Článek
Když jsem na něj chvíli nechápavě hleděl, vysvětloval mi, jak vlastně svět před-stav, tedy dějů, které se v naší mysli odehrávají před tím, než se daná věc stane; stane se stavem přítomnosti, v níž se tyto představy logicky vyplní. Směřuje totiž vždy jen k tomu, co si představujeme.
Pro změnu světa prý tedy stačí změnit ne vnější podmínky, to je v mnoha případech jen zbožné přání a Ježíš si už všechny zázraky vyčerpal, ale právě naše představy. To je na tom to nejlepší, mi říkal. Změníš představu, změníš si život.
No jo, když je to tak jednoduché, proč se to tedy více neodráží na životech lidí kolem nás? Změnit představu je jednoduché. Ale přimět sám sebe se podle této změny začít chovat a jednat, už tak jednoduché není.
Předchozími generacemi vtištěné poselství představ, které jsme v mládí převzali za svoje, určuje naše kroky skoro až do konce života. A vymanit se z jejich odkazu, je něco jako celoživotní běh se zátěží.
Aby se něco změnilo, musí ty staré generace nejprve odejít. Bible několikrát uvádí, že hříchy našich otců se dědí po 7 generací. Naděje na změnu žije v nezasažených, mladých, jinak přemýšlejících lidech. A těch sice přibývá, ale jde to pomalu, zvláště, když máme obecně nízkou porodnost.
Je tedy dnešní mladá generace ve věku 15-29 let jiná? Měla by k tomu mít všechny podmínky. Narodila se v takové demokracii a svobodě, o které se lidem z dob komunismu ani nasnilo, žila prostě v naprosto jiných podmínkách. Má dnes daleko lepší podmínky pro učení se, cestování, osobní rozvoj než všechny předešlé generace.
A skutečnost? Představy mladých odrazila dost hořce tato studie. Česká společnost a politiku z ní nevyjímaje, je ve svých myšlenkách a představách pořád „stará“. Postoje mladých lidí, jejich obavy v ní nikdo příliš nereflektuje. Mladí se ptají starších, jaká bude cesta k udržitelnosti života na naší planetě? A je vůbec funkční cesta k řešení tohoto celosvětového problému? Zaplavují nás odpadky, dýcháme znečištěný vzduch, otepluje se skoro obden.
Nedůvěra mladých lidí v politiku, ve vládu a politické strany vede k tomu, že převážná většina volených zástupců lidu je dlouhodobě ovládána těmi „starými“, a to nejen starou generací, ale především lidmi se „starým myšlením“, s myšlením technologů moci. Jenže tyto staré myšlenky moci, jsou právě ty představy, v niž tito mladí lidé vyrůstali. Takže co po nich vlastně chceme?
Sami jsme jim závod o to, kdo z koho; závod o to bát se budoucnosti; závod o to, kdo utrhne víc jen pro sebe; implementovali při jejich výchově. A když ne zrovna my osobně, zbytek dorazil postkomunismus žijící stále v naší společnosti. Tak se nyní nemůžeme divit, když se chovají podle tohoto stále přežívajícího programu.
Vystoupit z něj jednoduše nejde. A i kdyby jste chtěli, za covidu se stát mladým pomstil dokonale. V podstatě se na ně vládní tandem Babiš & spol. zcela vykašlal. Jako by o ně vůbec nešlo, přitom se pro mladé lidi stalo období covidového „uvěznění“ traumatem. Nemohli se spolu stýkat jinak než on-line a s tím ani rozvíjet nonverbální sociální dovednosti (např. pro získání práce nebo založení rodin), studující často přišli o brigády a výdělky. Často jim nejen chyběly peníze, ale hlavně čelili nezájmu, jako by snad ani pro nikoho neexistovali.
Česko se rozpadá. Poprvé po 30 letech si lidé přestávají vzájemně věřit
Výsledky vidíme. A budeme je jako společnost cítit ještě dlouhou řadu let. Velká řada z těchto „mladých“ ztratila o společnosti, o fungování systému státu, jakékoliv dobré představy. A řada jich upadla do depresí, hledá psychologickou pomoc, necítí důvěru v lidi, v rodinu, ve stát a jeho schopnost pomáhat řešit jejich problémy, kdyby pomoc potřebovali.
Do toho ti, co tohle přežili a ještě jakž takž sledují, jak „špičkovou“ celostátní, tak regionální politiku, vidí tu řež mocných o pozice, vidí často neschopnost se vůbec smysluplně rozhodovat a slyší neustálé „žvanění“. Ano, jen plky a nic konkrétního, co by jim dalo aspoň jakousi naději či vizi směrem do budoucna.
Za tohle by si zrovna pan Babiš zasloužil samotku, ale ne na hradě. A těžko si lze představit politika se zabetonovanějším, zastaralejším myšlením. Politika méně živoucího, progresivního. Není žádná náhoda, že nejvíc oslovuje hlavně důchodce. Babiš je jako nějaký moderní projekt z 50. let minulého století v socialistickém Československu. No, ruku na srdce, ani současný premiér Fiala zrovna nepředstavuje ideál pro voliče do 29 let.
A tak se nám v Česku mladí pohybují ve starém světě, ve světě starých ideálů, starého myšlení. Ve světě machistické betonové mysli, kde JÁ, tedy „moje já má dycinky pravdu, vole, a ty šoupej nohama a kušuj“, zatím ještě vítězí. Mladí pak prý málo chodí k volbám. Proč asi?
Zkusme nižší patro politiky. Nedávné komunální volby 2022 v Praze. Proti poslednímu lídrovi, který zastával nejprogresivnější postoje rozvoje města za posledních 40 let, nasadili jako hlavní beranidlo „starých dobrých časů“ lékaře, který tvrdí, že auta ve městě v zásadě lidem neškodí? A podobné další žvanílkovské bonmoty. A mladí lidé tohle nemohou nevnímat. Tu křeč machistického zápasu o moc staré party a jejich ideálů, které však nejsou jejich.
Politika a náboženství mladé nebere, o to víc je ale trápí životní prostředí: nejvíce, hluboce znepokojuje 89 procent z nich. Tohle je jasný vzkaz politikům, vládě, premiérovi, prezidentovi. A zase jde o naprosto logický, přirozený postoj.
Zatímco muži a ženy řekněme 50+ vycházejí z toho, že „už to nějak doklepou“, že za nich „sucho tak strašný nebude“, jak se mi nedávno svěřil jeden Babišův volič, že pro ně se „tak moc nezmění“, „jo, trochu se asi oteplí“, mladým se nabízí dost pekelný výhled.
Extrémní výkyvy počasí, čím dál méně sněhu, vyschlé potoky, řeky a studně, celoplanetární boj o pitnou vodu, boj o záchranu poničených zbytků přírody, k tomu dost pravděpodobná obří migrace vyvolaná změnou klimatu, tedy úporný souboj o přežití mezi samotnými lidmi. Tohle má být slibná budoucnost?
Počasí 2023. Čeká nás desátý horký rok v řadě, říkají britští meteorologové
Zatímco lidé v Československu před sebou měli na konci roku 1989 velmi nadějné vyhlídky, nečekaně dobrou perspektivu, mladí lidé o třicet let později nemohou vidět budoucnost jinak než s velkými obavami. Podle posledního prezidenta to byly všechno stejně buď pussy nebo nuly. Obavami, které doprovází silné vědomí, že oni ty staré politiky, de facto vůbec nezajímají. A ještě s vědomím toho, že právě ty minulé generace tyto klimatické změny svým způsobem života a vedením společnosti zavinily.
My všichni nad 29 let bychom si měli podívat do svědomí. Mnohem víc myslet na tuto opuštěnou generaci, přidušenou přežitými zvyky a představami starých zabetonovaných, zaasfaltovaných, machistických myslí, které vychovali nás, a my, poslušni jejich odkazu, tak často vychovávali i je.
Bojíme-li se o sebe, dobře. Avšak co o svoje děti, o jejich budoucnost? Bylo by dobré pokročit dál, nejen se bát, ale být ochotni se v prvé řadě uskromnit. Třeba ve svých představách, které by ony měly naplňovat.
