Článek
Inkluze je v základu jednoduchá: děti se učí spolu, bez ohledu na to, jestli mají brýle, poruchu pozornosti nebo mluví trochu pomaleji. Jejím smyslem je dát každému dítěti šanci vyrůst v prostředí, kde rozmanitost není problém, ale přirozenost.
Jenže z toho, co je jinde v biologii druhů norma a i toho lidského by mělo být samozřejmostí, se v posledních letech stala celosvětová politická rozbuška.
Během minulého volebního období se česká debata o inkluzivním vzdělávání změnila doslova v přestřelku. Politici, novináři i část veřejnosti si z ní udělali symbol, na němž se dá vymezit. Jedni při tom mluví o „zdravém rozumu“, druzí o „lidských právech“.
Mezitím se ve školách snaží učitelé srovnat krok s proměnlivou legislativou, nedostatkem asistentů a únavou z nekonečných debat, které probíhají bez nich. V této atmosféře se během posledních čtyř let vykrystalizovaly tři hlavní narativy:
- ti, kdo vidí inkluzi jako ohrožení kvality svého pojetí světa („kulturní válka“),
- ti, kdo ji chápou jako základ spravedlivého vzdělávání („sociální spravedlnost“),
- a ti, kdo ji posuzují čistě ekonomicky („efektivita výdajů“).
Každý z nich má jiný slovník a jinou emoci. Ale společně vytvářejí obraz společnosti, která se nedokáže shodnout ani na tom, co skutečně znamená „být spolu“.
Politici a inkluze v ČR
Tři narativy této debaty
Během minulých několika let, vykrystalizovala přibližně tato tři pojetí inkluzivního vzdělávání.
1. Negativní narativ: „Kulturní válka“
V tomto rámu se inkluze chápe jako experiment, který za sebou táhne chaos, snížení kvality pro „průměrného“ žáka, přetížení učitelů a nedostatek financí. Některé politické strany vyrukovaly s předvolebními sliby, že inkluzi „zruší“ a zároveň bylo zdůrazněno, že „kapacita speciálních škol by měla zvládnout ty děti, jejichž vzdělávání v běžné škole bohužel nelze dostupnými prostředky zajistit“. Z těchto výroků je jasné, že některé strany inkluzi vnímají jako finanční a organizační zátěž, nikoli jako investici. Inkluze je pro ně experiment, co není pro všechny děti.
Tento narativ tedy výrazně akcentuje ohrožení status quo, potřebnost návratu k „běžné škole“ bez širokých změn a větší důraz na specializované školy či segregaci dětí „nevhodných“ pro „normální“ výuku.
2. Pozitivní narativ: „Sociální spravedlnost“
Tady stojí inkluze jako základní hodnota, rovné šance, respekt k různorodosti, škola jako prostor, kde různí žáci mají možnost růstu. Inkluze neznamená pouze právo být přijat do své běžné místní školy, ale je to uznání toho, že každý jedinec má kapacitu se učit a činit pokroky. Rámec tedy klade důraz nejen na to „být tam“ (v běžné škole), ale na to „být podporován“, a včetně nároků na úpravu výuky, metod, prostředí i přístupů.
Takto nastavená je tedy inkluze brána jako standard, nikoli výjimka. Tento narativ tedy inkluzi definuje jako součást spravedlivé společnosti, nikoli jen jako dodatek.
3. Neutrální narativ: „Efektivita výdajů“
Třetí přístup posouvá debatu do pragmatické roviny, inkluze není tolik ideologií jako otázkou systematického nastavení, financí, metod a personálu. Pravdou je, že revize jakéhokoliv programu po určité době dává smysl. reflexe toho, že například stát některým učitelům nedokázal osvětlit smysl reformy, pak význam celé změny zbytečně zlehčuje. To znamená, že inkluze v tomto rámci je hodnocena skrze to, jak bude implementována, kolik to bude stát a jakou přinese návratnost, nikoli zda je dobrá či špatná.
Tento narativ tedy není zaměřený na „za“ či „proti“ jako hodnotovou polaritu, ale na techniku, zdroje, dopady, a to pro politiky, ale i pro nás všechny znamená otázku „kolik“ místo „zda“.
Co proběhlo v minulém volebním období
Evropský kontext: různé cesty k tomu samému
Evropa se v přístupu k inkluzi rozkročila zhruba do tří směrů. Finsko, Německo a Francie představují možné odpovědi na stejnou otázku, jak spojit princip rovnosti s reálnými možnostmi systému státu.
Finsko patří k těm zemím, kde se k inkluzi hlásí. Stala se součástí národní vzdělávací soustavy stejně jako rodný jazyk nebo matematika. Tamní školy pracují s třístupňovým systémem podpory: od běžného poradenství až po individuální plán pro děti, které potřebují víc pozornosti. Klíčové však je, že se podpora odehrává přímo v běžných třídách. Výsledkem je, že zhruba 98 % žáků zůstává v hlavním proudu a učitelé jsou školeni a připravováni na práci s rozmanitostí stejně samozřejmě, jako na zmíněnou matematiku.
Německo má k téže myšlence zdrženlivější vztah. Na papíře podporuje inkluzi podle úmluvy OSN, ale v praxi se mezi spolkovými zeměmi liší přístup i financování. Na západě ji rozvíjejí, v některých východních regionech posilují „Förderschulen“ – speciální školy. V roce 2023 se otevřela diskuse o tom, zda „úplná inkluze“ nepřetěžuje učitele i žáky bez diagnóz. Z německé zkušenosti plyne, že systém bez důsledné podpory z centrální úrovně může pod kuratelou jednotlivých zemí sklouznout k rozdělení namísto k propojení.
Francie byla před deseti lety považována za průkopníka. Po reformách prezidenta Macrona se ale tempo změn zpomalilo. Důvodem není odpor k principu, ale prostý nedostatek lidí, chybí asistenti AESH, učitelé jsou přetížení a školy se tiše vracejí k „pragmatickému“ modelu, který upřednostňuje specializovaná zařízení. Francie tak dnes funguje jako varování, že ani nejlepší záměr se neudrží bez stabilního financování a personální opory, která by měla vycházet z dlouhodobého plánu. Jehož dodržování by mělo jít nad rámec ideologických malicherností jednotlivých typů politik stran, co se zrovna střídají u moci.
Z toho plyne jednoduchý závěr. Inkluze není ideologická otázka, ale v podstatě civilizační disciplína. Tam, kde se o ní mluví víc než koná, končí u kompromisu, které vyvolávají další otázky. Tam, kde se stane součástí běžného fungování školy, přestává být jakýmkoliv problémem.
Index možného vývoje inkluze v ČR
Budoucí vývoj a predikce dopadů
Na základě současných trendů lze očekávat, že se debata o inkluzi v následujících letech ještě víc polarizuje a vyostří. Na jedné straně poroste tlak na úspory ve školství a zjednodušování administrativy, na druhé straně se ozývá nová generace učitelů, která inkluzi už nezažila jako „reformu“, ale jako běžnou realitu výuky.
Vládní politika ČR pravděpodobně zůstane rozkročená mezi oběma směry, mírný pokrok, vynucený demografickým vývojem a mezinárodními závazky, doprovodí ústupky konzervativním hlasům, které budou volat po „realismu“ a „návratu z tzv. „kvalitě“, která však není nijak specifikována.
Takže co určí, zda se bude v Česku o inkluzi mluvit víc politicky, nebo konečně systémově?
Budoucnost se nebude rozhodovat nejen v Poslanecké sněmovně, ale i v běžných třídách, podle toho, jestli tam zůstanou lidé, kteří inkluzi ještě věří. Největším rizikem tak pro školství není její formální zrušení, ale tiché vyprázdnění. Ztráta lidí, kteří ji podporují.
Systém inkluze by tak mohl zůstat zachovaný na papíře, ale bez dostatečného financování, metodické podpory a motivace učitelů. V praxi by to znamenalo méně asistentů, přísnější diagnostiku a návrat k částečné segregaci.
Pokud se však podaří udržet kontinuitu a stabilní financování, může české školství udělat to, co se zatím podařilo jen několika evropským zemím, přetavit inkluzi z pouhého administrativního rámce do celkově nové kultury školy. A tím i do kultury společnosti.
Jak ukazují zkušenosti z Finska, dlouhodobost spolupráce všech dětí, přináší nejen lepší výsledky všech žáků, ale i vyšší spokojenost učitelů. Inkluze tam není politický program, ale schopnost systému společnosti přijímat rozdílnost jako běžnou součást života. A na to bychom měli myslet především.
Data z Evropy jasně ukazují, že země, které do inkluze investují systematicky a dlouhodobě, dosahují lepších vzdělávacích výsledků u celé populace, nejen u žáků se speciálními potřebami. Je to investice, ne jen náklad.
Na hraně ticha
Quo vadis homine?
V přírodě nenajdeme druh, který by své potomky záměrně rozděloval podle schopností, vzhledu nebo rychlosti učení. Rostliny v jednom lese rostou pomalu i rychle, nízko i vysoko, a přesto tvoří celek. Zvířecí společenstva se přizpůsobují nejslabším, protože vědí, že přežívají jen tehdy, když zůstanou všichni pohromadě.
Jen člověk, ten, který se nazval Homo sapiens (člověk moudrý), má sklon k segregaci. A staví zbytečné zdi tam, kde by mohly být mosty.
Když se ve vzdělávání začne znevažovat samo to, co nás dělá lidmi, tedy soucit k druhým, ztrácí se rovnováha společnosti. V prostředí, kde se rozpadá úcta k učení, převládá pak často síla nad rozumem. Moc přebírají ti, kdo mají více svalů než argumentů. Je to krok zpět, směrem k instinktu přežití, ne k civilizaci.
A přitom svět, který máme před sebou, bude potřebovat všechny ruce i mozky. Každý talent, každou odlišnost, každé dítě. Protože právě v té rozmanitosti, které se někdy tolik bojíme, leží naše šance přežít dál jako lidé.
Použité zdroje:
Social Inclusion Research Project — Finnish Education Evaluation Centre (FINEEC) – Finsko.
Education at a Glance 2025: Finland – Country Note — OECD.
Inclusive education in Finland: present and future perspectives — PubMed article.
Fostering Inclusive Quality Education in Finland and Ireland — European Agency for Special Needs and Inclusive Education.
What if … there were no special schools? – Simulation study Germany (Bavaria) — Zeitschrift für Grundschulforschung.
Inclusively Educated Students with SEN in the National Educational Panel Study (Germany) — WZB/NEPS project.
International perspectives on inclusive education — Ministère de l'Éducation nationale (France).
École inclusive : la politique actuelle ne permet pas de « couvrir l’ensemble des besoins de manière efficace et équitable » — Le Monde (France).
Realizace Strategie 2030+ - edu.cz
Tematická zpráva - Vybrané aspekty implementace společného vzdělávání - ČŠI (Česká školní inspekce)
