Slzy Luciferovi zlosti

Je středa. Tak se zase vracím k tématu, které je nám v tento den údajně blízké. K sexu. Dnes se na něj chci podívat z jiné stránky. Mnoho lidí a to především žen, je sexuálně zneužíváno. Osobně se domnívám, že procento uváděné některými statistikami je podstatně vyšší.

Zneužívání v sexu je projevem síly a moci, ale stejně tak i projevem neprojevené lásky. Pocit nadvlády nad slabší osobou je pro něj protilátkou proti vlastnímu starému pocitu ponížení. Prvek síly proniká do sexu často v podobě sadomasochistických praktik. Násilník cítí svou sílu, jež ho spojuje se vzrušením.

Stává se to často v okamžicích, kdy spolu v partnerství dva lidé namísto spolupráce zápasí o moc. Muž, který takto uspokojuje své vzrušení, ženu zneužívá tím, že ví, že ji pocit moci vzrušuje a ona se mu snáze podvolí. Platí to však jen o těch ženách, které byly kdysi obětí takového činu a cítí se slabé a nejisté.

Sadistický partner má svůj pocit nadvlády nad druhým, což se u něj projevuje jednáním, jehož cílem je ublížit partnerovi nebo ho ponížit. V posledních letech stoupá tendence mnoha lidí chovat se násilně — skoro až sadisticky. Tito lidé mají pocit, že trochu rámusu ostatní lépe dotlačí k tomu svému. Většinou se pak dost diví, když narazí na opravdového sadistu, který jim neuhne. Pseudosadisté.

No a masochista se zase pomocí této bolesti a submisivního chování (z hlediska většinové společnosti tomu říkejme ponížení) aspoň na chvíli zbavuje pocitu viny, jenž blokuje jeho schopnost se sexuálně uvolnit. Takže se tímto vina přenese na násilníka a jeho oběť může předstírat svou panenskou „nevinnost“, i když souloží jako zběsilá veverka.

Kdysi jsem se divil, když mi klientka vyprávěla, že by chtěla udělat image tak, aby si našla partnera a milence takového, aby jejich sex skončil podobným postelovým zážitkem, jako kdysi s jejím bývalým. A to sadomaso natvrdo. Řekla mi, že když ji partner týral, byl to ten nejlepší sex, co kdy zažila.

Pro imagemakera to byla tedy velká výzva, to vám povím. Zkuste pomocí úpravy svého vzhledu najít partnera, který bude přes den normální a v noci vám nasadí pouta a zlomí o vás bičík. Jsem rád, že to tehdy klaplo. A že jim to klape dodnes.

Máme většinou zafixováno, že násilnické chování je projevem nenávisti a touhy druhému ublížit. Ale musíme jít trochu více pod povrch, pokud chceme tohle nastavení člověka pochopit. I v těchto vztazích hraje svou roli láska. Sadistické a masochistické chování pramení také z touhy po kontaktu a blízkosti někoho jiného jako u všech ostatních. Začíná jako láska v srdci. Ale když se tento impuls dostane skoro až na povrch, narazí na svalové napětí — a díky němu se změní v násilný čin.

Psychiatr a psychoanalytik Wilhelm Reich popsal tento mechanismus jako svalový pancíř — chronické svalové napětí, do kterého se ukládají potlačené emoce a blokovaná energie. Láska, která nemůže projít volně, narazí na tento pancíř a změní se v agresi. (Wilhelm Reich: Funkce orgasmu, Concordia, 1993 — kapitola Pancíř charakteru a dynamické vrstvení obranných mechanismů)

Dítě nebo dospívající, jehož tělem volně plynou prožitky, reaguje na dynamiku situace celým tělem. Útočníkovi tato reakce stačí jako potvrzení souhlasu.

Mnoho lidí nechápe, jak mohu napsat, že zneužívání pramení v původním podnětu z lásky. Ale pokud láska nemůže být jakkoliv lidsky vyjádřena, změní se v sadistický čin. A právě tato skutečnost pak brání zneužitému dítěti dát volný průchod zlosti vůči tomu, kdo mu ublížil. Uvědomuje si totiž, že násilník také cítí bolest — že i jemu druzí neumožňují vyjadřovat lásku snadno, natož svobodně. Je mu ho líto. Ztotožňuje se s ním. A pak už se jen dělí role na pachatele a oběť.

Někdy na to stačí jen rodič, který si nezvládnutelnou energičnost svého dítěte vykládá jako útok na své jistoty a pacifikuje dítě tak, aby zlomil jeho vzdorovitého ducha a udělal z něj submisivního člověka. Nevím, jestli si někdy některý rodič uvědomil, že v této roli se mu žádné dítě nemůže vzepřít.

Takové drsné výchovné metody — pocházející většinou od otců — dítě nutně zlomí. Naštěstí pro něj ne úplně, jinak by zemřel na zlomenou duši. I když už i to jsem bohužel viděl.

Dítě bojuje. A zároveň se v něm rodí přesvědčení, že vzdor, tlak, intenzita a agrese jsou život, který mu dává aspoň trochu pocit identity. Jen když si své já vybojuje. Tito lidé jsou v dospělosti natolik vázáni na své ego, že si to nedovedou sami připustit a nejhorší věc, kterou jim můžete říct, je, že jsou egoisti.

No a když rodič dítě nedej bože zmlátí či jím jinak opovrhuje, následuje u něj potom fáze výčitek, které se zvrhnou v odpouštění a pocity viny, protože hluboko v sobě ví, jak těžce svého potomka ranil. Dítě sice jeho omluvy přijímá, ale je to jen na chvíli. Dítě ví, že k němu dospělý chová nepřátelství projevující se chladem a odměřeností, takže se z něj mnohdy stane člověk s disociovaným prožíváním nebo se skrytou bipolární poruchou (tj. pohybující se od nadměrné slasti až k nejhorším depresím).

V dospělosti pak takovýto jedinec zavrhne partnera od sebe tím, že okamžitě zruší nějakou dramatickou akcí současný vztah (většinou zahne, aby si dokázal svou nezávislost) anebo se potichu vytratí, načež z bezpečné vzdálenosti hází na druhého „špínu“. Dělá to proto, že na své dětské úrovni je stále dítětem, které si uvědomuje, že výprask nebo jiná forma fyzického týrání je pro něj pořád lepší nežli chladné odmítání, jež se pro něj rovná emocionální smrti.

A takto si rodiče nevědomky připraví cestu k tomu, aby se jejich děti staly buď vykonavateli nebo oběťmi sexuálního násilí. Fakt, že má člověk sklon jednat v dospělosti právě podle toho, jak se to naučil v mládí, pomáhá pochopit zdánlivou iracionalitu v chování — a partnerském zvláště — u těchto lidí. Ne tolerovat, či s ní souhlasit, ale pochopit.

Pokud jsme v dětství biti, ponižováni nebo zahambováni za projevy své vlastní dětské sexuality, budeme dělat totéž všem, když dospějeme. Tomuto se dá vyhnout pouze tím, že si člověk uvědomí, co všechno prožil. Pochopí, jaké síly formovaly jeho já — jeho osobnost. A takové poznání vyzývá, aby si ten dotyčný přiznal svou zlost.

Tyto lidi poznáte podle toho, že jsou to idealisté, touží po pravdě, spravedlnosti a mravním řádu. Po čistotě. Bývají často nadány pro učitelské nebo řídící role, je jim však zatěžko akceptovat cizí či vlastní nedokonalost. Vnitřně jsou prokurátory sobě samým a současně si sedí na lavici obžalovaných. Chtějí být perfektní a totéž očekávají od ostatních. A proto jim nic není dost dobré.

Jsou neuspokojitelní — v práci, ve vztazích, v sexu, i když to si nepřiznají. A protože jsou citlivé na strach a jeho intenzitu, potlačují svoje potřeby. Ze všech sil se snaží prosadit svou ideální představu o světě.

Emoční fixace na vzrušení a vášeň postupně přerůstá ve zlost a upevňuje se jejich mentální přesvědčení, že mnoho věcí kolem nás není v úplném pořádku. Žijí tedy v přesvědčení: „Jen tehdy, když se budu snažit být dokonalý a ostatním ukážu jejich chyby, aby se mohli zlepšit, dostanu lásku a budu mít hodnotu.“

Jsou z nich často skvělí cvičitelé, návrháři, modelky, produkční, vizážisté, stylisté. Jejich mentálním návykem je hledání dokonalosti. Obranný mechanismus, který to vše skrývá, je kontrola jednání. Jejich paradoxem je, že tato silná energie jim vůbec nezapadá do konceptu dokonalosti. Je tedy trvale potlačována a odmítána, což vytváří stálé napětí uvnitř.

Nesnáší povolené břišní svaly, jež jsou v jejich představě příliš velkým uvolněním. Sexuálním taktéž. Milují pevné břišní svaly, které jim však vytváří blok mezi jejich srdcem a pohlavím. Proto — a většinou jsou to ženy — nedokáží nikdy svoje vzrušení ze sexu prožít ve svém srdci. A také proto jsou to často až závislé a nenapravitelné romantičky, i když to nepřiznávají. Jeden z ventilů této obrovské nahromaděné energie je namísto soustavného sexu soustavná práce. Tvořivá práce. Na sobě. Na své radosti.

Sebe i druhé rádi staví do světla, ve kterém je potřeba oddělit zrno od plev. Málokdo odvede dobrou práci, a tak je snadnější udělat si to sám. Onanují, a rádi by tuto metodu i silněji rozvíjeli, ale nepřiznají to, a partnerovi už vůbec ne. Trvalé vnitřní napětí je vede dál a dál — až přijde okamžik: „A DOST!“ Už zde je cítit slast zlosti. Při silném fyzickém vybití (například dostanou ránu) přichází slastné, ale falešné uvolnění vlastní energie.

Je totiž uvolněna někým zvenčí, a na tomto člověku se pak někdy i po jedné ráně stávají závislými. Načež si svou závislost uvědomí, ale protože se kontrolují a žádnou závislost nemají (nemohou si ji přiznat), odchází následně za někým jiným, silnějším, kde se nechá ponížit, udělá ze sebe „maso“ a kolotoč se opakuje. Do té doby, než dojde k jejich přiznání a sebeztotožnění se s výše popsaným, nebo k takové devastaci, že zanevřou na celý svět a stáhnou se z něj (smrt nebo klášter). Dalším zdrojem je zlost na sebe a vlastní nedokonalost. Způsob, jak tuto energii vybít, je přemíra práce a sportu. V nevyrovnané podobě obojího, ale nikdy ne v sexu.

„A DOST!“ pro sebe znamená schopnost pozorování této energie do té míry, že po bodu obratu přichází přetvoření — kde se zlost přetvoří v mírumilovnost (místo facky může být, světe div se, i pohlazení). Hledání dokonalosti ovládá jejich život. Mentální, emocionální i sexuální. Jsou frustrovaní, neboť život a lidé nejsou takovými, jakými by podle nich měli být. Mají sklon k zapírání a trestání sebe samých. Dokáží tvrdě potlačit vlastní pocity a potřeby — a to je jejich věčný zdroj nespokojenosti. Tím nahrávají k manipulaci násilníkům v jakékoliv ze zmíněných oblastí. Ideální maso pro sekty s aspoň trochu dominantním vůdcem.

Cesta jejich změny vede skrze jejich slzy. Slzy proto, že přiznat si to, že jsem někdy pěkná svině nejprve sám, je o dost horší nežli to jako obvinění vypustit do partnera. Přes změnu ústředního přesvědčení „takový, jaký jsem, nejsem dost dobrý“ až třeba do polohy „nyní jsem udělal to nejlepší, co jsem uměl“ a „vše je v pořádku takové, jaké to je“. Jde o přijetí.

Většinou jsou to oni, kdo demagogicky zdůrazňují, že život je takový, jaký je a berme lidi takové, jací jsou. V dalším kroku vám ale sdělí, že ostatní jsou sráči a musí si nejdřív zasloužit jejich pozornost. Falešní vůdci a guruové. Uvolnit vnitřní napětí a trvalé nutkání ke zlepšování druhých je pro ně samotné jediná cesta, jak se dostat z tohoto kruhu smrti ven. Přijmout srdcem to, že já sám, věci a lidi jsou nyní a teď už dost dobří. A já to nemusím nijak komentovat.

Vnitřní přijetí neznamená automaticky se vším souhlas. Nemusím souhlasit se vším, co druhý chce. Ale můžu se mu klidně omluvit za své předchozí excesy. Tak mezi námi například poznáte, že onen dotyčný skutečně dospěl. Pokud je v zajetí svého ega, nikdy se neomluví ani nezačne sám další dialog. Byť by předtím většinou veškerou partnerskou komunikaci i sex brutálně zazdil.

To byla přece vaše vina, on nemá za co se omlouvat. Vnitřní klid však závisí jen na něm — ne na tom, zda je klidný svět kolem. A právě tento klid mu nebrání v tom, aby přirozeně rostl a dospěl. Jinak si totiž se vším hraje jen jako dítě. V dospívajícím se ještě často něco mele. Ale není tam již tolik odporu, tlaku, nespokojenosti a křečovitosti. Objevuje se v něm skutečné (nikoliv vynucené) uvolnění, radost z úspěchu jiných, ne závist jako předtím, a dost vlastního ocenění pro sebe i okolí.

Narůstá tím míra sebepřijetí i přijetí ostatních. Energie může volně proudit k expanzi. Hele, orgasmus. Mimochodem, pokud orgasmus necítíte v srdci, jde jen o vyvrcholení. Což si mnoho lidí plete. Vnitřní klid se projevuje také v uvolněné hravosti, spontánnosti a otevření se prostoru zábavy s partnerem, vyšším stupněm důvěry. A život (i ten sexuální) se jim tímto krokem také otevře trochu jinak.

Pamatujme si jedno. Nenávist si nosíme ve vnější vrstvě svalů. Nikoliv v srdci. To bychom na počátku nemohli vzniknout jako boží obraz. Bůh a ani příroda nás nestvořili z nenávisti. Ani jeden ji v sobě nemá. Nenávist je čistě lidská specifika. Pocházející ze zneužití.

A my všichni jsme na tom dnes dost podobně jako ti, co byli zneužiti. Byli totiž rozpolceni. V srdci milující, ve svalové vrstvě nenávidíc. Jejich vnější krása byla projevem sexuální přitažlivosti, ale zároveň si svým životem neumožnili přístup ke své sexualitě.

Chyběl jim sex z lásky. Na toto jsou lékem často jen ty slzy. A slzy lidí jsou různé. Ale všechny pocházejí z naší krve. Opatrujme je. S láskou. V pohledu, v dotyku, v slovech, v chuti milovat. Celým srdcem. Protože jinak jednou dojdete do stejného bodu jako já.

A když se vám pak ve vašem životě napne všechno až tak, že už nic není k napnutí, vše se zastaví a přestane vám tlouct i vaše srdce, uvědomíte si, padajíce do tmy, že to tak nemuselo být. Že napětí, nenávist a zlost není tím, co vám dává radost, pohyb a život, ale smrt.

Světlo nikdy nebylo v tunelu. Tam za ním nechoďte. Je v uvolnění sebe sama k tomu, přiznat si to, čím jsem. Dnes možná sadista. Zítra uvidím. A tomu se říká dospělost, láska nebo osvícení? Nevím, protože teď už je to jedno. Důležité je totiž to, co máte skutečně v krvi. To ta je cesta, co vás vede k vašemu srdci.

P.S. Lucifer – latinsky nositel světla. Ne ďábel, jak ho překroutilo středověké dogmatické tmářství, aby z přinašeče jasnosti udělalo strašáka pro upevnění vlastní církevní moci. Pro všechny, kteří se v mých slovech našli: to světlo je vaše. Bylo vaše vždycky.

Pokud vás téma zasáhlo osobně nebo procházíte podobnou zkušeností, nemusíte na to být sami.

1. PORT — centrum pro oběti sexuálního násilí (proFem): První komplexní centrum svého druhu v ČR. Krizová pomoc, terapie, právní poradenství, výslechová místnost. Pro ženy, muže i děti. Tel: 608 22 22 77 | web: profem.cz

2. Bílý kruh bezpečí: Pomoc obětem kriminality a domácího násilí po celé ČR. Nonstop linka zdarma. Tel: 116 006 (nonstop, zdarma) | web: bkb.cz

3. Centrum LOCIKA: Specializace na děti ohrožené domácím násilím. Infolinka pro oběti sexuálního násilí a jejich blízké. Tel: 603 779 765 | web: centrumlocika.cz

4. ROSA — centrum pro ženy: Pomoc ženám — obětem domácího násilí. SOS linka a krizové ubytování. Tel: 602 246 102 | web: rosa-os.cz

5. Dětské krizové centrum: Pomoc dětem a dospělým se zkušeností se syndromem CAN (týrané a zneužívané dítě). Nonstop linka. Tel: 241 484 149 / 777 715 215 (nonstop) | web: ditekrize.cz

6. Konsent: Svépomocná skupina pro ženy se zkušeností se sexuálním násilím. Anonymní online chat a linka právní pomoci. Web: konsent.cz

7. Persefona (Brno): Odborné poradenství a terapie pro oběti domácího a sexuálního násilí. Regionální centrum pro Moravu. Web: persefona.cz