Když je stát i člověk bez páteře, společnost je bez opory

Únorová šeď spolehlivě odplavila zbytky novoročního optimismu a my zjišťujeme, co pod ním skutečně zbylo. Pro někoho únava, pro jiného nervová soustava v permanentním režimu „zamrznutí“. Rok 2026 - Ohnivého koně, totiž naplno odhaluje, že naše infrastruktura bezpečí, ta mezilidská i ta státní, povážlivě řídne. Stát už dávno není garantem stability, ale spíše nepředvídatelným počasím, na které se marně snažíme pořídit si lepší pláštěnky. Otázkou letošního roku proto není, jak přežít v izolaci, ale zda ještě dokážeme postavit stoly, u kterých si budeme ochotni sednout čelem k sobě.

Člověk se uklidňuje v přítomnosti jiné klidné nervové soustavy. Odborně se tomu říká koregulace. Je to prosté a zároveň převratné. Když totiž lidem dlouho chybí živý a bezpečný kontakt, tělo to vyhodnotí jako riziko a přepíná do obrany. Ne proto, že by bylo „slabé“, ale protože je biologicky realistické.

Čísla už se nedají shodit ze stolu jako pouhá „ezoterika“. Dlouhodobě osaměle se cítí skoro třetina lidí v Česku. Světová zdravotnická organizace (WHO) spojuje sociální izolaci a osamělost s více než 871 tisíci úmrtí ročně.

Je ale fér přiznat i druhou věc: z „osamělosti“ se stalo zástupné slovo a univerzální nálepka. Často totiž zakrývá mnohé další jevy – emoční neviditelnost, odosobnění, nedostatek reálné odezvy, pocit, že „nejsem brán vážně“.

Tato nuance je zásadní. Můžeme se totiž snadno minout diagnózou, když budeme „léčit samotu“ povrchními sociálními akcemi, ale lidé samotní se budou dál cítit nevidění. A neviděný člověk se časem začne chovat jako ohrožený. Přestává riskovat důvěru. Přestává dávat energii vztahům. Přestává věřit institucím. Nakonec přestává věřit všemu. Ne z ideologického přesvědčení, ale z prosté únavy nervového systému.

Do toho vstupuje zajímavý kontrapunkt: mladí ve světě. Protesty Generace Z v několika zemích nedávno zamířily proti korupci, moci chtivým elitám a selhávání veřejných služeb. Jejich taktiky a jazyk se šířily napříč regiony, sociální sítě jim zafungovaly jako urychlovač.

Je to fascinující i varovné. Fascinující, protože to ukazuje, že „nic s tím nejde dělat“ bývá často jen líná a pohodlná věta populistického politika. Varovné proto, že i tam, kde padly vlády, se systémové reformy často nedostavily. Mladí zjišťují, že jejich vliv zůstává slabý i po změně fasády.

V roce 2026 se tato lekce přenese ještě dál. Lidé si budou klást otázku, jak se vlastně skládají účty veřejné moci. Kdo rozhoduje o mých podmínkách? Kdo z toho těží? Kdo nese odpovědnost za klimatickou změnu? A kdo se jen vymlouvá?

Pokud se veřejná správa a státní instituce mění v prostor, kde jde lidi snadno personálně potlačit a vyměňovat podle momentální politické zvůle (pod rouškou úspor a systemizací), podkopává se samotný pilíř demokracie, stabilita pravidel a kontinuita odbornosti.

Společnost totiž nežije jen z emocí a politického marketingu. Žije z předvídatelnosti. Z pocitu, že pravidla platí bez ohledu na to, kdo zrovna drží vládní mikrofon. Jakmile lidé uvěří, že pravidla jsou elastická a právo se ohýbá pro momentální ‚efektivitu‘, nastává proces, který historie zná až příliš dobře. Je přitom úplně jedno, zda mluvíme o fanatickém komunismu padesátých let u nás, nebo o fanatickém McCarthyho antikomunismu v USA.

Oba tyto extrémy v realitě vytvořily orwellovskou dystopii par excellence, která s lidmi udělala totéž: izolovala je strachem. V takovém klimatu se pak v člověku aktivuje stejný mechanismus jako při hluboké osamělosti – obranný režim. Lidé se stahují do soukromí, izolují se, přestávají věřit společným hodnotám a začínají drasticky šetřit důvěrou

Tento průnik nejistoty a osamocení dopadá na společnost nerovnoměrně. Logicky zasahuje nejtvrději ty, kteří drží běžný život nejvíce pohromadě, velmi často jsou to ženy a samoživitelé.

Když roste nejistota práce, zdražují se služby a ztenčuje se komunitní síť, dopadne to primárně na ty, kteří nesou největší břemeno neplacené péče a nemají prostor na tvorbu finančních a časových „rezerv“. Tady se lámou velké řeči o státu na malé, tvrdé každodenní dny. Strach ze ztráty práce a strach z osamocení se spojí do jednoho tlaku.

Strach je největší multiplikátor špatných vztahů. Když se stane běžným pozadím dne, vztahy se mění na transakce. Místo komunity vzniká logistika. Místo spolupráce smlouvání. Místo pomoci kontrola.

To je důvod, proč dává smysl zpřísnit standardy pro to, koho si pustíme k tělu a co nazýváme přátelstvím. Není to elitářství, je to forma emoční sebeobrany ve světě, kde se vztahy často jen simulují a monetizují. Zároveň ale nesmíme ztratit „měkké vazby“ (soused, kolega, známý). Hluboké vztahy nám sice tvoří domov, ale ty měkké zase utváří naši sociální imunitu.

Neexistuje žádné magické, univerzální řešení a rok 2026 bude vyžadovat spíš tvrdou práci ve třech patrech:

Když chybí víra, že to zařídí „systém shora“, dává smysl stavět ostrůvky funkčnosti zdola. Konkrétní lidi. Konkrétní komunity. To je důvod, proč věnuji svou energii projektům, jako je spolek figurální kresby Figurama nebo centrum chytrého vzdělávání Olymp School. Jsou to různé světy, které ale mají jednu společnou funkci: vytvářejí prostor, kde člověk není neviditelný, ale sakra užitečný.

Pokud chceme rok 2026 prožít, a ne jen přežít v defenzivě, musíme začít budovat vlastní ostrůvky funkčnosti. Tady je pět pilířů, které nám vrátí půdu pod nohama:

Rok 2026 testuje naši odolnost. Může to být rok, kdy se ochromující strach stane systémem, v němž trvale žijeme, ale stejně tak to může být rok, kdy se komunita stane lékem proti němu. Je to volba, která začíná obyčejně. Místo stavění další zdi mezi sebou tam postavit stůl a opravdu si k němu společně sednout.