Nevzdávejme se vzdávání

Život rychle ustrne v tupé nečinnosti, vzdáme-li se při první překážce. Tohle heslo produktivity dneška nás mnohé dohnalo až k sebezničujícímu vyhoření. Proč se za poslední roky stala naše vlastní práce tak toxickou, že nás přiměla se od ní úplně odpoutat? Protože jsme z ní ztratily to hlavní. Radost.

Co se stalo, že očekávání naší pracovní motivace, spolu s příležitostmi učit se a růst, pocitem péče a spojením s posláním nebo účelem organizace, kde pracujeme, najednou mizí? Hodně lidí se v posledních několika letech toho všeho vzdává. Vzdává se svého nasazení. Pracují přesně tak, jak se od nich očekává, a po uplynutí poslední minuty pracovního procesu zmizí do svého života. Jednoduché vysvětlení neexistuje. Možná je to díky stále více stoupajícímu uvědomění si toho, jak cenný je život prožívaný s lidmi nikoliv online, ale tváří v tvář. A další možností je to, že když se vám z práce vytratí radost, je dosti často nahrazena druhou primární emocí. Strachem.

Lidem narozeným uprostřed generace X (v 70. letech) se u nás přezdívá Husákovy děti. Narodili se v době, kdy byl strach skoro všudypřítomný. Jsou naučení pracovat, potom si chvíli spočinout a zase pracovat. A o víkendu na chalupu nebo do svého underground světa. Po nich přišla generace Y, tzv. mileniálové. Po vystoupení ze stínu komunismu a bez obav z toho, že budou trestáni za to, co si myslí, začali být víc ekonomicky aktivní a najednou se životní úroveň některých z nich vyrovnala i hollywoodským seriálům. Avšak začali se také na rozdíl od generace X daleko víc zajímat o svůj osobní život. Práce pro ně byla pořád důležitá, ale pokud mohli, odstěhovali se klidně až na Bali, aby si splnili svoje touhy po osobní svobodě v předchozích letech tak potlačované.

A nyní je tu generace Z. Narodili se po roce 1995 a údajně neodtrhnou oči od mobilu, závislost na sociálních sítích je pro ně víc než drogy, nezajímá je vůbec politika a chtějí, aby je práce hlavně bavila, a rodinu odkládají na co nejpozději. To je ta generace, co si dnes nese označení líná. Ta, co si na sousloví „nemám čas“ nechce zvyknout tak snadno, jako jejich rodiče a prarodiče.

Svět se globalizoval tak, že nás zasahují věci, které se stávají na druhé straně planety, svým dopadem pohnou všemi. Máme za sebou epidemii covidu, která však v světě ještě žije. Strach. Letargie a traumata, která vyvolala, budeme řešit dlouhá léta. Tato krize plynule přešla do války na Ukrajině. A válka vyvolává strach. Do toho se kvůli agresi Ruska vůči Ukrajině za účelem namaštění si vlastní kapsy penězi z cen energetických surovin spustila celosvětová energetická krize. To vše vyvolalo strach, jak budeme topit. To vše přišlo před nadcházející zimou. A o nedostatku vody a potravin ani nemluvě. Ukrajina je významný světový producent potravin. Což opět vyvolává strach, zda to vše vůbec zvládneme.

Nedivím se těm, co si odkroutí to své a zmizí do svých nik. Tolika krizím najednou nečelili lidé již dlouhou dobu. Jsou vyčerpaní, vyhořelí a neví, z jakých zdrojů mají čerpat energii k životu. A kde brát tu radost, tolik potřebnou k tomu milovat sebe i druhé?

Tohle vše se do té současné generace promítá. Plní nadále své povinnosti. To ano. Jenže už ji nenapadne hnát se slepě za kariérou a za hesly, že práce musí být celý život. Ve skutečnosti to tak ani není. Naši cenu jako člověka nedefinuje přece produktivita práce, ale její přínos pro nás všechny. Všichni potřebujeme důvod, proč děláme to, co děláme, a ten je u každé generace, ale taky u každého člověka jiný.

Rozdělování na generace X, Y a Z je možná pro některou mysl uspokojující, ale taky zavádějící a nemá smysl. Nevěřím, že spolu tyto generace bojují. Jen jsme si v společnosti nechali vykopat až příliš velké komunikační příkopy, které spolu s tím, co se děje venku - viz. popsáno výše, musíme souběžně překonávat. A to jde ztuha, že?

Je to spíš o sounáležitostech, o soužití, ve kterém jedna generace ovlivňuje druhou. Nemusíme si ve všem rozumět, ale měli bychom se navzájem poslouchat a tolerovat odlišné myšlenky. Je to jen o tom, jak najít společnou řeč a pochopení.

Jeden z důležitých aspektů popisovaného pracovního rozčarování, je například i věc, která se zrodila až s covidem. Uvědomili jsme si vlastně, kolik zaměstnavatelů, ale i zaměstnanců se díky neustálému online připojení stalo tak trochu pracovními otroky, kteří jsou nyní ke své práci připoutáni 24/7? Kvůli strachu, aby něco nezmeškali či nepokazili? Jak tohle muže přinášet do naší práce radost? Jak jí potom chceme vykonávat s nadšením?

Podle celosvětového průzkumu agentury Gallup – provedeného v roce 2022, dělá svou práci s nadšením asi 33 procent Američanů. V Česku jde o pouhých 16 procent lidí. Co s tím? To je otázka, kterou bychom měli začít brzo řešit. A ne kvůli produktivitě, ale proto, že komunikační propast mezi námi, kterou tak šikovně někteří z nás dokážou ještě prohlubovat, se díky tomu stává tak hlubokou, že už z ní nebude návratu.

Když se totiž v motivaci pro náš život - a my z něj ponejvíce strávíme v práci, usídluje strach a nikoliv radost, je to to nejhorší, co se nám všem společně může stát. Strach totiž znemožňuje nalézat řešení právě těch krizových situací. Ne že by radost byla silnější projektový manažer, ovšem dává našim činům a nápadům jistou lehkost bytí, která je mnohdy právě tím rozhodujícím prvkem v tom, zda uspějeme či nikoli. Nevzdávejme se potěšení z toho, že si jako lidé rozumíme.

Právě proto, že radost je jediná emoce, která z těla a v života vůbec, dokáže vytěsnit strach. Je to oheň, který když v sobě zapálíte, tak odstraní všechnu pomyslnou bolest a strach spálí na popel. Zkusme nejprve přijmout to, že sice před lidstvem jsou velké věci, ale ty vznikají právě z těch nejmenších radostí. Zkusme znovu nacházet radost tam, kde jsme ji přestali vnímat. V dotyku milujícího člověka, v čerstvě umleté kávě, chřupavém chlebu. Pro každého je to v něčem jiném. Ale není to jenom v práci.

Vzdávat se svých zaběhlých představ o tom, co je a co není úspěch, není snadné. Pro nikoho. Pro žádnou generaci. Společenský systém má své chyby. Jednou z nich bylo zaměnit si smysl života za pracovní výkon. Generace Z je možná první, která se tomuto výchovnému cíli, vytvářejícímu kapitál, postavila čelem. A pochopila, že základní smysl života není jen 42.

Jedna ze základních otázek života, vesmíru práce, a tak vůbec - není ta, JAK zvyšovat náš výkon, ale PROČ.

Život není lehký. Systém společenského souboje o moc, o nejlepší výkon, o pracovní úspěch za každou cenu, z nás takhle postupně vychovával osamělé „jájíčkovské“ sociopaty. A nezáleží na tom, jestli je potom zrovna problémem vztah, životní styl nebo práce. Ani válka, energetická budoucnost či agresivní chování lidí vůči sobě. Když náš život bude ovládat strach a jenom strach, přestane mít po čase smysl všechno to lidské, co nás dělalo lidmi.

A proto. Pokud vám to, co děláte, nedělá radost, vzdejte se toho! Jinak se nám všem může stát, že najednou na všechno budeme sami a že to, čemu říkáme společnost, to generační soužití, které nás dovedlo díky předávání zkušeností až sem, prostě zanikne. A to za nás nikdo jiný nežli my nevyřeší. Jak? Jakkoliv. Čím? Čímkoliv. Co záleží na strachu z odmítnutí, na odkládání nějakého činu na jindy, když to nejdůležitější ze všeho je žít naplno a s radostí?

Zdroje: