Rodičovství v Česku: problém, který politici řadu let ignorují

Chci tady na větší ploše probrat těchto 7 klíčových bodů z tohoto výzkumu, o kterých se příliš dlouho mlčí:

Politická reprezentace České republiky za posledních 14 let tyto klíčové otázky systematicky ignorovala. Výsledkem je rostoucí nedůvěra mladých lidí v politický systém jako celek. Tak si to pojďme probrat bod po bodu.

To, co vypadá jako jedna z řady statistik, je ve skutečnosti jeden z nejostřejších výstražných signálů za posledních třicet let. Mladí lidé v České republice ve zrychleném tempu ztrácejí ochotu plánovat rodičovství. Data z GGP jasně ukazují, že během dvou let (mezi 2020 až 2022) došlo k dramatickému poklesu reprodukčních plánů. A to už není změna osobního vkusu. To je kulturní a strukturální zlom celé generace.

Lidé odkládají mít děti, protože se necítí bezpečně. Nejen finančně, ale celkově existenčně. Když si člověk neumí představit, kde za tři roky bude bydlet, co si vlastně dovolí koupí za výplatu a jak se postará o dítě, těžko se rozhoduje pro tak zásadní a dlouhodobý krok, kterým rodičovství bezesporu je.

A to je ten bod, kde podle mě začíná být vidět selhání politického systému. Ne proto, že by on měl rodičovství někomu nařizovat. Ale proto, že za poslední dekádu nepřinesl ani jeden jediný náznak důvěryhodné vize, že vychovávat dítě v této zemi je možné bez toho, aby člověk riskoval ekonomický kolaps anebo duševní vyčerpání. Politici přitom mají data. Tato data. Jen s nimi odmítají pracovat.

Jestli je něco jasné, pak to, že nízká porodnost není „osobní selhání mladých“. Jde o systémový důsledek dlouhodobého zanedbání důvěryhodné sociální politiky. A především: pokud je pro mladou generaci plánování rodičovství spíš strašákem než přirozenou ambicí, je to přímá zpětná vazba komunikace státu. A tuto reflexi by si měl konečně někdo vzít k srdci. A sakra rychle.

Zvažovat, že nebudu mít děti, tak to bylo ještě před pár desítkami let společenské tabu. Říci to já ve své době, tak jsem vyobcován z komunity. Dnes je to běžné téma rozhovorů mezi dvacátníky a třicátníky. A bohužel znějí často zklamaně. Jindy pragmaticky. Vždy však velmi vážně. Jde o jejich vědomé rozhodnutí. Výzkum GGP potvrzuje, že zvažovaná bezdětnost se netýká úzké skupiny individualistů, naopak. Jde o rostoucí společenský jev.

A proč tito lidé o dětech neuvažují? Nejčastější odpovědi: ekonomická nejistota, špatné vyhlídky do budoucna, vyhoření z práce, přílišný tlak okolí. A mnozí mají pocit, že by dítěti nemohli nabídnout to, co považují za důstojné zázemí pro jeho růst. A nechtějí se stát rodiči jen proto, že se to „má“.

Mohlo by to být čteno jako pozitivní znak toho, že se mladí rozhodují zodpovědně a svobodně. Ano, ale za jakou cenu? Pokud se svoboda takového rozhodnutí odehrává v prostředí, kde jsou rodiče ekonomicky a psychicky trestaná skupina, pak ta „svoboda“ připomíná spíš hořkou rezignaci než emancipaci.

Je děsivé, že k tomuto zásadnímu kulturnímu zlomu nedošlo kvůli změně hodnot, ale kvůli kombinaci strachu a vyčerpání, především mladých žen. A politická reprezentace místo hledání řešení buď mlčí, nebo dává najevo, že vina je na straně mladých. Tím se ale jen dál prohlubuje propast mezi voliči a těmi, kdo mají chránit jejich zájmy.

Máloco ovlivní rozhodnutí o založení rodiny tak přímo jako bydlení. Přesto se v politických debatách o podpoře porodnosti dlouhé roky točilo především kolem dávek, rodičovských příspěvků a jiných spíše symbolických gest. Výzkum GGP ale ukazuje něco jiného, že velikost a kvalita bydlení, mají na rozhodnutí založit rodinu mnohem větší vliv než pouhá výše příjmu. A že ženy se rozhodují o dítěti právě podle toho, jestli se do prostoru, kde žijí, vůbec ještě vejde nová bytost.

Česká realita? Podle Deloitte Property Index 2023 je Česko druhou nejméně dostupnou zemí pro pořízení vlastního bydlení v EU. Na průměrný byt potřebujete 13–14 násobek ročního platu. Hypotéky jsou pro velkou část mladých nedosažitelné. Nájemní trh je nestabilní, předražený a prakticky bez jakékoliv právní jistoty. Přitom přesně tohle je faktor, který rodiče potřebují: jistotu, že neskončí s malým dítětem na ubytovně nebo s exekučním příkazem na dveřích.

Opět nejde o marginální záležitost. Pokud stát není schopen vytvořit základní podmínky pro důstojné bydlení, posílá lidem nepřímý, ale velmi hlasitý vzkaz: „Nezakládejte rodinu.“ Zarážející je, že i v roce 2025 stále chybí ucelená koncepce bytové politiky, která by zahrnovala jak dostupné nájemní bydlení, tak přímou podporu družstevních projektů anebo férové financování pro mladé rodiny. A přitom právě tohle je místo, kde by státní investice dávaly smysl ekonomicky, sociálně i demograficky. I lidsky.

Mít děti by neměla být hra se životní loterií, ale vědomé rozhodnutí učiněné ve stabilním prostředí. Dokud to nebude platit aspoň pro většinu populace, nemůže být řeč o obnově důvěry – ani to ani mezi občany navzájem, ani jejich vůči státu.

Tady se mění paradigma. Zatímco v minulých generacích bylo mít děti „přirozenou“ součástí dospělosti, dnes to tak mladí lidé už zdaleka nevnímají. Rodičovství není samozřejmost. Je to volba. A čím dál častěji se stává, že tu volbu někdo prostě neudělá, a ne z pohodlnosti, ale z úvahy.

Tohle zjištění je možná nejhlubším kulturním posunem vůbec. Mladá generace už odmítá vnímat rodičovství jako něco, co „se sluší“. Vztah k mateřství a otcovství se posouvá ze sféry očekávání do sféry autonomie – což je z hlediska individuálních práv člověka správně. Ale opět – pokud se společnost a stát tváří, že na této volbě „nezáleží“, dělá fatální chybu.

Protože jedno je možnost, druhé realita. Možnost zvolit si život bez dětí má být garantována. Ale jestli většina mladých zvažuje tuto cestu proto, že nevěří, že by roli rodiče zvládli se ctí a důstojností? Tak nejde o nic jiného, než o selhání všech státních struktur.

Navíc je tu další rovina: tlak patriarchálních introjektů. Stále u nás totiž přetrvává kultura, která nám podsouvá, že „dobrá žena má mít děti“, a že „muž jednou přijde na to, že chce svého pokračovatele“. Tohle nejsou jen ironizující výpady tetiček u nedělního rodinného oběda. To jsou postoje, které znevěrohodňují každého, kdo se rozhodl jinak – a vytvářejí toxické prostředí pro diskusi i pro skutečné porozumění.

Nastavení společnosti, kde je rodičovství svobodnou a respektovanou volbou, ještě zdaleka není skutečnou realitou. Dokud bude mít hlavně žena v očích druhých „cenu“ jen tehdy, když bude matkou, to, aby jakémukoliv systému rodila dělníky a rolníky a hlavně další spotřebitele, nemůžeme se potom divit, že se mladí lidé rozhodují oklikou: raději žádné dítě než mít dítě v systému, který je pak stejně nechá na holičkách.

Třetina všech mladých párů do 35 let se podle výzkumu GGP seznámila online. Na první pohled to může vypadat jako detail bez souvislosti s demografií, ale jen pokud se díváme povrchně. Ve skutečnosti se nám přímo před očima mění celé ekosystémy mezilidských vztahů, a s nimi i to, jak vznikají a zanikají rodiny.

Online seznamování není jen výstřelek, je to nová norma. A z hlediska kvality vztahů nejde o horší alternativu. Většina těchto párů totiž neuvádí, že by se cítila méně autenticky nebo méně propojeně než ti, kteří se poznali „offline“. Problém ale je, že společnost a zejména ti, kdo tvoří politické rámce naší budoucnosti, s tímto vývojem vůbec nepočítají.

Konzervativní narativy stále čerpají z představ o tom, že vztahy vznikají v komunitě, mezi vrstevníky, ve škole, v práci. Jenže to už dávno neplatí. A pokud se zásadní vztahové rozhodnutí, včetně plánování rodičovství, odehrává v online prostoru, musíme se ptát: Je na to naše společnost vůbec připravená? Protože možná o tom, jestli vymíráme nebo jako národ zůstaneme zachováni, rozhodne algoritmus?

Digitální prostředí zatím nenabízí žádné ochranné rámce pro bezpečí, duševní zdraví nebo zvládání toxických zkušeností, které se s online seznamováním logicky pojí. A nikdo z politiků zatím nepřišel s návrhem, jak začít řešit tuto novou realitu mezilidských vztahů v 21. století. Mladí lidé si mezitím vytvářejí vlastní pravidla. A stát jako už tolikrát jen zpoza rohu přihlíží, jak mu ujíždí vlak.

Namísto moralizování o „povrchnosti“ moderní doby bychom měli začít chápat, že stabilní vztahy nevznikají z místa setkání, ale z kvality sdílení své vlastní vzájemnosti. A právě tu bychom měli podporovat bez ohledu na to, jestli k prvnímu kontaktu došlo na lavičce v parku nebo přes aplikaci.

Papírově vypadá Česko jako společnost, která si přeje rovnost. Muži se častěji než dřív hlásí k rovnoprávnosti, sdílení péče, zapojení do domácnosti. V realitě to však znamená, že ženy stále dělají drtivou většinu té „zapomenuté“ práce. A to od péče o děti, přes vaření, až po duševní organizaci domácího provozu. A to je sakra vysilující práce.

Výzkum GGP potvrzuje to, co ženy opakují už roky: že nestačí deklarace. Nestačí, že muž řekne, že je „férový“, pokud ve skutečnosti ani neví, kdy mají děti preventivní prohlídku nebo kde se nachází náhradní prostěradlo na dětskou postel. Problém není v neochotě jednotlivců, ale v hluboce zakořeněných stereotypech, které rozdělují rodinné role na tzv. mužské a ženské.

A tyto stereotypy mají velmi praktické důsledky. Znamenají, že ženy nesou trojí zátěž – pracovní a 2× domácí. Domácí o vlastní děti a taky o rodiče, své i partnerovi. Péči o muže už sem raději nepočítám. Že pak mají daleko méně času na odpočinek, na osobní rozvoj, na vlastní sny, o tom taky není třeba psát. Ale především, co je pro nejhorší: že se ženy cítí na všechno sami. Ve státě, který jim sice pogratuluje ke Dni matek, ale jinak na jejich každodenní nápor zapomíná se nemohou cítit jako doma.

Tohle není drobnost. Je to klíčová překážka k tomu, aby ženy chtěly a mohly mít děti. Pokud vědí, že je čeká kombinace tlaku, přetížení a nedostatku podpory, logicky zvažují, zda do takovéto budoucnosti vůbec jít. A čím víc žen dojde k tomu, že to není udržitelné, tím menší je šance na jakékoliv zlepšení demografické situace.

A opět: politici mlčí. Někdy z neznalosti, jindy z pohodlí. Ale v obou případech selhávají. A tak se nám jen potvrzuje to, o čem se dlouho povídá jakoby nepřímo. Politikům naprosto chybí jakékoliv spojení s realitou. Protože, kdo nechce vidět neplacenou práci žen v oblasti péče o rodinu jako politické téma, ten nechce řešit realitu. A proboha Andreji nebo Petře, nedávejte zítra žádný burcující video s povijanem na TikTok. Vy už jste mimo.

Všichni mluví o flexibilitě. O tom, jak se mění pracovní trh, jak je důležité sladit práci a život. Ale realita je neúprosná: Česká republika má podle dat Eurostatu dlouhodobě jeden z nejnižších podílů částečných úvazků v celé EU. A to navzdory tomu, že zájem o ně je obrovský a to právě u matek s malými dětmi.

Místo, aby byly částečné úvazky standardní součástí pracovního trhu, jsou v Česku spíš výjimkou. Zaměstnavatelé je často považují za neefektivní, špatně je financují, a stát je aktivně nepodporuje. Výsledkem je, že ženy se po rodičovské buď vracejí do práce na plný úvazek za cenu extrémního přetížení anebo z trhu práce vypadnou úplně a na dlouhou dobu. Následkem čehož, musí tvrdě dohánět svou pracovní zkušenost, protože jim v dnešním dynamickém světě už za pár měsíců chybí nové kompetence a zkušenosti.

To není jen osobní problém jedinců. To je strukturální selhání, které má obrovské společenské náklady: nižší zaměstnanost žen, nižší porodnost, vyšší riziko chudoby v domácnostech s dětmi, ztrátu odbornosti a dlouhodobou závislost na dávkách. A obrovské peníze investované do systému následných rekvalifikací. A přitom by stačilo tak málo. Změnit způsob financování mateřské dovolené, motivovat firmy a nabídnout jim větší systémovou podporu. Dát jim přímou možnost podporovat matky na mateřské odpisy z daní či průběžným vzděláváním hrazeným firmou - to by jistě zvládly odpisy taky.

Flexibilní práce není luxus. Je to základní předpoklad toho, aby vůbec bylo možné skloubit život rodiny a zaměstnání. Pokud stát tento základ neumí nebo nechce zajistit, pak nemá právo se ptát, proč mladí lidé nechtějí děti. Odpověď má totiž přímo před sebou.

Každý z uvedených bodů je alarmující signál, který by měl rozechvět nejen sociální inženýry, ale především ty, kdo mají odpovědnost za formování společnosti. Posledních 14 let ale ukazuje naprostou neschopnost nebo neochotu českých vlád (pravých i levých) reagovat na tyto zásadní změny. Zarážející je nejen fakt, že si politici nevšímají dopadů těchto jevů, ale především toho, že nehledají efektivní řešení. Dávají tím voličům jasný vzkaz, který si neuvědomují. Vlastně všem říkají, je nám úplně putna budoucnost Česka.

Tohle není článek o demografii. Je to úvaha o tom, že mladí lidé a zejména ženy už nevěří, že je tahle společnost nenechá při tom mít děti na holičkách. Nevěří, že stát chápe, co to vůbec znamená mít dítě. Nevěří, že se jim v tomto někdo postaví po bok boku.

Nejde o to, že by děti nikdo nechtěl. O to se tu nehraje. Jde o to, že stát nefunguje jako seriózní partner, ale jen jako vzdálený pozorovatel. Dívá se, zapisuje si čísla, analyzuje – ale nic nedělá. A pokud reaguje, pak povrchně, symbolicky, bez systémových změn. A to mladým ženám i mužům nedává ani naději, ale hlavně ani žádnou důvěru.

Jestli má mít tahle země budoucnost, potřebujeme víc než daňové úlevy a přídavky. Potřebujeme nový společenský rámec, který chápe, že rodičovství je výzva celému ekosystému – zdravotnictví, školství, pracovního trhu, bydlení, péči o duševní zdraví. A že právě ženy na sobě nesou nejsilnější důsledky toho, že tento rámec dodnes neexistuje.

Až si příště někdo bude klást otázku, proč máme málo dětí, měl by se místo do dětských pokojíčků podívat jinam. Třeba na to, kolik žen odchází od pediatra do práce, ze které se neodtrhne ani pozdě večer. Na to, kolik otců by doma mohlo být s dětmi doma, kdyby se nebáli si snížit úvazek, aby je pak nevyhodili z práce. A kolik lidí odkládá dítě, protože se bojí, že je systém tímhle vším výše popsaným potrestá za to, že se rozhodli mít rodinu.

Budoucnost se nerodí v porodnici. Začíná ve chvíli, kdy se člověk rozhodne, že na ní nebude sám. A jestli naši politici neslyší, musíme si o tom všem přestat šeptat. A začít mluvit hodně nahlas společně.