Článek
Může mít formu pasivní (nereagování, „neslyšení“), nebo aktivní (verbální zavrhování, popírání i zlostné reakce, agresivní výpady), což souvisí s typem našeho ega, tedy osobnosti. V lidské ontogenezi jsou uváděna dvě vývojová období, pro něž jsou negativistické projevy typické: věk od 2,6 do 3,6 roku a puberta. No nevím, podle toho jsou někteří jedinci v pubertě skoro furt.
Obě tato období jsou spojena s vydělováním já, rozvojem sebevědomí, vůle, individuality. Zejména v prvním dětském období může mít negativita velmi bouřlivý průběh (nezvladatelné záchvaty vzteku a agrese) a může být systematická (to je ta známá odpověď „ne“ na jakoukoliv výzvu okolí k spolupráci). Jde o odpor vůči autoritám, snaha dosáhnout nových hranic. Skoro jak některé demošky na Václaváku.
Negativismus je skupina emocí. Každá emoce, kterou prožíváme, je spojena s nějakou potřebou. Je spojena s konkrétní potřebou člověka. Většinou s otázkou potřeby bezpečí člověka.
Každému o něco jde. Chceme něčeho dosahovat. Chce žít ve své komfortní zóně. Rozmach některých protestních hnutí je postaven právě na tomto. Jedno, zda má náš strach reálný základ (hurikán), a nebo jde jen o účelovku a manipulaci s pomocí dezinformací.
V tom případě se v komunikaci potkáváme s druhými a jejich projevy a v tu chvíli nastupuje komunikace a zjišťování, jak si vlastně stojíme s naším názorem na tu kterou věc.
Negativismus je projevem nesouhlasu druhé strany. Je mimo oblast racionálních emocí. To znamená to, že dotyčný nás v případě i minimálního nesouhlasu vnímá bez příčiny jako svého nepřítele. Svou vlastní negaci.
Proč, to teď nemá cenu řešit. Může to být nedostatek mateřské lásky, odmítání v kolektivu, nepřijetí druhými kvůli malichernosti, pokaždé jde o něco jiného. Láska, vztahy, nevím. Něco hodnotného, co nám chybělo a dosud chybí, si však silně řekne o pozornost.
Když se mnou někdo nesouhlasí, tak to, co mne napadne jako první, je většinou to, že mu, co podle mne nepochopil, rozumně vysvětlím. Tím ho ale naštvu ještě víc a utvrdím ho v pocitu negativity. Nejde se domlouvat racionálně a s fakty a argumenty s někým, kdo je lapen v síti svého negativního očekávání. Nebude totiž to faktické info vůbec schopen vnímat. A vidět cokoliv mimo svůj obraz světa.
Takže se následně nevědomky JÁ zatvrdím vůči takovému moulovi, co vůbec nechápe, co mu to tady povídám a následně dojde už jen k nevyhnutelnému násobení dvou negativit = vznikne buď konflikt a následně agrese a nebo útěk.
Co s tím?
Vnímá-li mne druhá osoba nikoliv jako svého spojence v dosahování svého cíle, mohu udělat toto.
- V prvé řadě je třeba zastavit pocit nesouhlasu. To se dá udělat tím, že dotyčného ubezpečím, že chápu jeho pohled. To neznamená, že s ním souhlasím. Prostě se postavím na jeho stranu a podívám se na problém jeho očima. A v této poloze, jsme-li spolu na jedné straně hřiště, mu zkusím ukázat ten svůj. To se podařit napoprvé může, ale taky ne.
Rovnou si řekněme, že však nejde o to, kdo z koho, nejde o souboj názorů, to potom znamená být zachycen sám emotivně jeho negativismem a utkat se znovu v souboji. Ne, jde o to podívat se na to jeho očima. Akceptovat jeho postoj.
Jde o něj a jeho potřebu bezpečí. Kdo z nás při tom umí opustit svoje ego a jeho nutkání, které křičí z plna hrdla: JEN MU TO POŘÁDNĚ VYSVĚTLI!!! A dodá nějakou invektivu či nadávku, že?
Škoda, že si neradi pamatujeme. Tohle jsme zažili všichni. Vůči sobě. A jediné, co mělo tehdy i teď skutečnou cenu, bylo vědomí toho, že ten druhý mi nechce ublížit, ale chce být můj přítel. Což se samozřejmě v proudu ironických úšklebků, pochybujících o příčetnosti toho dementa (dle mého názoru), dělá velmi těžko.
Takového skutečného přijetí dosáhneme tím, že neuplatníme v onen okamžik naši potřebu něco odmítat, ale akceptujeme všechno, co dotyčný valí ven. Bez ohledu na ego, svou společenskou roli či zkušenosti s tím bojovat. Těžké, co?
Protože pokud akceptuji, že ten druhý z nějakého důvodu, který já ještě v tu chvíli neznám, se zlobí, tak se najednou stávám vstřícnějším a chápavějším. Na to dotyčný reaguje zesílení tlaku, křikem, někdy dehonestací i osobní.
- Je to jako s nafouklým balónkem. Počkám až splaskne a dojde mu energie. Než k tomu však dojde, připadáte si často jako loď, co zakotvila uprostřed vodopádu. Myšleno až v té kolmé, přepadávající části. Tuny vodních kapek = emocí se z toho druhého valí na mě. A my stojíme a čekáme až proud opadne.
A platí zde přímá úměra. Čím více se já snažím jeho domnělým útokům odolávat, tak tím většího nepřítele mu sám stvořím. A nutím jej tak ještě více bojovat. Zastavme se, nadechněme se zhluboka a nechme to odejít.
Jde-li mi o vztah s dalším člověkem, setrvám v této podobě, tak dlouho, jak to jen jde. A potom se mohu zeptat, jemně samozřejmě, zdali by byl ochoten se na to, co se stalo, podívat i mýma očima?
Mávám při tom bílým praporem a položím otázku neosobně - JAK, KTERÝ, CO PROČ, V ČEM? - dá se postupně asertivně vymezit se, říct, že mohu mít jiný názor, ale protože mi jde o vztah mezi námi, ptám se na ten názor, protože mne zajímá.
- I když vstoupíme do situace, v níž nám hrozí nebezpečí, neznamená to, že k němu musí dojít. Záleží to vždy na nás, na našem sebevědomí, postoji, rozhodnutí se - nikoliv na zneuznané části ega.
Nejde o nás, jde o to stát se v tomto životě pozorovatelem. Ti lidí, kteří nám přijdou negativní hovoří o sobě, ne o nás. A umím-li vyšplhat z vodopádu, sednout si na břeh a jen pozorovat vody emocí, jenž se řvoucí valí do propasti, může se klidně stát, že nakonec za námi onen dotyčný vyleze taky. Rozhlédne se a uvidí tu krásu světa, kterou před tím, vidět nemohl.
A někdy k tomu nejsou třeba ani slova. Stačí úsměv. I ten se dotkne hluboko uvnitř. Nás všech.
PS: negativita, kterou nezpozoruji a neodkloním se od ní, pak chodí s námi. Někdy to odnese děda, žena, někdy dítě nebo pes. Jak dlouho myslíte, že vydrží lidé takový příval předávané negativity do svého života, když měli vůči vám naprosto jiná očekávání?
