Mýtus o nacionalismu

Vykořenit mýty, které žijí svým životem v tzv. „selském rozumu“, jde ztuha. Především pak tento - a sice, že nacionalismus je přirozenou součástí lidského vývoje a má biologicko-sociologické kořeny. Jistě, homo sapiens je sociální tvor. A má v genech kódován život v skupinách. Jenže, člověk žil pouze v malých tlupách a jeho skupinová příslušnost končí u tzv. Dunbarového čísla, tedy schopnosti jen určitého omezeného počtu jedinců, s kterými je jako jednotlivec schopen udržovat stálé sociální vztahy.

Nebo se vážně domníváte, že jde o stejnou oddanost i v případě ČR, a to k deseti miliónům lidí označených jako Češi? Lidé si vybudovali svůj národní stát z hlediska času nedávno. Před pár tisíci lety. V původní tlupě již nebyla schopnost řešit nastalé problémy své doby. Ať už to byla potopa, hladomor kvůli suchu nebo potřeba postavit pevnější silnici, která by spojila dva sousední sídlištní celky.

Když se zeptám, zdali znáte příslušníky svého národa, vyjmenujete svou rodinu, včetně jejich černých ovcí. O nich toho víme dost. Ovšem nevíme zhola nic o všech ostatních lidech, kteří mají v dokladech, v kolonce občanství, napsáno Češi. A to, že to tam je, je výsledkem sociálního inženýrství = propagandy celého společenství, kde žiji, nikoliv výsledek pravěkých citů k národu jako celku.

Ono společenství se prostě postaralo o mé potřeby. A vybudovalo k tomu národ, včetně jeho jazyka, území a jeho obrany, sociálních systémů, zdravotní péče, školství, pracovních příležitostí. Abychom si rozuměli, nemám nic proti hrdému patriotismu.

Žádná společnost dnes nemůže fungovat bez kolektivu, bez loajality a bez empatie, kterou jsme rozšířili na celý národ. Věříme-li v jedinečnost svého národa a cítíme-li k němu oddanost - to vše nás motivuje k tomu, starat se o sebe navzájem více než jen v okruhu své rodiny. A v případě potřeby, se pro tento celek i obětovat. Příkladem pozitivní stránky takovéto motivace je současná Ukrajina.

Ale když se podíváme na druhou stranu ukrajinské fronty, uvidíme i tu druhou negativní formu nacionalismu. Uvidíme šovinistický ultranacionalismus, který namísto pokorné jedinečnosti svého národa, začal vyznávat jeho nadřazenost vůči všemu a všem.

A systém vyžadující po svých obyvatelích takovouto absurdní loajalitu, vytváří jen podhoubí k tomu, aby z něj vyrostlo násilí. Nacionalismus totiž vždycky dojde k válce, protože nakonec nedokáže ubrzdit to tzv. „národní nadšení“, a jak víme z fyziky, síla, která se dala do pohybu, se nezastaví tak snadno.

Proč tu mluvím o nacionalistické agresi ze strany Ruska? Jde o příklad ze současnosti. Příklad toho, k čemu nacionalismus může lidi přivést. A každý nacionalistický stát ospravedlňuje svou vojenskou agresi tím, že: „… se jen brání před hrozbami svých sousedů“. Což byla mimochodem úvodní věta ruských médií při překročení ukrajinských hranic v únoru 2022. Rusko od svého vzniku až dosud absolvovalo obrovský počet vojenských konfliktů. A zatímco všechny státy světa s počátkem 21. století od nacionálního boje postupně ustoupily, Rusko nikoliv.

Došlo to v dějinách i tak daleko, že lidem druhého státu byla jedno, jaká jatka vyvolala jejich „vojenská pomoc“ či „speciální vojenská operace“. Ať už to bylo u Verdunu nebo v Buči. Dokud mi můj národní stát zajištoval bezpečí a blahobyt, byly jeho občané ochotni tolerovat i tyto krvavé morální daně. A držet hubu a krok. Příkladem je i český komunistický režim od 1948 do 1989.

Změna přišla v roce 1945 spolu s Hirošimou. Po ní se už lidé neobávali války národů, ale globálního vyhlazovacího konfliktu. Pravda, paradoxně pomohla atomovka dostat nacionalismus aspoň na chvíli pod kontrolu. V době zbraní hromadného ničení může jen světové veřejné mínění mít tu moc, aby tyhle nukleární džiny zašpuntovalo v lampě. A neotíralo se o ně ani slovem, natož pak jadernými kufříky. Kubánská krize a Vietnam ukázaly jejich drápky. Pak naštěstí zvítězil rozum.

Výsledkem studené války byla globalizace, po nichž následovala osmdesátá léta blahobytu, kdy se už zdálo, že se valíme vpřed k našim nejlepším dnům lidstva. Ale taky se vrátil nacionalismus skrytý pod komunismem a socialismem rusko-východního typu. A bohužel ani osobnosti a instituce globálního kapitalismu taky moc nepřesvědčily. Spíše zklamaly a odcizily občanskou společnost lidem.

A tak nyní legitimně stoupají obavy o to, jak to bude se zdravotnictvím, kdo bude a nebude mít prostředky na vzdělávání a jak vlastně bude fungovat sociální péče až nebude nikdo, kdo by mi pomohl na nohy? O klimatické změně raději ani nedutám.

Lidé začali hledat jistoty zpátky v náručí národního státu. A vliv tzv. „žvanivých“ politiků a národně-vlastenecky zaměřených spolků vzrůstá. Opět přestáváme používat rozum a podléháme propagandě. A znovu se chodí demonstrovat pro „národní zájmy“ a v jejich jménu se zneužívají vlajky, národní symboly a hesla.

Zvykli jsme si příliš lehce na to dobré, co nám poslední desetiletí přinesla. Považovali jsme demokracii za samozřejmost. A možná i proto dnes spousta z nás opět vytahuje sirku nacionalismu bez toho, že jim jako malým dětem nedochází to, s jakým ohněm si zahrávají.

Jaderné zbraně změnily politiku. Pravda. Lidé pochopili, že naše společné přežití závisí na tom, zda bude na prvním místě světová bezpečnost nad jednotlivými státy. A všichni ti, co dnes vyvolávají hesla, že jejich „vlast je na prvním místě“, by vám měli především odpovědět na to, jak by si představovali oni ochranu svého národa před nukleární zkázou? Rozhodně se to nedá udělat žvaněním.

V roce 1964 vznikla během prezidentské kampaň Lyndona B. Johnsona, snad nejúspěšnější mírová propaganda v dějinách. Rozsahem malý TV spot tehdy obletěl celý svět. Představuje holčičku Daisy s kopretinou, jak trhá a počítá její plátky, a když napočítá desátý, ozve se chladný mužský hlas odpočítávající od deseti k nule. Jako při odpalování rakety. Potom se ozval hlas L.B Johnsona, který vysloví ta slova, která jsou zde dále citována. Varují před použitím taktických jaderných zbraní, které navrhoval ve Vietnamském konfliktu použít jeho tehdejší prezidentský protikandidát Barry Goldwater.

V úterý 3. listopadu 1964 Lyndon B. Johnson vyhrál volby s obrovským náskokem. Získal 61,1 % všech hlasů, což znamenalo více než 43 milionů voličů, tedy o 16 milionů víc, než volilo jeho soupeře. Což byl obrovský rozdíl. Ještě nikdy nikdo s takovým rozdílem v historii prezidentských voleb nevyhrál. Rozum zvítězil.

Paradoxem je, že ten rozum zvítězil jen napůl. Na jedné straně coby „světový mírotvůrce“ pomohl Johnson zklidnit mezinárodní napětí především mezi USA a SSSR, nelze však opominout probíhající válku USA ve Vietnamu. Sice během svého působení v Bílém domě udělal i jiné a daleko lepší věci: snížil státní dluh USA z 50 na 40 %, prosadil zrušení různých rasových omezení pod názvem Civil Right Act, pracoval aktivně se sociální politikou a podporoval snahu NASA dostat člověka do vesmíru a na Měsíc. Nicméně válka ve Vietnamu se pod jeho taktovkou vyvinula tak, že se nedala ani vyhrát a ani se ctí skončit. Zemřel těsně před jejím koncem.

Říká se, že se historie stále opakuje a my máme vždy možnost se z ní poučit. „Je to nacionalismus, který plodí národy, a nikoli obráceně.“ - řekl český filozof, sociolog a antropolog Ernest André Gellner. A nás nyní nezajímají vzpomínky, ale to, jak se vyvine naše budoucnost. Buď dokážeme milovat jeden druhého, a to i se všemi rozdílnostmi, podivnostmi a ismy nebo zahyneme. Možnost se rozhodnout čemu dáme šanci je naše.

Zdroje: