Smysly trochu jinak – čich

Ve zvířecí říši je čich jedním z hlavních nástrojů přežití. Pomáhá najít potravu, vyhnout se predátorům, rozpoznat příbuzné i potenciální partnery. Ano, i ty. Už jste snad slyšeli rčení: „ten člověk mi nevoní“, ne? U některých druhů, například psů, je čich několikanásobně výkonnější než u lidí. Představte si, že byste dokázali „vidět nosem“ v detailu, jako pes sledující stopu několik hodin starou.

U člověka je však čich často upozaděn, i přesto hraje klíčovou roli v našich emocích a vzpomínkách. Pachy nás mohou varovat (zápach zkaženého jídla), přitahovat (vůně milovaného člověka) i uklidňovat (aroma lesa po dešti). Zatímco jiné smysly procházejí přes vědomé zpracování a tím pádem i ovlivnění, čichová informace putuje přímo do limbického systému, česky části mozku zodpovědné za paměť a emoce.

Feromony jsou chemické látky, které mnohé organismy (včetně člověka) vylučují, aby ovlivnily chování jiných jedinců téhož druhu. U hmyzu jsou dobře prozkoumané, například samičky můr vylučují feromony, které dokáží samci zachytit na kilometry daleko. I proto dnes mnohé hmyzí škůdce likvidují spolehlivě „feromonové pasti“.

U lidí je ale jejich působení subtilnější, výzkumy ukazují, že mohou ovlivnit náladu, přitažlivost druhého pohlaví i synchronizaci menstruačních cyklů u žen žijících ve společné domácnosti.

Zajímavostí je, že čichové vnímání feromonů neprobíhá vědomě. Nejde o vůni, kterou bychom si „uvědomili“, ale o signál, který náš mozek zpracuje mimo vědomí, a přesto může ovlivnit naše sympatie, vzrušení - prostě naše emoce. A emoce jsou jedním ze spouštěcích mechanismů našeho rozhodování.

Snad každý z nás zažil situaci, kdy nečekaně ucítil vůni, která ho okamžitě přenesla o mnoho let zpět do dětství, na prázdniny, k milovanému člověku. To, co si nepamatujeme „hlavou“, si pamatujeme tělem a právě čich bývá spouštěčem těchto hlubokých vzpomínek.

Moje vzpomínka je spojená s polštáři mateřídoušky na naší zahradě. A tou jejich nádhernou vůní. Mozek si totiž vůně ukládá spolu s kontextem, zvukem, emocí, obrazem. Často tak při práci s pamětí nebo traumatem (např. v terapii) čichové stopy pomáhají znovu prožít a zpracovat minulost.

V moderní společnosti se čichová vnímavost často oslabuje. Důvod? Příliš mnoho umělých vůní, dezinfekcí, parfémů a klimatizovaných prostor. Tím, že nepracujeme s čichem, ztrácíme schopnost rozlišovat jemné nuance a tím i kontakt s vlastním tělem a prostředím.

Čich není jen nástroj přežití, je to kompas naší identity, paměti a vztahů.
Ve světě zahlceném obrazem a hlukem zůstává čich tišším, ale o to pravdivějším průvodcem. A možná právě proto jsme se ho tak rádi vzdali. Nos nám připomíná, co nechceme vidět: že pravda často nevoní. A že náš instinkt na to má nos.

V systému 3AXIS patří nos k egu, je branou k tomu, co se nás skutečně dotýká. Když se člověk dotkne nosu, často mimoděk říká: „Tohle mi není po chuti.“ Nos tedy není jen smyslový orgán, je to neverbální svědek. Hlídá, co nám voní, a tím i kdo jsme. A s kým být nechceme.

„Ten člověk mi nevoní,“ říkáme. Jenže tím často říkáme: nechci si ho pustit k sobě blíž. Čich si nehraje na slušnost. Nerozumí diplomacii. Ale nikdy se nemýlí.

A tak se, když příště znejistíš nějakým pachem, zastav, nadechni se a věř svému nosu. Ne proto, že zná odpověď, ale protože si možná pamatuje to, co sis nechtěl/a přiznat.