Článek
Realita je taková, že se pod tlakem probouzíme do skutečného světa bez romantických iluzí. Kdy to, co říkáme, a to co děláme bude muset opět začít být pravdou. Nikoliv lží. Tolik jsme si zvykli jeden druhému lhát o sobě a o svých pocitech a potřebách, že jsme zapomněli, že nebezpečí je všude kolem.
Vylhali jsme si ráj a najednou se divíme, že není všude kolem, jak nám slibovali. To primární, co nyní lidé cítí, je frustrace. Když člověku není po nějakou dobu, umožňováno uspokojování jeho potřeb, dochází k frustraci. A reakcí na ni je nejčastěji hněv, podrážděnost, změny nálad, poruchy spánku, stravovacích návyků a tak podobně.
Nastupuje dále buď aktivní řešení = agrese anebo pasivní řešení = deprese. Dalším z projevů současnosti je například hledání viníka. Vždy, když dochází ke katastrofám, a je jedno, jestli to jsou živelní katastrofy v podobě povodní, výbuchu sopek nebo epidemie, tak vždycky jednou z prvních odpovědí je náš hněv, zpravidla hněv na autority, které „za to mohou“.
To, že bychom tou autoritou mohli být mi sami, nás ani nenapadá. Ztratila se nám najednou z horizontu událostí představa dosažitelnosti něčeho, pro náš život velmi důležitého. Svobody srdce a pravdy. A současnost nás vůči nim otupuje a činí více a více bezohlednými. Nejen vůči sobě, ale především pak vůči druhým.
Pro příklad nemusíme chodit moc daleko. Covidová doba. Zatímco na jaře se lidé semkli, protože viděli horizont, na podzim byl opět v nedohlednu a najednou vše, i život sám přestával mít smysl. Do toho po skončení této vnitřní okupace přišla ta vnější s agresí proti Ukrajině. Přišla nejhorší deprese za všech. Válka. A tak pro mnohé přestávají mít smysl vztahy s druhými.
Stoupá počet rozchodů a rozvodů. A paradoxem všeho je, že tyto psychické problémy nyní prožívají především ti, kteří si je nikdy nepřipouštěli. Lidé velmi aktivní, ale žijící v iluzích romantických představ o naplňování potřeb zážitky, jsou nyní dost na dně.
To protože realita prožívaného života v denním snění byla natolik bez hranic, že když se tyto ztratily, rozplynula se i ona úplně. A přišlo to, co nikdy vidět nechtěli.
Prázdno. Problémy depresí nyní nejvíce dosahují na ty, co neustále prohlašují, jak chtěli a chtějí žít ve svobodě. Bez hranic. Chtěli mít především svobodu. Tedy tak říkali tomu, co znamenalo, že si mohou dělat to, co chtějí bez ohledu na kohokoli kolem. A když se rozpadlo vše, co dosud tyto hranice neslo, rozpadla se i jejich životní sféra.
Najednou se ukazuje, že poradit si se skutečnou svobodou = zodpovědností není jen tak. Pomoc je v tomto případě jednoduchá. Procházka. Jít ven ze svých 4 stěn do volného prostoru. Přejít z hlavy do těla. Čím více se bude člověk pohybovat ve volném prostoru kolem, který je však taky určován a ohraničen, tím dříve a lépe se vrátíme do pohody i uvnitř, byť se to dnes může zdát nemožné.
Tím dříve dospěje k rozhodnutí, co dál. Cítit se čas od času špatně je normální. Pokud však tyto pocity přetrvávají déle než 2 týdny a začínají vážně zasahovat do vašeho života, může se jednat o příznak vážné deprese. A to není sranda.
Deprese se totiž rozvíjí nenápadně a pozvolna. Člověk trpící depresí si často vůbec neuvědomuje či nepřiznává, že se necítí nebo nechová obvyklým způsobem. Jako první jsou to většinou partneři, či člen rodiny, kdo si uvědomí, že s jejich blízkým něco není v pořádku a že je třeba vyhledat pomoc.
Po mnoho let byla psychická onemocnění jako úzkost či deprese tabuizována a otevřeně se o nich nemluvilo. Když si někdo zlomí ruku, postup je jednoduchý – běž na rentgen, podstup léčbu a potom rehabilitaci. Na rozdíl od fyzických zranění jsou však duševní zranění nenápadná a často také nevědomě skrývaná.
Příznaky a projevy duševních onemocnění mohou být dlouho ignorovány a nepovšimnuty. Někdy bývají přisuzovány například danému životnímu období, stresujícím událostem, hormonálním změnám či povaze osobnosti. Je velmi časté, že se lidé o psychických onemocněních nebaví ani s nejbližšími lidmi.
Nepředvádět světu své duševní démony však neznamená jednat nečestně. Lidé žijí se skrytou depresí proto, aby získali obranu pro sebe a své nejbližší. Aspoň se to domnívají.
Chtějí jen obranu pro svoje srdce, stejně jako pro srdce těch, kteří jsou jim nablízku. Protože neumí být nazí. Žijeme ve světě, který nás nutí ukrývat vše, co na pohled není pěkné a působí odpudivě. Nutí nás oblékat se do lží morálky, konvencí a etikety.
Nejsme však povinni to dělat. To nejlepší, co můžete pro lidi s depresí udělat, je pochopit, že potřebují lásku a podporu, jako kterýkoli jiný člověk na světě. Nikdy se neodvracejte od člověka, který bojuje sám se sebou.
A pokud se vám svěří, snažte se o jediné: přimět ho vyhledat odbornou pomoc. Jiná cesta z temné pasti depresí neexistuje. A žádná homeopatika a ani modlitby za vás zázrak neučiní.
Deprese je NEMOC a ten, kdo jí trpí, nemá stejné duševní schopnosti jako ostatní – tak jako člověk se zlomenou nohou nemůže jednoduše ignorovat zlomeninu a pokračovat v klidu dál ve své cestě.
Projevte mu místo toho svou důvěru v něj. Řekněte mu: „Já ti věřím. Mám tě rád/a. Záleží mi na tobě. Jsem tu, abych ti pomohl/a. Vím, že jsi silný/á a že to zvládneš.“
Nikdy na to nemusíte být sami. Být nazí, i když oblečení. Jenže se sami musíte rozhodnout, zda to chcete. A přitom stačí jen vyslovit: "potřebuji pomoci"…
