Hodina tam, hodina zpátky. Děti ze speciálních škol a cesta, kterou nikdo neplánoval

V 8:20 zazvoní telefon. Adéla Němec Jílková, maminka dvou synů s autismem, popsala v podcastu Holky v kondici, co takový hovor znamená. Syn ve škole situaci nezvládl a ona pro něj musí okamžitě přijet. Pečlivě naplánovaný den se v tu chvíli rozpadne. „Když mě zavolají, musím všeho nechat a jet,“ říká. Pracovat na plný úvazek je pro ni za takových podmínek nemožné.

Čím dál je škola od domova, tím delší je každý nouzový výjezd. Pro děti, které potřebují speciální školu, bývá v Praze cesta často hodně daleká. Na Praze 6 přitom jedna taková škola stojí – v Rooseveltově ulici. Má deset tříd a dvě z nich jsou určené právě pro žáky s autismem.

Místa v ní ale automaticky nepatří dětem z okolí. Speciální školy totiž nemají takzvaný spádový obvod – tedy pravidlo, že škola musí přednostně přijmout děti ze sousedství. Hlásí se do nich rodiny z celé Prahy i okolí. Dítě z druhého konce města se tak do školy v Bubenči dostane, zatímco rodina z vedlejší ulice neuspěje a musí ráno vozit dítě přes celé město jinam.

Pod předvolebním příspěvkem uskupení JSME PRAHA 6 se nedávno debatovalo o tom, zda městská část potřebuje vlastní gymnázium. Pak se ale ozvala žena, která upozornila na úplně jiný problém. Připomněla, že handicapované děti z Prahy 6 dojíždějí do škol v jiných částech města, často hodinu tam a hodinu zpátky. Vozí je rodiče, kteří kvůli tomu nemohou chodit do práce.

Slíbil jsem jí, že se na toto téma podívám. Napsal jsem jí tehdy, že Praha 6 nemá pravomoc speciální školu založit, protože to může udělat jen magistrát. Byl jsem si tím jistý. Po několika dnech hledání informací ale vím, že jsem se mýlil. A málokdy mě vlastní omyl tak potěšil.

Běžná základní škola musí vzít dítě, které v její čtvrti bydlí. Školy pro děti s mentálním, smyslovým nebo tělesným postižením ale tuto povinnost ze zákona nemají. Magistrát na svém webu otevřeně přiznává, že proto nelze zaručit místo poblíž domova.

Takových škol je málo a každá se specializuje na jiný problém. Na území Prahy 6 sídlí tři speciální základní školy, všechny ale zřizuje hlavní město. O přijetí tak rozhoduje hlavně pořadí a štěstí. Spolek Děti úplňku upozornil, že při letošních zápisech do pražských speciálních škol musely školy o dětech losovat. Rodiče do poslední chvíle netušili, zda jejich dítě bude mít od září kam chodit.

Ředitel speciální školy Diakonie v Michli Milan Černý pro Deník popsal, že ani zdvojnásobení kapacity nestačilo a zoufalí rodiče mu volali ještě v září. Speciální školství v Praze připomíná šatnu bez čísel. Kabát sice odevzdáte, ale nevíte, na kterém věšáku skončí a kolik zastávek pro něj pojedete.

Tento problém se netýká většiny. Podle statistik mělo loni zdravotní postižení necelých 13 procent žáků základních škol. Takových dětí sice přibývá, ale většina z nich se učí v běžných třídách díky inkluzi. Tento text je o menšině dětí, pro které běžná škola ani s asistentem nestačí.

Školský zákon garantuje, že kraj musí zajistit dopravu do školy, pokud je dál než čtyři kilometry od domova. To se ale týká jen škol spádových. Speciální školy spádové nejsou, takže se na ně tato záruka nevztahuje. V Praze tak vzniká paradox: zdravé děti, které mají školu kousek od domu, zákon chrání. U dětí, které pomoc s dopravou potřebují nejvíce, zákon mlčí.

Hlavní město sice nabízí službu Bezba doprava – mikrobusy pro držitele průkazů ZTP. Podle údajů organizace ROPID z loňského roku ale dispečeři denně odmítali až 120 žádostí, protože aut bylo málo. Město sice přidalo peníze na další vozy, ale nárok na ně mají hlavně lidé s pohybovým postižením. Dítě, které má potíže s chováním nebo komunikací, jistotu nemá.

Zbytek dopravy tak zůstává na rodině. Stát rodičům dává placené volno na doprovod jen ve výjimečných případech (maximálně 6 dní v roce a jen do internátních škol). Na každodenní vožení dětí do běžné speciální školy nikdo nepřispívá. Rodičům zbývá jen zkrácený úvazek, což ale znamená méně peněz.

Pokud místo ve škole chybí úplně, dítě zůstane doma. Podle dat ministerstva školství vzrostl za sedm let počet handicapovaných dětí v domácím vzdělávání ze 114 na 376. Pro většinu rodičů to přitom není dobrovolná volba, ale nutnost, kvůli které musí opustit práci.

Při svém pátrání jsem narážel výhradně na příběhy matek. Neviditelný řidič pražského speciálního školství má nejčastěji podobu mámy s autem a neustále zvonícím telefonem na sedadle spolujezdce.

Zákon sice ukládá hlavnímu městu povinnost zajistit vzdělávání handicapovaných dětí, to ale neznamená, že městská část nemá do věci co mluvit. Stejný zákon obci výslovně dovoluje zřídit speciální školu, pokud na ni má peníze, prostory a lidi.

Ještě snazší je ale menší krok: založit speciální třídu při běžné základní škole. Základní školy na Šestce zřizuje městská část. Radnice tedy nemusí čekat, až magistrát postaví novou budovu. Může ve své škole připravit učebnu, najít učitele a požádat magistrát o souhlas.

Takovou cestu doporučuje ministerstvo školství i úřad ombudsmana. Právě speciální třídy v běžných školách pomáhají dětem, které to mají do speciálních škol daleko. Ombudsman zároveň pojmenoval, co jejich vzniku brání. Chybějí učitelé, ředitelé se bojí papírování a kraje málo plánují kapacity.

Zde je ale potřeba mírnit nadšení. Žádný paragraf sám o sobě nevytvoří speciálního pedagoga. Pražský radní pro školství Antonín Klecanda upozornil, že městu chybějí desítky takových odborníků. Radnice, která by novou třídu chtěla, musí nejdříve sehnat lidi, kteří v ní budou učit. A to je dnes nejtěžší úkol.

Nabízí se logická námitka. Speciální škola má první, druhou nebo třetí třídu jako každá jiná. Když na Praze 6 bydlí osm dětí s podobnou diagnózou, ale každé je jinak staré, jak pro ně může vzniknout jedna třída?

Úřední vyhláška s tím počítá. Ve speciální třídě se mohou učit děti z různých ročníků, a dokonce i prvňáci s dětmi z druhého stupně dohromady. Podle závažnosti postižení má mít třída čtyři až čtrnáct žáků. Každé handicapované dítě stejně postupuje podle vlastního plánu, takže smíšený věk je zde spíše pravidlem.

Přísnější jsou pravidla pro druh postižení. Děti s jinou diagnózou smějí tvořit nejvýše čtvrtinu třídy. Společného jmenovatele tedy musí mít spolužáci hlavně v diagnóze, věk je až druhořadý. Přesto je jasné, že šestiletý prvňák a čtrnáctiletý deváťák v jedné místnosti jsou obrovskou výzvou i pro zkušeného učitele. Realistickým začátkem by proto byla třída pouze pro mladší děti z prvního stupně.

Kolik dětí z Prahy 6 dojíždí do speciálních škol jinam, se z veřejných zdrojů jen tak snadno nedozvíte. To číslo ale existuje. Každá škola si vede databázi a zapisuje do ní trvalé bydliště žáků. Většinu speciálních škol v Praze zřizuje magistrát. Zjistit, kolik dětí ze Šestky jezdí přes celé město, je tedy otázka jednoho oficiálního dopisu.

Pro radnici, která chce školství opravdu řídit, a ne jen opravovat budovy, jde o zásadní informaci. S takovým číslem v ruce by mohla oslovit sousední Řepy nebo Suchdol a spočítat, zda by se společně nenašlo dost dětí na jednu třídu, kterou by měly blíž k domovu.

Magistrát sice kapacity rozšiřuje, například přístavbami škol v Krči nebo na Zlíchově. Podle spolku Děti úplňku se nakonec podařilo umístit všechny přihlášené prvňáky. Děje se to ale až po měsících nejistoty, losem a bez veřejného plánu, podle kterého by rodiče mohli dopředu vědět, na čem jsou.

Nedostatek míst ve speciálních školách je problémem kapacity. Dojíždění je problémem špatné logistiky. Stát rozděluje místa losem, dopravu podmiňuje pravidly, která na speciální školy neplatí, a úlevy v práci dává jen rodičům dětí z internátů. V těchto mezerách mezi zákony zůstávají samotní rodiče. Výpadek systému zachraňují svým časem a penězi.

Z celé situace přitom vychází jednodušší řešení, než se zdá. Radnice nemusí být jen divákem. Může spočítat, kolik dětí z její čtvrti dojíždí, domluvit se se sousedními obcemi a zažádat o zřízení třídy blíž domovu.

Celá tato debata začala tím, že se jedna žena na internetu zeptala na správnou věc. Pokud jste rodič, spolek Děti úplňku má na svém webu návod, jak postupovat při nepřijetí dítěte. Pokud jste soused nebo politik, zeptejte se, kolik minut trvá cesta do školy dětem z vaší ulice a kdo je tam vozí.

Možná právě takové otázky posouvají věci kupředu víc než všechny hotové odpovědi. Hlavně ty až moc snadno slibující nyní před volbami. Kterou otázku o vaší čtvrti byste položili vy, kdybyste věděli, že se jí začne někdo vážně zabývat? Napište mi ji do komentářů.