Malé kroky sendvičové generace

Dny ubíhají v spirále času točící se mezi tím, kam dát děti, naším zaměstnáním, domácími povinnostmi. Současnost k nim přidala ještě honění se za odpoledními dětskými aktivitami, aby se dětem zaplnil volný čas, a následně návštěvou rodičů, o které je potřeba se starat.

Ať už jim dojít do lékárny, uvařit nebo jen přinést nákup. Když se potom zastavíte a chcete v tom shonu získat chvíli času sami pro sebe, tak vám přijdou reálnější filmy o Avengers a kvantovém světě.

Sendvičová generace je pojem formulovaný roku 1981 Dorothy Canning Miller. Tato americká kurátorka Muzea moderního umění v New Yorku jej tehdy zveřejnila s cílem upozornit na ženy pečující o osoby dvou různých generací.

Jejími představiteli jsou lidé v produktivním věku, kteří založili rodinu mezi třicítkou a čtyřicítkou. Ale kromě toho, že mají své potomky, jejich vlastní rodiče mezitím zestárli natolik, že se už o sebe nedokážou sami postarat. A tak jejich čas pohltila dvojitá péče.

Doma máte děti v batolecím nebo mladším školním věku, snažíte se splácet čím dál dražší hypotéku a po práci vás místo klidu a rodinné sounáležitosti čeká druhé kolo starostí o vlastní nebo partnerovy rodiče. A vlastní potomky.

V roce 2061 by v ČR mělo žít cca 3,18 milionu osob starších 65 let, což je přibližně o 57 procent více než dnes. Jejich podíl na celkové populaci by měl do třiceti let dosáhnout bezmála 30 procent. V jednom dotazníkovém šetření prováděném v ČR bylo zjištěno, že většina dětí si vůbec nedovede představit, že by se rodina nějakým způsobem měla o staré nemocné rodinné příslušníky starat.

Děti kopírují jen to, co vidí ve svých rodinách. A pokud v té své vidí, že se za babičkou nebo pradědečkem chodí do domova pro seniory jednou za půl roku nebo za rok, zřejmě se do roku 2061 nic nezmění.

Česká společnost se za poslední desetiletí výrazně proměnila. Starý model, kdy lidé dožívali v rodinném kruhu, je dnes spíše výjimečný. Za běžné se považuje, že tu poslední etapu života stráví každý sám. Když to zvládá. A když nezvládá, uchýlí se do zařízení, kde se o něj postarají. A když se nepostarají, čtvrtinu sebevražd v Česku spáchají penzisté, neunesou totiž často psychicky, že jsou závislí na pomoci druhých.

Hodně starších lidí žije tak, že poslední fázi svého života nechtějí mít spojenou s pocitem, že jsou někomu na obtíž. A v tom je ten problém. Děti díky tomu mají pocit, že starý člověk takzvaně „na obtíž“ je. A přitom před sto lety děti považovaly za normální, že prababička či pradědeček žijí s nimi v jednom domě a všichni se jim snaží pomáhat.

Někdy je pro současné seniory, kteří prošli finančním strádáním, nemožností studovat, politickými tlaky, nemožností cestování do zahraničí a věčným nedostatkem všeho, obtížné smířit se s tou současnou konzumní a pohodlnou společností, v níž jim vyrostla jejich vnoučata.

Často mají možná oprávněný pocit, že jejich děti a vnuci dostanou všechno na zlatém podnose, bez jakékoli větší námahy. Nevidí nástrahy dnešního světa ani to, že tyto generace musí řešit zase úplně jiné problémy. Že žijí ve stresu z toho, jak jsou využíváni svými zaměstnavateli. Že nemají úplně jistotu budoucnosti. Co je pro ně nyní zárukou tzv. „klidného stáří“? Důchodový systém, který se bez velké opravy pomalu zhroutí?

Spojit takto rozloženou společnost nepůjde jen tak. Stejně tak i lidi žijící v ní. Půjde to, když k tomu zvolíme malé kroky. Malé kroky umíme učinit všichni.

To, co jsme po listopadu osmdesát devět nejvíce podcenili, byla hodnotová výchova nás všech. Rychle jsme zapomněli na prostou radost. Co sahá moje paměť, jezdili jsme za babičkou a dědou na chalupu starou škodovkou. Vzpomínám si na to nekonečně dlouhé povídání si o všem možném na lavičce před naším domem při západu slunce. To bylo ze všeho nejvíc.

A měli jsme tak úžasné dětství proto, že jsme měli jeden druhého. A uměli jsme se společně radovat z maličkostí. Ne pro spousty věcí, které bychom vlastnili. A to je věc, na kterou se v dnešní uspěchané době často zapomíná.

A my? Jako rodiče jsme se dnes dostali do paradoxu – stále více pracujeme, abychom dětem mohli dopřát něco materiálního (asi i důležitého), ale nemáme čas si s nimi ani jen tak hrát. Možná, že je to jen další malý krok. Nikdy totiž není pozdě se zastavit a uvědomit si, že společně prožitý čas je nejvíc, co dětem můžeme dát.

Ony nás při něm bedlivě pozorují a učí se od nás. A až budou dospělé, nebudou vzpomínat na to, že dostali nové značkové oblečení, telefon či hračky – ale budou vzpomínat na to, co s námi jako s rodiči prožili. A vzpomenou si na každou radost nebo strach, který s námi zažili.

Krom hodnot jsme tedy zapomněli ještě na jednu důležitou věc. Právě na to, že děti nelze vychovávat bez paměti. Staří lidé pomáhají pochopit návaznosti jednotlivých generací. Často jsou to prarodiče, kdo zajišťují předávání významných hodnot svým vnoučatům, jako u nás doma tehdy na lavičce.

Jejich slova, něha nebo pouhá přítomnost nám jako dětem pomáhaly poznávat, že dějiny nezačínají jimi, ale že jsme dědici dlouhé cesty a je na ní třeba respektovat to vše, co nás předcházelo.

Pokud v naší společnosti a mezi námi zavládne respekt, můžeme se dál rozvíjet. Jako společnost i jako jednotlivci. To, že jsme si poničili naši hodnotovou paměť při předávání štafety mezi generacemi, to už víme. Je to nezralost generace, která nedospěla. Ano, i když máme biologicky své rodiče a své děti, jsme jako generace psychicky nedospělí.

Generace, která nepochopila, že poznávání minulých událostí a schopnost k nim zaujmout stanovisko jsou jediná možnost, jak budovat budoucnost, která bude mít smysl.

Zkusme se tedy všichni zamyslet nad tím, proč je dobré zlepšovat komunikaci mezi svými dětmi a rodiči. To je něco, co můžeme všichni. Tady a teď. Stojí totiž za to uvěřit, že i to, co dnes ještě není skutečné, by se i díky našim malým krokům jednou skutečným stát mohlo.

A abych nezapomněl. Nejvíce té péče v obou skupinách dělají ženy. Těm patří hold i kompliment závěrem. Obvyklým argumentem nás mužů je totiž to, že mi přeci se svým platem živíme rodinu. A na ženy se ten zbytek naháže jaksi automaticky. A to už vůbec není dobře. Ženy dnes přejímají tolik rodinných, společenských a profesních rolí, že jim skoro upíráme i prožít tu jejich roli základní. A to být ženou. A o tom zase někdy jindy.

Zdroje: