psychické zátěže a čím déle to sucho trvá, tím hlouběji se to projevuje.

Není to nic víc než fyziologie.

A zajímavé je, že i čísla z energetiky to potvrzují. Vodní elektrárny v České republice vyrobily v loňském roce nejméně elektřiny od roku 2014, meziročně celkem o čtyřicet procent méně.

Malé vodní elektrárny byly pod svým dlouhodobým průměrem až o padesát procent. To není statistika pro energetické analytiky. To je číslo, které nám říká, že krajina přestává být spolehlivým partnerem civilizace, která na ni po staletí spoléhala.

Elektrárna Dukovany odebírá z řeky Jihlavy hodně vody. Množství vody, které se v chladicích věžích Dukovan ročně promění v páru, by dokázalo kompletně pokrýt roční potřebu pitné vody pro celé Brno a jeho okolí. Krajina a civilizace pijí ze stejné řeky. Doslova. Ale ta má vody stále méně.

Vzpomínáš na ten dvouprocentní deficit, při kterém mozek přestane správně fungovat? Česká krajina ho překročila. A současná vláda se rozhodla právě teď propustit lidi, kteří měli vědět co dál.

V prosinci 2025 tehdejší ministr ŽP Macinka zrušil sekci ochrany klimatu. Rezignoval její ředitel Petr Holub. Od dubna 2026 zmizelo téměř čtyřicet odborných míst. Namísto nich nový ministr ŽP Červený zřídil nové oddělení klimatické politiky a do jeho čela dosadil Filipa Turka, poslance Motoristů sobě, jehož hlavní kvalifikací pro tuto roli je, že se mu nelíbí Green Deal.

Server iROZHLAS cituje samotného ministra Červeného: „Neděláme sekretariát pro Turka.“ Přitom právě to udělal.

Macinka prohlásil, že klimatická krize skončila. To řekl ve chvíli, kdy podzemní vody klesaly na historická minima a obce jasně prezentovaly, že letos nebude ani voda na bazény a už předem zakazovaly zalévání zahrádek. Člověk by čekal, že ho ta data alespoň trochu zarazí. Nezarazila.

Žízeň po moci u některých ignorantů a žízeň krajiny mají však přece jen jedno společné: obě se projeví až tehdy, když je pozdě. Rozdíl je snad jen v tom, že krajina si žádné oddělení sama nezrušila.

Příroda je prý levicová rétorika. Peníze jsou prý realita. Dobře, pojďme po penězích.

Česká republika má z Modernizačního fondu k dispozici odhadem 380 až 500 miliard korun do roku 2030. Sociální klimatický fond přidává dalších zhruba 50 miliard na roky 2026 až 2032. Dohromady řádově půl bilionu korun, podmíněných schopností státu tyto programy řídit, administrovat a plnit jejich podmínky.

Kdo je měl řídit? Konkrétní lidé na konkrétních místech se specifickými znalostmi. Ti, kteří buď radši sami odešli, nebo byli propuštěni v rámci tzv. „nové systemizace“ vlády.

Čtyřicet míst. Půl bilionu. Tohle není ekologická rétorika, tohle jsou základy účetnictví, které by měl chápat každý, kdo vleze do vládního křesla.

A pro úplnost: nové bloky jaderné elektrárny Dukovany budou kvůli klesající hladině Jihlavy vyžadovat hybridní chlazení vzduchem i vodou. Státní energetika tedy sama tiše přiznává, že s klimatickou změnou počítá jako s daností a přizpůsobuje se jí aspoň technicky.

Zatímco ministerstvo životního prostředí, které má klimatickou změnu přímo v náplni práce, propouští lidi, kteří ji měli řídit. Pravá ruka státu staví chladicí věže. Levá ruka zrušila oddělení, která to měla koordinovat a strategicky vést.

Takže jsme si zakázali bazény. Někde dokonce i zalévání zahrady. Řeky jsou na zlomcích průtoků. Vodní elektrárny jedou napůl. A lidé, kteří měli pro tohle mít na ministerstvu připravené scénáře, co s tím, dostali výpověď.

Žízeň nepřichází nikdy tak drsně. Přichází potichu, je schovaná pod povrchem, v půdě, v kořenech, a dnes i v prázdných kancelářích na Vršovické ulici.

Právě tam, kde vládní zmocněnec pro klima Filip Turek nechal škrtem pera rozpustit klimatickou sekci, jako by snad s úředníky mohl zmizet i samotný problém klimatické žízně, která nás ohrožuje na životě.

Ironií osudu tak největší sucho v historii potkává ministerstvo ŽP ve stavu absolutní kapitulace před realitou. Vzpomeňte si na to, až si natočíte sklenici vody. Zatím ještě můžete.