Článek
Mnoho generací nazpět se světlo ztotožňovalo vždy s dobrem a tma byla zlá. Kolikrát jsem se bát jít do sklepa pro brambory. Byla tam tma. A v ní vše to neznámé, nepoznané. Tenhle ne zcela správný úchop těchto dvou slov a pojmů naší civilizací může za mnohé.
Semitské jazyky mají mnohem větší obsahový rozsah nežli měla starověká řečtina. Svého času byl naproti ní velmi významný semitský jazyk aramejština, a to nejen na Blízkém východě. V 6.–5. století př. n. l. se stala úředním jazykem perské říše. Aramejštinou mluvil údajně i Ježíš. A zrovna v ní můžeme obě slova poznat z úplně jiného úhlu.
Určitě znáte verš „posvěť se jméno tvé“. Málokdo z nás však ví, že slovo jméno se v aramejštině překládá právě jako světlo. A že slovní kořen „šem“ může znamenat světlo, slovo, zvuk, pověst, jméno i atmosféru.
Kořeny písmena Š znamenají pohyb šířící se z jednoho bodu, který definuje nějakou naprosto specifickou formu existence = písmeno M. To, co sjednocuje oba tyto významy je idea vibrace (pohybu) = šemaja. Vše, co vibruje svým způsobem v existenci a je zdánlivě odděleným od celku totiž nese vlastní jedinečné šem, světlo.
Jedno z aramejských slov pro vesmír se skládá ze slova „šem“ a přípony „aja“, což naznačuje, že božské jméno = vibrace = světlo, je přítomno v každé částečce existence. Tato forma však může znamenat i zvuk, ne jenom vibraci. Pak se dá přeložit verš „posvěť se jméno tvé“ i alternativně jako „učiň svůj hlas jediným středem života, posvěcený ve všech zvucích, které slyšíme“. Hezké, že? A možná, když se občas zaposloucháte do řečí kolem, řeknete si sami pro sebe s pochopením, mlčeti zlato.
Šém totiž zahrnuje veškeré vibrace. Od nejsvětlejších, nejrychlejších až k nejhustším, nejpomalejším. A zahrnuje tedy i to, čemu říkáme temnota. To, co dnes fyzikové nazývají temná hmota.
Temná hmota je označení hypotetické formy hmoty. Poprvé o ní referoval už v roce 1933 švýcarsko-americký astronom Fritz Zwicky, který narazil na nesrovnalosti při studiu rotací galaxií. Díky přitažlivé gravitaci tvoří ve vesmíru shluky podobně jako viditelná hmota, která je k těmto shlukům také přitahována. Některé novější výzkumy ukazují, že by temná hmota přece jen mohla mít vliv na elektromagnetické záření přítomné ve vesmíru.
A to tak, že prostě září. Ano paradoxně, je temnota, která září. Staré kabalistické spisy měly pravdu. Podle posledních měření je ve vesmíru temné hmoty kolem 23 %, zatímco nám známá baryonová hmota, z níž je složena většina objektů, které můžeme přímo či nepřímo pozorovat, tvoří jen 4 %.
Jiným výrazem pro tento paradox měla hebrejština ve slovu „kavod“, které se překládá jako sláva. Znamená ale i váhu a vážnost. Hebrejská sefira zobrazující boží slávu je ztotožňována s pravou kyčlí. A my nejvíce zatěžujeme svou hmotou právě kyčle? Náhoda …
Než vzniklo světlo, patřívalo vše temnotě, která zářila. Abychom ji viděli a dokázali rozlišit, máme oči. V bibli se píše, že oko je světlem našeho těla. Je-li naše oko prosté, čisté, má i celé tělo světlo. Ano, náš život je pořád o tom samém. Měl by být plný svícení. Osvícení. Věcí o svícení.
Aby totiž bylo patrno, ve všem, co ztělesňujeme, i naše vnitřní světlo. Aby se ukázala ta samá vibrace, jenž vlastně pomáhala stvořit tento svět. Prý. To nevíme jistě, zápisy se nedochovaly.
Bez světla tohoto uvědomění jsme vlastně jen milou pitomou mrtvolou. Světlem tvých očí si říkáme, když chceme být u svých partnerů trochu za romantiky, že? Krásné pořekadlo. A možná, že jen říkáme, že jsme vědomě porozuměli tomu, co po nás ten druhý chce. Až do té nejhlubší hloubky.
No a je-li náš pohled zastřený, oči potemnělé a těkající, bude i to. Jen ztělesňujeme to vířící a temné v nás. A naše neporozumění se tak podílí na prvotním chaosu a temnotě kosmu.
Je-li totiž něco přijato jen podvědomě, nemusí se to odrazit ve vyjadřování či jednání člověka. Pravidla podvědomí jsou jako temnota. Temná, nepřímá a křivolaká. Jako na počátku. A tak jak osvětlit tuhle naši vnitřní tmu, aby začala zářit? Inu, úplně obyčejně. Dechem.
To, když se prodýcháváme. A náhle v tom, co se zdálo být zevnitř temné, tj. svém těle, začneme rozeznávat rozdílné pocity a vjemy. A tak do nich vnášet světlo. Jednoduše. Různé druhy psychoterapie a práce se sny a dýcháním se tímto směrem orientují čím dál více.
Možná, že když získáme hlubší znalosti této potemnělé „vnitřní divočiny“, možná do ní sestoupí paprsek světla a poskytne smysl celému tomu dříve neosvětlenému území. I když, možná se rozpomínáme na něco, co už jsme kdysi dávno znali.
Že naše poznání je daleko hlubší, když si uvědomíme, že máme nejen své světlo, ale i svou tmu. A že mnohdy i to, co jsme až dosud za tmu považovali, září natolik intenzivně, až z toho přecházejí oči.
Potřebujeme totiž obojí. S láskou hleďme tedy, ať světlo v nás není jen tmou. Láska není světlo, ani tma. Láska je to, co nám umožňuje poznat oboje. Dívat se na věci reálně znamená s láskou uvidět všechno, co osvítíme světlem svého vědomí v sobě. A přijmout to. To je láska. Být světlem i temnotou. Zároveň.
A možná, že si pakzačneme více vážit svých slov. Vycházejí sice z naší vnitřní temnoty, ale není temnota jako temnota, že?
