Článek
Jsme dnes nejméně o 21. století dál od prvotních kontaktů mezi naprosto odlišnými společnostmi lidí. Před těmi dvěma tisíci lety existovala různá společenství. Čínská říše věřila, že je jediným skutečným státem světa a že zbytek jsou barbaři. Muslimové si totéž mysleli o svém chalífátu a v Evropě si totéž říkalo kdejaké knížectví či větší město. Indie a Asie byla sbírkou pestrobarevných vlád spousty říší, zatímco v Africe, Austrálii a Oceánii si vesele žila ekologickým způsobem kmenová společenstva lovců a sběračů.
Každá tahle společnost si udělala svoje pravidla. A po pravdě neměla ani páru o politických zvyklostech, které určovaly život u jejich sousedů. Dnešní planeta je rozdělena cca do 200 států. Mají společný diplomatický protokol a uznávají stejné mezinárodní právo. Jsou členy OSN a mají stejná práva a privilegia.
Pravda, čas od času se kdosi pokusí odmítnout mezinárodní dohody a pořádek. Islámský stát to zkusil a neuspěl. A i když byl Taliban nejprve guerilla, posléze teroristická organizace, tak po obsazení Afghánistánu usiloval u ostatních zemí o uznání jako legitimní vláda. Nikdo, kdo celkově odmítl zásady globálního společenství, nezískal trvale vládu nad nějakým skutečně významným územím. Taková je síla společného úsilí a touhy po míru.
Síla globální politiky se dá ukázat nejlépe na olympiádě. Naposledy v Tokiu bylo přes 11 tisíc sportovců reprezentujících národní státy. Ani jedna reprezentace náboženských systémů, kapitalistů či proletářů anebo angličtinářů.
Víte, jak je to na začátku každé olympiády? Přijde skupina lidí oblečených v národních barvách, nese se tyčka s názvem země a pochoduje před ní vlajkonoš s obdélníkovou vlajkou. Univerzálnost, z níž vybočuje leda Nepál a jeho dva trojúhelníky. Jinak jsou vlajky jen sice pestrou, ale velmi podobnou variací téhož. A při úspěchu sportovců se hraje hudba, která danou zemi reprezentuje, většinou je to orchestrálka. A taky jsou si ty hymny dost podobné. I textem. Všechny mluví o vlasti, domovu a o cestách k nim vedoucích.
No, a jak jsme k tomu všemu vlastně došli? Když ještě v roce 1016 byl každý stát, mimo ty, co byly součástí říše Sun, považován ze zákona v Číně za podřadný? Kdyby se vedle jejich sportovce postavil někdo z Vietnamu či Barmy, koledoval by si leda o ránu mečem. A co by se asi tak dělo, kdyby tam tehdy připluli Angličané ze zámoří?
Kdyby tedy hypoteticky v roce 1016 vyslal anglický král svůj tým sportovců do Číny, vrátili by se domů, právě když by jim Dánové obsadili Londýn a jejich země se stala součástí severomořského impéria Knuta Velikého, tehdejšího panovníka nad Dánskem, Norskem a částí Švédska.
No, a za pouhých dvacet let se jeho říše rozpadla a za dalších třicet roků Anglii obsadil normandský vévoda. Bereme-li to pouhým časem, dohodnout se na společném protokolu sportovního klání by tehdy bylo sotva možné. Přípravy na olympiádu by totiž byly velmi problematické. De facto mnoho z tehdejších státních útvarů či režimů by nevědělo, zda budou za pár let vůbec existovat.
Jenže čas plynul. A i když spolu přes dva tisíce let mnohé státy zuřivě bojovaly, nakonec jej skončily. Jistě, v dějinách 20. století víme o třech olympijských hrách, co byly kvůli válce zrušeny. V roce 1916, 1940 a 1944. A také víme své o těch kontroverzních hrách pod záštitou nacistického Německa v roce 1936. A všechny poznamenala vražda izraelských sportovců v roce 1972 v Mnichově.
V roce 1980 USA a jejich spojenci bojkotovali moskevskou olympiádu a za čtyři roky po tom nepřijely zase státy Sovětského bloku na olympiádu do Los Angeles. To vše však už bylo. A dnes je již jen minulostí.
Vznik dnešních olympiád byl inspirován antickými olympijskými hrami (starořecky Ὀλυμπιακοί Ἀγῶνες), které se konaly od 8. století př. n. l. do 4. století n. l. ve městě Olympie v Řecku. Olympijské hry měly velký význam, protože upevňovaly národní jednotu a hrdost Řeků, kteří byli rozděleni na množství malých kmenů. V roce 394 vydal římský císař Theodosius I. edikt, kterým olympijské hry zakázal a tím jejich starověkou existenci ukončil.
Provázel je posvátný mír, řecky „ekecheiria“. V překladu to znamená „zdržení se rukou od zbraní“. Na půdu Olympie nesměl vstoupit voják se zbraní v ruce a v době konání her ani ozbrojený jednotlivec. Účastníkům her byla zajištěna volná cesta do Olympie a zpět i přes území nepřátelských států. V době her byly zakázány všechny války a jiné násilné činy.
Roku 1894 založil Pierre de Coubertin Mezinárodní olympijský výbor (MOV) a o dva roky později, v roce 1896, se uskutečnily v Athénách první moderní olympijské hry. V nové formě dnešních OH žijí krom světa bez válek i požadavky rovnoprávnosti všech sportovců bez rasové, politické a náboženské diskriminace. To je učinilo svátkem všech, kdo milují sport. A život.
Ať už budete kdykoliv a kdekoliv sledovat olympijské hry, vzpomeňte si na to, že jde o nejstarší uzavřenou globální dohodu o míru, lásce a sounáležitosti všech lidských bytostí.
A stejně tak jako byly všichni ti staří či novověcí hrdinové hrdí na svůj výkon a úspěch, my bychom měli sledovat ne jen vlajky stoupající na stožáry, předané vavřínové věnce či zlaté medaile, ale hlavně ten pocit kolem našeho srdce.
Je úplně jedno, jaká vlajka na ten stožár vystoupá až nejvýše. Vítězům patří právem hrdost na jejich schopnosti projevené v čestném zápase a čest za účast patří všem férově poraženým.
Byla to dlouhá cesta. Dva tisíce let a miliony životů zničených válkami. Ale přesto jsme tu touhu po míru dokázali uskutečnit. Každý z nás si v sobě neseme svou hrdou Olympii. Jako naše lidské dědictví. A jako naši společnou cestu k tomu nejlepšímu v nás.
